Článek
Všechno v lese pukalo, čvachtalo a vonělo tou zvláštní vůní probuzené hlíny a starého tlejícího listí. Křehounek, náš malý pískovcový chlapec, seděl na pařezu nedaleko cesty a pozoroval, jak se příroda snaží shodit zimní kabát. Na hlavě měl stále tu krásnou čepičku od báby Jahodné, která teď, nasáklá jarní vláhou, vypadala jako malý, kvetoucí ostrov uprostřed bláta.
„Jejda, to je ale mela,“ povzdechl si Křehounek a urovnal si pískovcová křídla, která ho v tom vlhku trochu studila. „Všechno to teče a klouže, jemináčku, ještě že jsem z kamene, jinak bych se rozmočil jako babiččiny vdolky v mléce.“
Najednou se kousek od jeho nohou ozvalo podivné funění a škrábání.
Hrab a hrab, šust a křup.
Z hromady listí se vyvalil černobílý čumáček a za ním se vybatolilo baculaté tělo jezevce. Nebyl to však obyčejný obyvatel lesa. Na hlavě měl sice trochu nakřivo, ale hrdě posazenou, malou čapku s mosazným odznakem, na kterém byla vyobrazena tlapka s trumpetkou. Přes rameno mu visela kožená brašna, která vypadala, že už toho hodně zažila.
„Spěchám… strašně… spěchám…“ mumlal si jezevec pod fousy a tlapkami si utíral bláto z čumáčku. „Zpoždění je hřích a spěšné dopisy nepočkají, ani kdyby z nebe trakaře padaly!“
Křehounek na něj udiveně koukal. „I jejdanánečku, pane Jezevec! Kam vy tak utíkáte? A proč máte tu krásnou čepici?“
Jezevec se zastavil, prudce odfrkl a podíval se na kamenného chlapečka. „Jmenuji se Brumlík, mladíku. A nejsem jen tak nějaký jezevec! Jsem poštmistr Jezevčí pošty pro celý kraj! My máme své nory pod celým světem, víme? Od Hořic až po Vídeň, ba i dále do jižních krajů, kde rostou palmy. Zatímco lidé nahoře v oficínách píšou na papíry a posílají telegrafy, my pod zemí doručujeme psaníčka pro všechny lesní tvory a pohádkové bytosti.“
Brumlík si nervózně poposunul brašnu. „Ale dneska, dneska je můj nejdůležitější den! Beru si svou drahou Brumilku. Máme mít svatbu na Farské louce a já tu stojím a bručím, místo abych konal svou povinnost!“
Křehounek nadšeně poskočil, až mu kousek pískovce na patě tiše cinkl o kořen. „Svatba! To musí být krása. A proč se tedy mračíte, pane Brumlíku? Máte přece být veselý jako skřivánek nad žitem.“
Jezevec si smutně povzdechl a v očích se mu zaleskla slzička. „Mám takovou starost o myšku Hlodalku. Má velkou rodinu, patnáct dětí a každé hladové jako malý vlček. Je to má nejlepší kamarádka a já jí nesu svatební oznámení, aby věděla, kdy má přijít. Jenže včera se v lese v kopci utrhl takový bludný balvan, a zavalil jí vchod do nory. Jezevčí chodby jsou tam ucpané a já se k ní nemůžu dostat. Slyšel jsem ji jen z dálky, jak pláče někde u rybníka, že nemá kde bydlet a že jí a jejím dětem bude v tom březnovém chladu zle. Ale já musím na svatbu, sám vrchní inspektor Fridrich už jede až z Vídně, aby nás oddal, nemůžu nechat Brumilku čekat u oltáře! Jenže nemám pořád doručené to jedno psaníčko Hlodalce. Ach, co já mám dělat mladíku?“ A nervózně se poškrabal na čumáčku a zatahal za řemen své pošťácké brašny.
