Článek
Jsou na světě optimisté a jsou na světě pesimisté.
A ještě miliarda dalších kategorií a možností…
Lidé líní a lidé činorodí, lidé tišší či hluční, zajímaví a nudní, ustrašení nebo neohrožení, přemýšliví… a tak dál.
Samozřejmě, že v rámci těchto charakteristik není žádné dobře nebo špatně, ale co si budeme, s některými vlastnostmi se prostě žije líp a snáz.
Coby celoživotní ustrašenec, pesimista a overthinker závidím všem, kdo moc nešpekulují a jednají, které nenapadne se děsit nebezpečí hrozících opravdu jen v – chtěla jsem napsat promile, ale i to je moc, a tak jsem vyhledala, že další stupeň je „parts per million“ – zajímavé.
Radostně se vrhají do výzev budoucnosti, která jim připadá lákavá a zářná, a neklesají na mysli. Snědla bych svůj klobouk, jen moci na chvíli pocítit, jaké to je vidět sklenici zpola plnou! A na konci léta se ještě radovat z celkem dlouhých dnů!
Inu, není každému dáno. My s duší zmrzačenou negací musíme na sobě tvrdě dřít, abychom každodenním praktikováním vděčnosti a podobných eso kratochvil do sebe tak nějak vtloukli to, co jiní mají shůry dáno. Ale což, nebudeme si kazit karmu závistí – s chutí do toho, půl je hotovo. Jak víme, v době válek a jiných krizí klesá počet sebevražd na minimum, celé toto uvažování jest slovy žďárského obvoďáka „rozhýčkalostí“ středoevropského rozmazlence.
Nyní však k jádru věci. Podělím se s vámi, kterak jsem na chalupě, myjíc sprchový kout, satori dosáhla.
Abychom se uvedli do kontextu: chalupu jsem nechtěla, neb stojí ve vsi (no fuj, jedině samota), naproti betonovému kulturáku (no další fuj). Chalupa sice celkem cajk – replika (fuj) roubenky. Minulý majitel nejspíše na světnici najal odborníky, leč na ložnice a koupelny v patře již nikoliv. Návštěvník si tak může vybírat z rozličných možností – je libo záchodové prkénko v modré s rybičkami, nebo raději zelené s jablíčkem a červem?
Ake co už, člověk se milosrdně smíří s ledasčím, a tak nakonec celkem radostně dojíždí ke kulturáku a pleje záhony – lepší než mít za humny frontu a Rusa nebo 1kk v paneláku, že… A myje ty líbezné koupelny.
Jedna je růžová, prkénko dřevěné a sprchový kout jak korálek, sklo s dezénem čtverečků krásně již po desetiletí zachycuje vodní kámen. Několikrát jsem se již pokusila povlak odstranit, ale moc to nešlo – nikdy nic nejde a nepůjde, že, celý život je na hovno, no ne? Až minulou neděli se to stalo.
Venku prší, zmar na zmar, hrášek taky nevyklíčil ač sousedka spokojeně hlásí, že ty bodláky zalévá. Než odjedeme, je zapotřebí uklidit stavení. Žužlám to zašedlé sklo ve sprcháči a… překvapivě nic. Propadám se do stále větší chandry, v jednom momentu – tom klíčovém – se však zoufalství přelije ve vztek – podotýkám, že samovolně. To, jak nic nejde dle plánu, mě ultimátně nasere a pojmu rozhodnutí alespoň ten podělaný sprcháč zbavit vodního kamene. A jak milý čtenář pochopitelně ví – kde je rozhodnutí, je i výsledek.
Silná emoce + rozhodnutí zajistí, že po necelé půlhodině mám dříve nevyřešitelný kout jak z katalogu a zevnitř mě zahřívá neskutečně dobrý pocit – a v té chvíli mi to dochází!
Se životem je to jako s tím sprchovým koutem. Život je ta chalupa, kterou jsem nechtěla, ohavná růžová koupelna z 90tek, sprchový kout, který bych nikdy nevybrala, a úklid, který rozhodně není mou nejoblíbenější volnočasovou aktivitou. Vždycky však máme na výběr.
Jsou na světě optimisté a jsou na světě pesimisté. Mohu se poddat vrozené inklinaci a potřebné (životní) úkony tak nějak dožužlat, nebo se rozhodnu, že z rozdaných karet vymáčknu minimálně dobrý pocit, že jsem se s tím poprala, jak nejlépe to šlo. Zní to jednoduše, že? Teď už jen jak to udržet, až svit poznání dohasne… V mém případě klíčem možná bude ten moment, kdy se chmura zvrhne ve změnu iniciující vztek.
A jak to máte vy?
