Článek
Olga Hepnarová se narodila 30. června 1951 do rodiny bankovního úředníka a zubařky. Zatímco její dětství navenek nepůsobilo výjimečně, pod povrchem se formovala osobnost, která se postupně vzdalovala běžným sociálním normám. Už v pubertě se u ní projevovaly známky závažné socializační dysfunkce - uzavírala se do sebe a nedokázala navazovat zdravé mezilidské vztahy.
Zlomovým bodem se stal přechod do osmé třídy, kdy její častá absence ve škole vedla k umístění do psychiatrického ústavu v Opařanech. Tato první hospitalizace byla předzvěstí jejího pozdějšího odcizení společnosti. Paradoxně právě v ústavním zařízení dokončila základní vzdělání a později se v Praze vyučila knihařkou, což naznačuje, že její intelektuální schopnosti zůstaly zachovány navzdory emocionálním deficitům.
Hepnarové psychický vývoj byl poznamenán také nejasnou sexuální identitou, kterou sama považovala za své „sexuální mrzačení“. Od 17 let měla intimní vztahy s muži i ženami, což v konzervativním prostředí normalizačního Československa ještě prohloubilo její pocit odlišnosti a vyloučení.
Klíčovým momentem v její cestě k izolaci byla koupě chaty v Olešce v roce 1970. Toto místo se stalo jejím útočištěm i vězením zároveň - prostorem, kde mohly nekontrolovaně růst její paranoidní představy o společenském pronásledování. Již v srpnu 1970 se u ní projevily první kriminální sklony, když se pokusila podpálit rodinnou usedlost v Zábrodí.
Černé úterý: 10. červenec 1973
Způsob, jakým Hepnarová spáchala svůj zločin, svědčí o mimořádné přípravě. Původně zvažovala různé metody od vykolejení vlaku až po střelbu na Václavském náměstí. Nakonec se rozhodla pro nákladní vůz Praga RN, starší model z roku 1946 s dostatečnou hmotností, aby způsobil maximální destrukci.
Strategicky si vybrala tramvajovou zastávku na rušné třídě (dnešní Milady Horákové), která postrádala ochranný obrubník a v odpoledních hodinách byla plná lidí. Noc před činem strávila v izolaci na své chatě, kde sepsala dopisy redakcím Svobodného slova a Mladého světa, v nichž vysvětlovala svou motivaci.
V 13:55 hodin odpoledne 10. července 1973 najela rychlostí 60-70 km/h nákladním vozem o hmotnosti 3,5 tuny do skupiny 25 osob čekajících na tramvaj. Tři lidé zemřeli na místě, dalších pět podlehlo zraněním v nemocnici během následujících 48 hodin. Celkový počet obětí se zastavil na osmi.
Paradoxně, na rozdíl od typických pachatelů, se Hepnarová nepokusila o útěk. Zůstala sedět v kabině vozu s apatickým výrazem, jako by naplnila svůj dlouhodobě plánovaný scénář. Při zatčení pouze konstatovala: „Udělala jsem, co jsem chtěla.“
Soudní proces a trest nejvyšší
Nezávislé psychiatrické posudky diagnostikovaly u Hepnarové těžkou poruchu osobnosti s paranoidními a schizoidními rysy, avšak explicitně vyloučily psychotické onemocnění. Tento závěr měl zásadní dopad na právní klasifikaci činu - byla uznána příčetnou a plně trestně odpovědnou.
Obžaloba původně vycházela z paragrafů o obecném ohrožení a pokusu o vraždu, ale Městský soud v Praze 6. dubna 1974 překvalifikoval čin na osminásobnou vraždu s poukazem na jednoznačný úmysl zabít co nejvíce osob. V právních kruzích přitom existovala kontroverze, zda masakr nespadá spíše do kategorie obecného ohrožení než individuálních vražd.
Během procesu vyšly najevo hluboké rozkoly v rodině Hepnarové. Svědectví rodičů si vzájemně odporovala v hodnocení rodinného klimatu - otec hovořil o „patologické izolaci“, zatímco matka trvala na „standardních výchovných metodách“. Obžalovaná tyto rozpory využívala k potvrzení své teze o pokryteckosti společnosti, jak zaznělo v jejím závěrečném prohlášení: „Všichni jsou vinni, protože všichni tolerují nenávist.“
Poprava oběšením byla vykonána 12. března 1975 v pankrácké věznici. Šlo o první ženskou exekuci od roku 1954 a zároveň poslední před zrušením trestu smrti v roce 1990. Samotný akt provázely nestandardní okolnosti - Hepnarová ztratila sebekontrolu, kladla fyzický odpor a musela být k šibenici násilím dovlečena.
Psychologie masové vražedkyně
Motivace Hepnarové překračuje jednoduché schéma osobní pomsty. V dopisech i soudních výpovědích konstruovala sofistikovanou filozofii kolektivní viny, kde každý člen společnosti je spoluviníkem skrze svou pasivitu a nezájem. Toto odpovídá klinickým popisům tzv. narcistické zuřivosti - extrémní reakce na vnímané ponížení, kdy jedinec přisuzuje okolí záměrnou snahu o vlastní ponížení.
Ačkoli Hepnarová nikdy explicitně nespojovala svou sexualitu se zločinem, analýza jejích deníkových záznamů odhaluje frustraci z nemožnosti sociálního přijetí. Její bisexuální orientace v kontextu normalizační společnosti 70. let vytvářela další vrstvu stigmatizace, kterou internalizovala jako „důkaz vlastní zkaženosti“. Tato sebenenávist se následně transformovala do potřeby trestat společnost za neschopnost akceptovat její odlišnost.
