Článek
V Hořicích, v malém domku kousek za rynkem, žili děda Kubín a babička Kubínová. Děda byl malý a kulatý, s nosem jako brambora, a babička byla úplně stejná, jen ten její nos byl o trošku menší. Měli se tak rádi, že o nich sousedé říkali, že jsou jako dva hrníčky ze stejné sady. Sice trochu oťukaní, ale patří k sobě. Každé ráno u okna poslouchali, jak se město probouzí, a sledovali plechového anděla na kašně, který jako by celé náměstí hlídal. Jen jedno jim ke štěstí chybělo: Pán Bůh jim nenadělil žádné děti.
Jednoho větrného večera si babička povzdechla: „Víš, dědečku, nevadilo by mi, kdybychom měli aspoň chlapečka alespoň jako sochu. Kámen je sice kamenný, ale byl by to přece jenom náš chlapec“. Děda se na ni podíval, pohladil ji po ruce a rozhodl se, že zajde za kameníkem Mazavkou.
Mazavka nebyl nejlepší mistr v Hořicích, ale byl levný a také dost žíznivý. Když za ním děda přišel se zálohou, Mazavka slíbil kamenného chlapečka, ale hned běžel do hospody. Tam v opilosti vymyslel, že na chlapce předělá rozdělanou sochu anděla, kterou už měl v dílně. Jak mu ale v noci u svíčky hlava trošku plavala v kořalce, dláto mu klouzalo. Křídla na soše nechal, protože už nešla odtesat. Pak mu dláto ujelo a udělalo rýhu, ze které nakonec vytesal čertovský ocásek. Jedna noha vypadala jako kopýtko a na čele neúmyslně nechal dva výčnělky jako malé růžky. Když byl hotov, prohlásil, že soška vypadá jako živá.
Když děda sochu přinesl domů a vybalil ji z pytle od mouky, oba s babičkou na ni jen tiše koukali. „To je přece čert! Co to ten Mazavka udělal? “ polekal se děda. Ale babička se na sošku zadívala a viděla v jejích kamenných očkách něco, co se nedalo popsat. „Necháme si ho,“ rozhodla babička pevně. „Pán Bůh mu dal takovou tvář a my ho budeme mít rádi i s těmi růžky. Aťsi čert - je náš!“.
Zima toho roku přišla dříve, jak to už v Podkrkonoší bývá. V únoru, kdy byl plechový anděl na kašně zavátý až do pasu, babička Kubínová tiše a v klidu odešla do nebe. Odešla v noci, pomalu, jako když zhasne svíčka na starém svícnu. Děda seděl vedle ní a držel ji za ruku, zatímco soška na komodě všechno mlčky sledovala.
Děda Kubín zůstal v baráčku sám. Bez babiččina hlasu a vůně čerstvé kávy byl dům najednou strašidelně tichý. Smutek se mu usadil na ramenou jako těžký, mokrý kabát. Děda brzy pochopil, že kdyby jen tak seděl doma, žal by ho přemohl. Proto začal trávit mnohem víc času v obecní knihovně u pana Pospíšila. Práce má tu vlastnost, že člověka drží při zemi, i když by nejraději smutně poletoval jinde.
V knihovně ometal prach z hřbetů knih a srovnával svazky, jako by se staral o staré přátele. Jednoho podzimního odpoledne tam narazil na podivuhodnou knihu v tmavé kůži s hebrejským písmem na hřbetě. Byla to pozůstalost po starém lékaři Löwenthalovi. Děda v ní našel česky psaná „Rabínská tajemství“ o stvoření a duchu, který přichází tam, kde ho lidé přivolají. Pod tím stálo: „Pozor: nečísti za průvanu“. Děda tu poznámku přehlédl a vzal si knihu domů.
