Článek
Došlo mi to při jedné z mých meditací při běhu. Za všechno zlo můžou pohádky. No dobře, trochu přeháním, ale ne až zas tak moc.
Když běhám (hlavně do kopce), nejlépe se mi medituje. V lehce pozměněném stavu vědomí do sebe s větším či menším úspěchem tlačím všelijaká užitečná přesvědčení a nechávám je růst, až se stanou (nebo nestanou) součástí mého postoje.
Jedna z oblastí, kterou se mi nedaří zvnitřnit, je obecná láska ke světu a životu. Ta mi - coby skororozenému depresáři - nejde vůbec přes prsty. Trvalo mi drahně dlouho už jen to dovtípit se (za pomoci Braunových soch v Kuksu – to je gamechanger), že zoufalství je neřest a ne ctnost. Inu, chytrému napověz…
Když jednou jedna kamarádka mezi řečí prohodila něco ve smyslu, že miluje lidi a miluje život, spadla mi brada. V životě by mě nenapadlo, že tohle je vůbec možné cítit a vyslovit. Zpátky ale k dnešku: běžím, funím, a přemítám, proč neumím mít ráda život obecně.
A na co nepřijdu? Na vině jsou pohádky. Klasické pohádky – teď zrovna je každý večer čteme synovi – jsou neutuchajícím zdrojem dementních názorů, návodů a postojů. Ano, jako dítěti mi asi nevadily (nebo…? vlastně se na ně vůbec nepamatuji), coby mladého dospělého mne fascinoval jejich jungiánský výklad.
Koho by nebavila Karkulka jako symbol první menstruace a vlk jako první muž / sex, že ano… A jako jasně, nemáme otevírat Jeskyňkám a pouštět je domů… Akorát mě teď napadá: proč žil Smolíček proboha s Jelenem?! A že by zrovna Jezinky byly špatné? Nevadí, na to se podíváme jindy.
Až hluboko v dospělosti mi začalo docházet, že pohádky jsou zdrojem zla. No dobře, tak ne zla; vytvářejí nereálná očekávání o fungování světa. Když se, jsa mladý proutek, dozvím, že bohatý bratr je vždycky ten špatný, jaký asi názor si odnesu do dospělosti? Jak snadné pak pro mne bude něco budovat a zajistit si hojnost? Ha?
A jak se asi pak ztotožním se světem, kde existují dětské milice a dobrý kamarád zemře ve čtyřiceti letech na rakovinu? Vždyť to byl dobrý člověk! V pohádkách je svět dobrý. Dobří lidé jsou odměněni. Zlí potrestáni. Když člověk vydrží dost dlouho, všechno dopadne dobře. Takže WTF?
Tak si tak běžím do svého oblíbeného kopce a přicházím na to, jak neblaze mne pohádky poznamenaly. Všechno má skončit dobře, ale ono to tak není, takže fuj, svět je zlý a ošklivý, není takový, jak jsme čekali, a tudíž ho nemůžeme mít rádi.
A v tu chvíli mi to dochází (a jo, zase je na vině Marcus Aurelius). Svět / život není dobrý nebo špatný, je takový, jaký je (jsem bystré děvče zjevně). A nedává smysl ho nesnášet a vyčítat mu, že není jiný nebo lepší. Když si tuto základní premisu připustím, najednou je láska k němu možná, je vlastně docela přirozená.
Takové poznání má ještě jeden důsledek: vlastně i sebeláska je možná a myslitelná. Ani u sebe se nemusím hroutit, že nejsem dokonalá a nemusím čekat, až se dokonalou stanu, abych se měla ráda. Můžu se mít ráda (stejně jako ten svět) taková, jaká jsem. Wow, to je ale úlevička!
Tak. A teď si ještě počkejme, jak se mi ten zenový stoicismus bude dařit, až mi svět hodí pod nohy nějaký pořádný klacek…
Ale kdeže! Vždyť to není klacek. To je přece příležitost, biatch.