Srovnání s dalšími masovými vrahy československé historie
Historie Československa zaznamenala několik případů masových vražd, které svým rozsahem a brutalitou šokovaly veřejnost. Vedle Olgy Hepnarové stojí za pozornost především dva další případy: Franz Sandtner a Josef Svoboda.
Franz Sandtner: Sirotek s dědictvím násilí
Franz Sandtner přišel na svět 3. ledna 1903 za mimořádně nepříznivých okolností - narodil se ve věznici, kde jeho matka vykonávala trest za krádež. Stigma narození za mřížemi a matčina sebevražda, když byly chlapci pouhé dva roky, předurčily jeho problematický vývoj. Vyrůstal v kadaňském klášterním sirotčinci, kde se již ve 13 letech pokusil uškrtit řádovou sestru, což naznačovalo jeho budoucí násilné sklony.
V noci z 9. na 10. dubna 1926 spáchal brutální čin, který vstoupil do dějin československé kriminalistiky. Jako propuštěný zaměstnanec statku Doyscherhof se vrátil pod záminkou vyřízení účtů a sekerou zavraždil pět osob včetně sedmiměsíčního dítěte. Svědci popisovali jeho metodické procházení místností a kontrolu smrtících úderů do hlavy obětí.
Soudní proces v Plzni probíhal pod tlakem veřejnosti pobouřené brutalitou činu. Lékařské posudky konstatovaly plnou příčetnost, přestože obhajoba argumentovala duševní poruchou z dětství. Rozsudek smrti oběšením z 30. června 1927 odrážel dobové trestněprávní standardy, které pro násilné recidivisty neznaly alternativy k nejvyššímu trestu. Sandtnerova poprava se stala poslední veřejnou popravou v Plzeňském kraji před zrušením trestu smrti v prvorepublikovém právním řádu.
Josef Svoboda: Eskalace domácího násilí v rodinnou tragédii
Josef Svoboda, narozený 1. listopadu 1923 ve Vlčicích, představuje odlišný typ masového vraha - rodinného tyrana, jehož násilí postupně eskalovalo do masové vraždy. Od svatební noci v roce 1949 systematicky týral svou manželku Drahomíru, přičemž policejní záznamy dokládají opakované hospitalizace oběti následkem jeho útoků.
V únoru 1967 vyvrcholila jeho patnáctiletá tyranie rodiny nejhorším možným způsobem. Svoboda sekáčkem na maso metodicky ubil manželku, pět vlastních dětí a tchýni, přičemž nejmladší oběti Luděk a Libuše měly pouhých 11 a 9 let. Z kriminologického hlediska je významné, že k vraždám došlo postupně v různých místnostech domu, což svědčí o racionálním plánování. Den po masakru spáchal sebevraždu skokem do lomu.
Přestože šlo o nejkrvavější případ rodinné vraždy v československých dějinách, medializace události byla omezena cenzurou. Absence veřejné diskuse o psychiatrické léčbě násilníků a ochraně obětí domácího násilí ukazovala na systémové selhání socialistické justice.
Paralely a rozdíly v profilu pachatelů
Při srovnání těchto tří případů vystupují do popředí zajímavé paralely i rozdíly. Zatímco Sandtner vyrůstal bez rodičů v ústavní péči, Svoboda pocházel z úplné, byť sociálně slabší rodiny. Hepnarová naopak čelila tlaku vzdělaných rodičů, což paradoxně mohlo prohlubovat její sociální izolaci.
Všichni tři pachatelé sdíleli neschopnost navazovat funkční mezilidské vztahy, avšak s odlišnými příčinami. U Hepnarové dominovala pravděpodobně neurovývojová predispozice (některé současné analýzy naznačují možnost Aspergerova syndromu), zatímco u Sandtnera a Svobody šlo spíše o důsledek traumatických zážitků.
Významně se lišil také výběr obětí. Sandtnerův útok na bývalé zaměstnavatele a Svobodova likvidace vlastní rodiny představují osobně motivované násilí, zatímco Hepnarová záměrně cílila na anonymní kolektiv, což její čin přibližuje spíše teroristickému aktu. I volba zbraní odráží společenský kontext - sekera jako tradiční nástroj venkovského násilí versus automobil jako symbol moderní městské společnosti.
Společenská reflexe
Trest smrti byl v Československu zrušen v roce 1990, ale debaty o jeho užitečnosti a oprávněnosti se vedou dodnes. Případy jako Hepnarová, Sandtner nebo Svoboda slouží jako extrémní příklady pro argumentaci obou stran - zastánců i odpůrců absolutního trestu.
Z pohledu moderní kriminologie a psychiatrie je důležitější než debata o trestu prevence podobných tragédií. Všechny tři analyzované případy poukazují na klíčový význam včasné identifikace varovných signálů v oblasti duševního zdraví a sociální integrace.
Zatímco v meziválečném období chyběly nástroje pro diagnostiku psychopatologií, v socialistické éře fungovala tabuizace rodinného násilí. Současná společnost by měla z těchto historických lekcí čerpat při vytváření systémů včasného záchytu potenciálně nebezpečných osob, poskytování adekvátní psychiatrické péče a odstraňování sociální izolace a stigmatizace odlišnosti.
Příběh Olgy Hepnarové, stejně jako Franze Sandtnera a Josefa Svobody, zůstává mementem toho, jak fatální následky může mít selhání jednotlivce i společnosti. Padesát let od poslední ženské popravy v Československu je příležitostí nejen k připomenutí obětí těchto tragédií, ale především k zamyšlení nad tím, jak podobným událostem v budoucnu předcházet.
Ostatně nedávný případ masové vraždy Davida Kozáka nám ukazuje, že 21. století se v míře zločinů obdobného rozsahu od toho minulého nebude nijak výrazně lišit…
