Článek
Dnešní evropský středostavovský člověk (takže zazobanec nad zazobance) žijící ve své bublině netrpí hlady ani zimou, ba dokonce až donedávna ani strachem o bezpečí sebe a svých dětí. To ale neznamená, že jeho život je snadný a bez strachu a úzkosti.
Někdo usiluje o úspěch a kariéru, jiný o peníze, leckdo se honí za slávou a obdivem, jiný zase hledá pohodu a klid za každou cenu. Každý máme představu o tom, co by nás učinilo šťastnými. Až budeme… Do té doby zažíváme stres, že ještě nejsme / nemáme…
Šťastný tady a teď budeš!
Nejeden kouč či psycholog v tomto bodě poznamená, že nejsem-li schopen cítit se šťastným tady a teď, nebudu zřejmě schopen být šťastný nikdy, protože jakmile dojdu do bodu „až“ (budu mít nové auto, lepší práci, vymodlené dítě, dokonalého partnera…), s největší pravděpodobností budu mít sice chvíli radost, po určitém čase se však původní nespokojenost prodere na povrch.
Nebudu tady zabíhat do palety doporučovaných praktik, jak být šťastný tady a teď, zaměřím se na jednu z překážek, která toto snažení komplikovala mně. Tu překážku jsem intuitivně nazvala ontologický stud. Jsem člověk celkově stydlivější, takže pro mě nebylo překvapením, že na mě tento pojem z hlubin podvědomí vyskočil.
Takový pěkný pojem jsem vymyslela
Když jsem tento pojem zadala do AI, inteligence pravila, že nic takového neexistuje, jestli jsem se nepřeklepla nebo nemyslím „ontologický důkaz“ (existence Boha) – fakt ne, nepřeklepla a nemyslím. Navrhla jsem, aby byla inteligence kreativnější, a to vedlo k dokonalému výsledku.
ChatGPT mě pochválil (jako on už to tak pěkně umí) a zhodnotil, že „ontologický stud“ zní „překvapivě silně“. Dmula jsem se pýchou nad vlastními intelektuálními vlohami. Poté navrhl, že by to mohl být: „stud z vlastní existence, trapnost vědomí, existenciální nahota“ – všechny mě nadchly, přesně to jsem myslela… Pak přidal svoje vlastní schízy typu „AI verze ontologického studu, moderní digitální ontologický stud“ a podobné. Inu, proti gustu žádný dišputát, ale to ať si probírá na těch svých náboženských fórech pro boty beze mě, já mám svých starostí dost, že ano.
Proč jenom proč?
Takže bingo, STUD Z VLASTNÍ EXISTENCE it is. Ale proč? V mém případě jednoduché jako facka, milý Watsone. Jak bych já mohla být šťastná a žít si v klidu svůj život, když valná většina planety je na tom hůř? Když se v Africe a jinde dějí takové hrůzy? Když se vůbec mohlo stát to, co se stalo za druhé světové války? No nemohla, samozřejmě že ne. A tak se stydím za svou bezproblémovou existenci a jsem paralyzována ve svém žití.
Nejsem naivka, takže vím, že lepší auto, jiný džob, třetí dítě, one night stand s někým o 20 let mladším mou situaci nevyřeší, a tak dělám, co můžu, abych si vsugerovala, že po těchto záležitostech mi nic není, že můj boj spočívá v něčem jiném (překvapivě to není jejich boj tam a tehdy, ale můj boj tady a teď). Inu, toto je běh na dlouhou trať a velké mentální usilování.
Co s tím? Dočkej času…
Nepříliš překvapivě je řešením, jak avizováno v nadpisu, čas. Čím jsem starší, tím méně se obecně stydím. Jako prvňáček jsem trnula hrůzou, že zrcátko přilepené na bačkoře spolužáků najde svůj cíl (moje spodní prádlo). Jako starší jsem se nonstop stresovala, že něco řeknu špatně a budu zdrojem posměchu / nebudu předmětem obdivu.
Všechny obavy tohoto typu odvál čas. Když se vám bratru 30 let hrabou v rozkroku lékaři opačného pohlaví, když vám v Podolí porodní asistentka masíruje za přítomnosti veškerého příbuzenstva obří vnady, aby z nich vyteklo alespoň něco, a vy jste jí za to vděční; když vám další rozřezávají břicho, hodiny s ním lomcují a vy při vědomí posloucháte, že jste jen kus masa; když vám řeknou, že dítě bude 50 na 50 Down a podobně, začne vám být dost věcí jedno.
Taky v určitém věku už nečekáte, že budete předmětem obdivu celé místnosti, že jakýmkoliv způsobem spasíte svět, že vaše pracovní konání má nějaký velesmysl. To všechno dohromady vám umožní setřást požadavky ega a začít se soustřeďovat na to buddhisty, esoteriky (a Marcem Aureliem) oblíbené tady a teď.
Takže když jsme tuto neděli s dětmi hodnotili víkend, nedalo mi to, než mu dát 10 z 10, i když jsme nebyli na zájezdu v Londýně, na žádné must-visit výstavě ani v nové hype (to už se asi neříká, že… ale who gives a …) restauraci, nýbrž jen u jedněch a u druhých prarodičů, trochu si zasportovali, uvařili jídlo bez chemikálií (tak určitě) a prostě jen byli spolu nebo s kamarády.
Ono se to snadno řekne: buď spokojen s tím, co máš, a neřeš, co nemůžeš ovlivnit, ale je strašně těžké to při určitém nastavení povahy udělat. Avšak když čas setřepe to nedůležité a běh života usměrní nabubřelé ego, může si konečně člověk oddechnout, být vděčný, že není každý den znásilňován nebo bombardován, a v klidu se věnovat tomu obyčejnému tady a teď. A za předpokladu, že nic, ani zdánlivě banálního, neodflákne, se nemusí, ba dokonce ani nemůže, za nic stydět.
Sláva vysokému věku.