Velké kýchnutí
Děda seděl večer u stolu, zapálil svíčku a četl si nahlas o slovech, která mají moc probudit i kámen. Právě když dočetl k větě o tom, jak duch vstoupí tam, kam ho přivolají slova čtená s vírou a čistým srdcem, oknem protáhl silný vítr. Svíčka zatancovala a dědu začalo šimrat v nose.
„A-pšíííík!“
Děda kýchl tak prudce, jak se kýchá na Jičínsku při čerstvém povětří, přímo směrem ke komodě. Nastalo ticho. Děda si otřel nos a pak se otočil. Soška na komodě najednou zamrkala. Jednou, pomalu, jako někdo, kdo se právě probudil.
„Jejda,“ ozvalo se tichounké, trošku chraptivé pípnutí, jako když o sebe cinknou dva kamínky. „Jemináčku, to byl ale vítr!“
Děda Kubín zůstal zkoprněle sedět. Srdce mu bušilo až v krku. Soška na komodě se pomalu začala hýbat. Protáhla si kamenná křidélka, poškrábala se za růžkem a pak se svýma velkýma očima zadívala přímo na dědu.
„Dě-dě-dědo?“ vykoktala postavička a naklonila hlavu na stranu. „Ty jsi mě takhle vyfoukl z té knížky?“
Děda Kubín se pomalu zvedl a přistoupil ke komodě. „Ty… ty mluvíš?“ vydechl nevěřícně.
„I jémine, asi mluvím,“ podivila se soška a zkusila udělat krůček. Její kopýtko na dřevěné komodě hlasitě klaplo. „Klap! Jejda, slyšíš to? Já dělám zvuky! A podívej, dědo, já mám prstíky! Sice jsou studené jako led, ale hýbou se. Ouvej, to je ale zvláštní věc, být na světě.“
Děda se usmál, i když mu po tváři stekla slza. „Babička by měla takovou radost… Musím ti nějak říkat, chlapče.“
Postavička se zamyslela, až jí růžky trošku poskočily. „A jak se jmenují kluci, co mají křídla a ocásek a jsou z pískovce? Je to nějaké dlouhé jméno? Třeba Pan Kamenný-Létavý-Kopýtko-Růžek?“
„Ne,“ zasmál se děda a v tu chvíli ho to napadlo. To jméno k němu přiletělo samo, lehké jako vločka. „Budeš Křehounek. Protože jsi sice z kamene, ale v mých očích jsi ten nejkřehčí chlapeček na celém Jičínsku.“
„Křehounek?“ zopakovala soška radostně. „Kře-hou-nek. To zní jako když praská kůrka u čerstvého chleba. Jemináčku, to je krásné jméno! Děkuji ti, dědo.“
Podivuhodný svět v jedné světnici
Křehounek se začal zvědavě rozhlížet. „A tohle všechno je svět? To je ale veliké! A tamto žluté, co tak tancuje na stole, to je co? Můžu si to pohladit?“
„To ne, Křehounku, to je oheň na svíčce, ten pálí,“ varoval ho děda a opatrně chlapce vzal do dlaní. Byl těžký, ale v dědových rukou se zdál opravdu křehký.
„Oheň… pálí… jemináčku, to si zapamatuji,“ zamumlal Křehounek a přitiskl se k dědovu vlněnému kabátu. „A ty jsi takový měkký, dědo. Ne jako já. Já jsem celý tvrdý. Ale tady u tebe… tam je to teplé. To je to doma?“
Děda ho pohladil po hlavičce, přesně mezi malými růžky. „Ano, Křehounku. To je naše doma.“
„Jejda, tak to se mi tu bude líbit,“ vydechl Křehounek a poprvé ve svém kamenném životě spokojeně zavřel oči.
Té noci seděl děda Kubín u stolu ještě dlouho. Venku foukal ledový vítr od Miletína a plechový anděl na kašně dál mlčky hlídal Hořice. Ale dědovi se poprvé od babiččiny smrti zdálo, že dům není tak tichý, jak byl.