Křehounek cítil, jak se mu v hrudi pohnulo to malé, neviditelné srdíčko, které mu děda Kubín kdysi vdechl. Kámen byl sice studený, ale cit v něm byl hřejivý. „Jemináčku, to přece nemůžeme nechat jen tak! Pane Brumlíku, vy běžte na svatbu, ať na vás nevěsta nečeká. Já tu myšku najdu a psaníčko předám za vás.“
Brumlík se na Křehounka vděčně podíval a podal mu malé, úhledně složené psaníčko vonící po suché trávě a včelím vosku. „Děkuji ti, chlapče. Jsi sice malý, ale máš v sobě dobré srdce. Hledej ji u rákosí u Třeťáku. A pospěš si, svatba začíná, až sluníčko políbí vrcholky smrků nad Farskou loukou!“
Vrz a vrz, šust a křup.
Jezevec Brumlík zmizel v jedné ze svých tajných nor a Křehounek neztrácel ani vteřinu. Rozepjal svá malá pískovcová křídla a vznesl se do vzduchu. Letěl nízko nad zemí, kličkoval mezi kmeny stromů a v hlavě mu znělo dědovo vyprávění o tom, že v nouzi se pozná přítel. Cesta k rybníku Třeťáku mu netrvala dlouho, protože vítr mu foukal do zad. Když dorazil k rybníku, hladina byla šedivá a studená, plná zbytků ledu, které připomínaly rozbitá zrcadla. U břehu, v trsu uschlého rákosí, zaslechl tiché pískání. Bylo tak žalostné, že by to obměkčilo i ten nejtvrdší balvan v lomu.
„Pištity pišt, zima nás zebe, kam my se teď, dětičky moje, dáme? Achich achich brrrr, zima zebe, zima tuze zlá“ naříkala myška Hlodalka a kolem ní se tísnilo neuvěřitelné množství malých, šedých chlupatých kuliček s očima jako černé korálky.
Křehounek přistál přímo před nimi. „Neplakejte, tetičko Hlodalko! Já jsem Křehounek a posílá mě pan poštmistr Brumlík. Tady máte psaníčko, jste zvaná na svatbu!“
Myška si utřela očka tlapkou a smutně se podívala na obálku. „I jémine, svatba… To je sice krásné, ale jak tam máme jít? Domov nám zavalil kámen, v kožíšcích máme mokro a děti mi tu zmrznou dřív, než dojdeme na kraj louky. Podívej se na mě, jsem jen malá chudá myška a svět je dneska takový veliký a studený.“
Křehounek se podrbal na pískovcové hlavě a nahmatal svou čepici. Byla vystlaná měkkým mechem, suchým listím a bába Jahodná do ní vpletla asi i kouzlo domova. „Mám nápad! Jemináčku, to je ono! Moje čepička je jako velká jizba. Vlezte si do ní všichni, je tam sucho a teplo. Já vás na tu svatbu donesu na hlavě jako byste byli nějaký vzácný poklad.“
Hlodalka se na něj nevěřícně podívala, ale když viděla Křehounkův upřímný úsměv, nezaváhala. „Děti, nástup! Pěkně jeden po druhém, žádné strkání!“
Šup a šup, cupy dup.
Během chvilky se všech patnáct myšiček i s maminkou usadilo v pohodlí čepice. Bylo jim tam náramně, protože Křehounkova hlava sice byla z kamene, ale sálalo z ní teplo jeho hodné dušičky. Chlapeček se opatrně vznesl, aby své cestující nevyklopil, a zamířil k Farské louce.
Tam už to mezitím vypadalo jako v pohádce. Na pařezech a nízkých větvích seděli hosté. Zvířátka i lesní pohádkové bytosti. Byl tu hejkal Vřísk, který se snažil nekoktat a urovnával si na sobě sváteční hodobožový mechový kabátek. Pramínková víla Fanča tančila nad kalužemi a její šaty vypadaly jako utkané z ranní mlhy. Dokonce i obr Burác dorazil z dalekých lomů. Seděl na kraji lesa, protože by se na louku celý nevešel, a jeho hluboký hlas se nesl vzduchem jako hřmění.
