Článek
Máme na WhatsAppu školní skupinu spolužáků z gymnázia – jmenuje se Hospoda Bitch, což napovídá, jak se v naší generaci míchá cool (haha) láska k akci a alkoholu zrozená v letech devadesátých a nový, šmrncovní GenZ vibe (do starého železa rozhodně nepatříme a máme rizz - nebo co).
Na diskuzi jsme bystří, vtipní a nebereme si servítky – je zajímavé, jak hluboká pouta vznikají za pouhé čtyři roky trvání střední školy a jak snadné na ně navázat i po dlouhých letech. Asi jak je člověk tvárný a tvarovaný v těch stěžejních letech.
Nevím, jak k tomu došlo, ale naše online diskuze se svezla na téma „plyšáci našich dětí“. Z jednoho spolužáka vypadlo, jak jej, coby bezdětného šviháka, konsternoval plyšák mého syna – dečka s hlavou zajíce – Pan Zajoch. Pan Zajoch byl úplně v pohodě, zachovalý fešák, ale na dotyčného zapůsobil jako vyfouklá a odrbaná zrůda z pekel – zřejmě zhmotnění jeho skrytých hrůz z rodičovství. Ale pěkně dnes chlapec funguje, coby otec dvou synků… jaképak asi mají plyšáky oni, ha?
Pan Zajoch navíc vůbec nevypadal jako například Hajánek neteře, který je skutečným Frankensteinovým monstrem sešitým z několika kusů, jak šel čas a chybějící orgány byly nahrazovány. Ani nepátrám po tom, jak vypadá Hugouškův šestnáctiletý Doudou. Mimochodem: v MHD prý existuje celá sekce agentů, kteří hledají ztracené hajánky.
Když jsme letos v létě na cestách zmiňovaného, nyní již osmiletého Pana Zajocha ztratili, byla to velká tragédie. Plakalo se několik večerů. Psalo se po všech čertech (hotelích), hledal se náhradník na internetu. Paní Zajoška, která dorazila pod stromeček vloni jako náhradník, fungovat nebude – je celá nějaká velká a divná, vypadá jako kudlanka, která právě sežrala svého partnera (žeby?!).
Řízením osudu jsme se po cestě domů ubytovali na Lago di Garda, v Sirmione. Na Gardě jsem nikdy nebyla, vždy jen slýchala samou chválu. Ta nechutná rusácká Matějská – Disneyland, která nás v městečku čekala, nás překvapila, voda v jezeře též nenadchla. Cestou na neméně hnusáckou turistickou večeři jsme zabloudili do překvapivě klidného parku na cípku poloostrova, kde – nevěřím vlastním očím – kromě klidu a ticha na větvi stromu sedí Pan Zajoch!
Je celý špinavý, hnědý, olysalý a hrubosrstý, zatímco ten náš byl hladkosrstý, krémový a celý ňuňu, jinak však jako kdyby si z oka vypadli. Z legrace ho ukážu synovi a říkám: „Nechceš ho?“ A syn se rozzáří, pak se to v něm trochu pere, po chvíli kývne a vypadá napůl šťastně. Hned v restauraci Pana Zajocha vyperu – a pozor, co tam mají – zase osud – v dezinfekčním mýdle a je nad slunce jasnější, že jsme vyhráli v loterii.
Jakmile Pan Zajoch uschne, stává se ikonou přechovávanou jako svátost. Na žádné další dovolené od té doby pro jistotu nebyl, na školu v přírodě nejel.
Tak a teď zpátky k nadpisu, abychom se nezapomněli, tj. k té k…ě. V rámci živého třídního srazu, které míváme a vídáme se – unlike GenZ – v reálu, nějak vznikla hláška: „Nikdy neházej k… do žita.“ Nevím přesně, jak se to stalo, ale předpokládám, že z nějakých chmurných diskuzí dámské části seskupení, které skuhralo, že nic není, jak to bývalo, a lépe se na to všechno vy… Máme i pár single dam – ty byly rezignované úplně. Pánská část skupiny naopak kontrovala, že nikdy není na nic pozdě, a tudíž ať, i když je fialová a ne růžová (viz ten vtip), nemáme ji házet do žita. NIKDY!
A tak se nám to v té diskuzi na WhatsAppu pěkně sešlo na jednom místě. Pan Zajoch a k… v žitě – a zásadní moudro je na světě. Je deep, je woke, je provokativní, prostě to má všechno. Tak já vám to pro jistotu shrnu, aby nebylo pochyb:
Dávej si na svého Pana Zajocha majzla! Posléze bys musel radostně jásat nad jeho horší náhradou. Anebo že by ne? Možná, že až tím, že ho ztratíš, pochopíš, co je důležité, a radostně pak vezmeš za vděk něčím, co ti osud náhradou přivane do cesty, i když je to mnohem hnusnější a horší (a konečně nalezneš štěstí).
Anebo taky: neplač, že jsi v hnusném Sirmione – třeba tě tam čeká Pan Zajoch. Taky bys mohl být v pásmu Gazy. Ono to totiž vůbec není o tom, co to přesně je a kde, ale jak na to nahlížíš a co si z toho vezmeš. Ať už je to Pan Zajoch, ta tvoje fialová, nebo život jako takový.
