Článek
Mír a harmonie jsou témata, která mne bůhvíproč (tak třeba ADHD… to dnes frčí…) rajcují odjakživa. Až letos mi došlo, že toho bohdá nebude, aby se lidstvo nervalo.
Jako dítě jsem nechápala, proč mě spolužačka ve školce řádně a spravedlivě nepustí na shareovanou tříkolku, později, coby pivem otupělý teenager, při bitce pankáčů a skinheadů (zlatá devadesátá) lkala nad hlavami rozbitými létajícími kameny. A vůbec, proč je Rusko takový …syčák?
Dnes už, jako ten dement ve vtipu o autobusu, vím: je to rozbitý. Prostě to tak je. Cosi v lidské povaze, bez ohledu na úroveň civilizovanosti, nám brání ve správný čas si hledět svého a v jiný správný čas spolupracovat.
Vezmi si například, milý čtenáři, sebe… Jaký integrovaný masochismus ti brání radovat se nad tím, že máš všechny končetiny funkční a celkem dobře vyhlížející tělesnou schránku? Proč se místo toho trápíš tím, že ale soused uběhl maraton a Tereza Maxová ani ve svém věku nemá celulitidu? A jak moc se ti chce předávat kontakt na šikovného grafika či truhláře a tip na dobře úročený dluhopis někomu dalšímu? Ha?
Nicméně zpět k úvodní otázce: jak vím, že ve světě nikdy nezavládne mír (i když si ho můj osmiletý syn objednal při chycení létajícího „štěstíčka“)? Mám dva zcela nezvratné a postačující důkazy.
Důkaz první: To neva, že mi chcípla koza, hlavně že sousedovi taky (nebo jak to je).
V rámci leadership kurzů pro top management hrajeme hru; ta má velmi jednoduchá pravidla: smyslem je vydělat co nejvíc virtuálních peněz. To se podaří, pokud se všichni zúčastnění na začátku hry domluví na jednotném postupu a své slovo dodrží. Dalším chytračením (nedodržením slova) lze zajistit, že sice budu mít násobně více než ostatní, nikdy však ani zdaleka tolik, jako kdybychom se na začátku domluvili a slovo dodrželi. Hru hrajeme již bratru dvacet let, účastníci – hráči – jsou z hlediska inteligence a schopností výkvět národa, a světe, div se, ještě nikdy se nestalo, že by nějaká skupina spoluprací vyhrála maximální částku. Letos to dokonce skončilo naprostým fiaskem – lež na lež, samé kverulantství, na konci všichni v mínusu. Jasně, peníze jsou fiktivní, možná kdyby šlo o peníze reálné, možná… Spíš je však cosi shnilého v podstatě lidské, co preferuje odrbání bližního svého nad vlastní prosperitou.
Důkaz druhý: blahobytné děti jedné krve se rvou jak koně, místo aby si plus mínus hrály.
Absolvovavši třídenní pobyt se svými a bratrovými dětmi do 13 let, dospěla jsem k názoru, že ani děti, které hlady ani v žádném jiném ohledu nestrádají ani v nejmenším, nejsou schopny si hrát v harmonii a míru. Navzdory výrazným věkovým rozdílům se proti sobě porůznu spolčují, vyhánějí ze hry tu toho, tu onoho. Každá minuta kreativní zábavy je střídána dobře cíleným – to děti umí – útokem na psýché některého nebožáka. Vzhledem k tomu, že se děti odmítají se svými záležitostmi odebrat do ústraní (je výzva je vyhnat dál než na dvůr), má jeden dost nevyžádaných příležitostí k pozorování.
Ptám se: když nedokážou spolupracovat jedinci a malé skupiny v chráněném prostředí bezpečné a bohaté střední Evropy, jak to potom asi má vypadat u celých národů, které ani nenaplnily spodní patra Maslowovy pyramidy?
Určitě existuje spousta teorií o tom, jak nám právě tyto mechanismy pomohly dotáhnout to tam, kde jsme. A je jasné, kam to povede, když je budeme bez rozmyslu násilně potlačovat.
Inu, milý čtenáři, nebudu napínat tvůj již tak chatrný attention span (podle sebe soudím tebe) a rozloučím se slovy, která jsem onehdy vyslechla během jedné dětské hry. Dvě děvčátka tak tříletá sedí u jednoho stolu a vypadá to, že si budou hrát na restauraci. Jedna plná radostného očekávání zdraví a natěšeně praví, že by si prosila jednu polévku. Ta druhá se na ni podívá a bez jakéhokoliv přemýšlení zařve stylem kuchařky ze školní jídelny roku 1988 zkřížené s pracovnicí na ČSSZ z roku 1991:
„POLÍVKA DOŠLA!“
P. S. Abychom však nekončili na úplně depresivní notu. Vždy na sobě můžeme pracovat a svým příkladem pozitivně ovlivnit okolí. Na světě jsou i lidé jako Nicolas Winton. Na ně je potřeba si vzpomenout, když se v Maroku při útěku z hořícího autobusu chystáte hlava nehlava šlápnout na nějaké random dítě, co vám stojí v cestě (rozhodně nemluvím z vlastní zkušenosti). Manžel si asi na Wintona vzpomněl, dítě uchopil a vynesl.