„Já… jsem… moc… rád… že…jsem… to… stihnul…“ mumlal Burác a v obrovské ruce žmoulal pár kozákovských polodrahokámků jako dar pro nevěstu.
Uprostřed louky, pod rozložitým smrkem, stál oltář z vonných jedlových větví. U něj už čekal ženich Brumlík v nablýskaných botách a nevěsta Brumilka, která měla kolem krku náhrdelník z jeřabin. Vedle nich stál velmi důstojně vypadající jezevec v černém fraku s bílým límcem a na nose měl zlaté brýle. Byl to sám vrchní inspektor Fridrich až z daleké Vídně. Tvářil se sice přísně, jak se na vysokého úředníka habsburské monarchie sluší, ale v koutku tlamy mu pohrával úsměv.
V tu chvíli se nad loukou objevil Křehounek. Snesl se doprostřed shromáždění a s úklonou si sundal čepici. „Jemináčku, nesu vzácné hosty! Tetička Hlodalka a její rodina jsou tady!“
Z čepice se vyhrnulo hejno zvědavých myšek a začaly radostně rejdit po louce mezi hosty. Brumlík radostí zavýskl a i inspektor Fridrich uznale pokýval hlavou. „Das ist… To je velmi chraprý čin, mlatý muž,“ prohlásil inspektor s vídeňským přízvukem. „Pošta musi byt toručena, i kdyby chory pataly. Also, my teď mušeme sačít svatbit na moje komando!“
Obřad to byl velkolepý. Jezevčí Inspektor mluvil o věrnosti, o důležitosti jezevčích cest a o tom, že láska je pevnější než pískovec z hořických lomů. Když si Brumlík s Brumilkou vyměnili prstýnky upletené z kořínků, celá louka propukla v jásot.
Břink a třesk!
To hejkal Vřísk začal tlouct dvěma kameny o sebe, aby udělal trochu muziky, a víla Fanča se roztočila v divokém tanci. Burác se jen usmíval a jeho oči zářily jako drahokamy. „Ty… jsi… hodný… kluk… Křehounku…“ zabrumlal obr, když se k němu chlapeček přiblížil. „Kámen… má… být… pevný… ale… srdce… má… být… měkké… jako… ten… tvůj… mech…“
Křehounek seděl mezi myškami, které rejdily kolem něj a děkovaly za záchranu. Cítil se šťastný. Věděl, že venku ve světě se možná lidé dohadují o hranicích a v novinách se píše o nepokojích mezi Pruskem a Vídní, ale tady, na téhle z louce u Dachov, byl svět v naprostém pořádku. Tady vládla laskavost a pomoc, která nepotřebovala razítka ani úřední listiny, jen občas nějaké to spěšné psaníčko jezevčí pošty.
Hostina byla bohatá, podávaly se sušené borůvky, pampelišky v medu a pramínková voda, která chutnala jako nejsladší víno. Křehounek sledoval, jak se všichni radují, a v duchu poděkoval dědovi za to, že mu dal možnost tohle všechno vidět a zažít. Byl sice jen malá socha, ale v tu chvíli mu připadalo, že v jeho pískovcovém těle koluje víc života než na celém náměstí v Hořicích o pouti.
Když se sluníčko začalo schovávat za obzor a mráz se pomalu vracel, aby na noc opět upevnil svou vládu nad světem, Křehounek si znovu nasadil svou čepici. Myšky se v ní už spokojeně choulily „Jemináčku, to byl ale krásný den,“ zašeptal Křehounek do ticha usínajícího lesa.
A-pšíííík!
To si jen jedna z myšek v jeho čepici kýchla, jak jí do nosu vletělo stéblo suché trávy. Křehounek se usmál, zamával novomanželům a s lehkým srdcem se vydal zpátky ke svému domovu, zatímco nad krajem se rozlilo stříbrné světlo prvních jarních hvězd. Svět byl najednou o kousek teplejší, když se chlapečkova čepice stala domovem pro myší rodinku i když ještě zima neřekla své sbohem.
