Článek
Bydlela v krásném domě, v bezpečném městě, na rozvinutém kontinentu, kde se lze skvěle uživit jako tvůrce minutových videí o tom, jak si někdo kreslí něco na obličej.
Terezka měla krásný pokojíček sladěný do skandinávských neutrálních barev a spoustu dřevěných Montessori hraček. Každý večer, když se vrátila ze soukromé anglické školky, po kroužku baletu a keramiky, po společné rodinné večeři a koupeli vhodné délky, jí maminka nebo tatínek (kteří na ni nikdy nekřičeli) četli pohádky – nepouštěli je z aplikace, kdepak!
V pohádkách, ačkoliv to nijak nekorespondovalo s realitou doby, se sedělo za pecí, tkalo, chodilo na pole, a pro ulovení prince stačilo být ve správný čas na správném místě a být krásná jako den. Boháči byli svině a chudáci ztělesněná ctnost, a nakonec voda stekla dolů a všechno dobře dopadlo.
Terezka se měla jako v bavlnce, ale nenechme se mýlit, nebyla rozmazlená! Vždy půjčila hračky tomu, kdo si s nimi chtěl hrát, počkala, až si bonbonky vezmou nejdřív ostatní, žebrákům házela pětikoruny z kapesného. Uměla pěkně nahlas pozdravit, lidem se dívala do očí, a když něco nechtěla, uměla říci: „ne, děkuji“.
Když nadešel čas škol, Terezka se dobře učila, nevyrušovala, neprovokovala paní učitelky (protože to není slušné), nenosila poznámky typu „strká ptáka do topení“, ale ani se nestala obětí šikany. Neřezala se, neposílala obnažené fotografie predátorům převlečeným za k-pop krasavce, ani nevapovala. Vysokou školu dokončila v termínu, protože z dětství věděla, že když se nebude pěkně učit, mohla by skončit za kasou v Lidlu. Po škole si našla dobrou práci v marketingové agentuře, do které poctivě docházela (homeoffice využívala jen ve výjimečných situacích) a svědomitě plnila úkoly. Kolegové měli (stále ještě) Terezku rádi, šéfové se o ni prali.
Terezka si našla hodného manžela a pořídili si spolu dvě krásné děti (no dobře, ze začátku, asi tak do věku šesti let, to s tou krásou až zas taková sláva nebyla) a snažili se z nich vychovat slušné lidi. To se jim dařilo. Děti pěkně zdravily, dělily se o hračky, nervaly se jako koně, nikoho nepomlouvaly a do výtahu vcházely poslední. Terezka měla pocit, že vše je, plus mínus, jak se sluší a patří.
Jednoho dne si to Terezka štráduje z práce, v ruce pumpkin latte s ovesným mlékem (tenhle malý luxus si, stejně jako dvoje zahraniční hory v zimě a dva týdny u moře v létě, dopřeje), a říká si, jaký je ten život pěkný.
Vtom u chodníku přibrzdí sportovní automobil nejmenované značky, leč jednoznačně sedmiciferné ceny. Terezka se nejdřív lekne, pak si cosi pomyslí a jde dál. Řidič sporťáku však stahuje okno a volá na ni jménem. Terezka se otáčí, zaostřuje, tvář za volantem jí nic neříká. Bezradně zdvihá ramena a čeká, až se majitel vozu identifikuje.
Ten tak vzápětí činí – je to přece Míra Bezduch, který k nim propadl do 7. třídy základní školy! Ten Míra, co žil jen s matkou, která holdovala alkoholu a o děti nic nedbala. Míra se protloukal po svém, pohádky mu nikdo nečetl, večeře nevařil a o životě nevyprávěl. Jak se měl? Co dělá? Kde vzal na takový vůz (tedy, ne, že by se mi líbil, ale něco jiného je nechci, a něco jiného nemohu…)?
Inu, Míra se o sebe staral, jak uměl. Co si nezajistil, neměl a místo vysoké školy založil firmu v oboru dle Terezky sice pochybném, leč nikoliv nelegálním. Nejspíš usilovnou prací – nic nezdědil a nikdo mu nic nedaroval – se vzmohl a zbytek si umíme domyslet. Setkání bylo překvapivě milé, na kávu též došlo, a Terezka se dokonce nechala tím pochybným vozem domů doručit.
V posteli před spaním jí nedá setkání spát. Otázky víří hlavou… Míra, takový to býval tragéd… Vždyť i pil už v 8. třídě… Ani vysokou nemá, a jenom učňák! Ale byl celkem milý a bystrý… Ani arogantní nebyl… a o té své firmě mluvil s takovou vášní… I řeči o tom, jak se stará o zaměstnance, byly celkem uvěřitelné… Hm. Zahraniční školy pro děti, tu a tam dvouměsíční cesta po Kalifornii… Mno…
Týden nemůže Terezka setkání z hlavy pustit, až se jí následující neděli při čtení pohádek dětem rozbřeskne (no dobře, nebyly to pohádky dětem, ale Sapiens sobě).
Míra nepochybně při dospívání nebyl formován biblickými příběhy a dobrými radami o tom, jak je potřeba být slušný. Vychoval se sám, a předpokládejme, že bez ostrých loktů se to neobešlo. Nevěděl, že musí počkat, až se obslouží ostatní, že dospělí, starší a dámy (takže všichni) mají přednost, že se nemá nikam cpát, chlubit se, a že bohatý bratr vždycky špatně skončí.
Terezka pomalu dochází k pro sebe šokujícímu závěru. Celou dobu žila ve špatném paradigmatu. Co ji mělo zušlechtit, ji paralyzovalo. Nemůže nadále mrzačit i svoje děti dobře míněnými radami o tom, co se sluší a patří, pohádkami a mýty potřebnými v dobách, které měly jiné obtíže a úkoly. I svá oblíbená přísloví bude vybírat jinak. Žádné: sedávej panenko v koutě, nýbrž: každý svého štěstí strůjcem. Lepší vrabec v hrsti? Kdeže: drzé čelo lepší poplužního dvora. Dobrá práce se prodává sama? Haha..
A jak to bylo dál? Stekla voda nakonec dolů? A co by to obnášelo?
Inu… já tam taky byl, med a víno pil, v ústech nebylo, jenom po hradě teklo. Víc vám nepovím.
