Článek
Děda Kubín seděl ve svém křesle, hlavu měl opřenou o polštář a v klíně mu ležela ta jeho vzácná kouzelná kniha. Usnul tak tiše a pokojně, že si toho Křehounek zprvu ani nevšiml. Myslel si, že děda jen dumá a klimbá u knížky. Ale když sluníčko zapadlo za Gothard a děda se ani nepohnul, aby zapálil svíčku, chlapeček pochopil: Děda odešel za babičkou, tam, kde už ho neloupá v kříži a kde třešně kvetou po celý rok.
Křehounek tak zůstal sám. Seděl na kraji stolu a kouká na ty prázdné ruce, které ho kdysi tak něžně hladily. Celý dům jako by najednou ztuhl v zármutku. Všechny věci v seknici, jako by ztratily svůj lesk. Dokonce i včelí vosk ve sklenici přestal vonět. Cítil se těžký, mnohem těžší než obyčejný pískovec. Pokusil se zamávat křídly, ale šlo to ztěžka, jako by mu na ně někdo přivázal olověná závaží.
Občas se ve dveřích objevila kočka Bublina. Její oči už ale nesvítily tak vesele jako dřív. Měla teď plno starostí. Na půdě baráčku, ve kterém bydlel pan starosta, na ni čekala čtyři malá, mourovatá koťata, která neustále mňoukala a dožadovala se pozornosti.
„Mňou kňou, Křehounku, nezlob se na mě,“ zamňoukala Bublina jednoho odpoledne, když se na chvíli zastavila v baráčku, aby si olízala tlapky od sněhu. „Ráda bych si s tebou povídala, ale ti moji rarášci mi nedají pokoj. Pořád se mi pletou pod nohy, koušou mě do uší a já nevím, kam dřív skočit. A pořád mě volají. Jsi tu tak sám, viď? Měl bys vyrazit ven, nadýchat se čerstvého vzduchu. Ten prý zahojí každou ránu, i tu v kamenném srdíčku.“
Křehounek jen smutně přikývl. Bublina se otřela o jeho studenou nožku, mňoukla na rozloučenou a zmizela v šeru chodby. Chlapec se rozhodl, že ji poslechne. Vzal si s sebou jen vzpomínku na dědův úsměv a proklouzl škvírou v okně.
Venku byla taková zima, že by i pískovcový anděl na kašně raději zalezl do peřin. Křehounek kráčel sněhem, který mu pod nohama vrzal a křupal. Prošel kolem prázdného rynku, kde jen vítr sněhem honil pár zapomenutých stránek novin, a zamířil směrem k lesům. Cesta ho vedla až tam, kde se do krajiny zakusovala hluboká rána lomu. Cítil, že ho to tam táhne. Byla to volání jeho vlastního rodu, volání kamene.
Došel až k lomu svatého Josefa. V měsíčním světle vypadaly stěny lomu jako obrovské bílé varhany. Všechno tam spalo, jen občas se ozvalo prasknutí mrazem v hloubi skály. Křehounek se usadil na jeden odštěpek a začal plakat. Jeho slzy nebyly mokré, byla to malá, lesklá zrnka křemene, která tiše padala do sněhu.
„Kdo… to… tady… tak… nahlas… kape?“ ozval se najednou hlas tak hluboký a pomalý, že se Křehounkovi rozdrnčelo v hlavičce.
Z hromady suti a balvanů se začalo něco zvedat. Nejdřív to vypadalo jako malý kopec, pak se objevila ramena široká jako jičínská brána a nakonec obrovská hlava s nosem, který připomínal pořádný kus skály. Byl to obr. Ale nebyl to obr z masa a kostí, byl celý z kamene, porostlý mechem a lišejníkem. Oči měl velké a dobrácké, barvy hnědé hlíny.
„Jemináčku,“ vydechl Křehounek a zapomněl i na svůj smutek. „Ty jsi ale veliký! Ty jsi snad celý tenhle lom!“
Obr se pomalu, velmi pomalu posadil. Každý jeho pohyb doprovázel zvuk, jako když se o sebe třou mlýnské kameny. „Já… jsem… Burác,“ řekl obr a mezi každým slovem si dal dlouhou pauzu, jako by musel každou hlásku nejdřív v hlavě poctivě opracovat dlátem. „A… já… já… tady… večeřím.“
Křehounek si všiml, že obr drží v obrovské dlani kus krásného, nažloutlého pískovce a labužnicky ho okusuje. Křupalo to, jako by někdo lámal suchary, a Burác se u toho tvářil náramně blaženě.
„Ty jíš kamení?“ podivil se Křehounek.
Burác se usmál, až se mu na tváři udělaly hluboké vrásky. „Já… jsem… šutrožvejk. Pískovec… je… moje… nejoblíbenější… buchta. Přistěhoval… jsem… se… až… z… Prachovských… skal. Tam… to… bylo… moc… tvrdé. Skály… tam… chutnaly… jako… něco… co… se… nedá… rozkousat. Ale… tady… v… Hořicích… to… je… dobrota. Ten… pískovec… je…tak… jemný…“
Burác mluvil tak pomalu, že než dořekl větu, měsíc se na obloze posunul o pořádný kus. Ale Křehounkovi to nevadilo. Cítil se v přítomnosti toho obrovského kamenného tvora hezky a bezpečně. Smutek z něj pomalu opadával, jako když se ze skály drolí stará zvětralá vrstva. Konečně našel někoho, kdo je jako on. Kdo nepatří do světa těch křehkých, teplých lidí, kteří tak rychle odcházejí.
„Víš, Buráci, mně umřel děda,“ šeptl Křehounek. „A cítím se teď takový… prázdný. Jako by mě někdo vytesal a zapomněl mi dát vnitřek.“
Obr Burác na chvíli přestal žvýkat svůj pískovcový desert. Natáhl svou obrovskou, drsnou ruku a jedním prstem, který byl větší než celý Křehounek, ho lehce pohladil po zádech. Bylo to pohlazení sice kamenité, ale hřálo víc než babiččiny kamna.
„Smutek… je… jako… těžká… hlušina… nad… ložiskem,“ řekl Burác po dlouhém přemýšlení. „Musí… se… odházet… aby… se… člověk… dostal… k… tomu… dobrému… Ty… jsi… malej… ale… jsi… z… dobrýho… kusu… skály. To… se… pozná… podle… zvuku.“
Pak Burác sáhl do své pomyslné kapsy, což byla vlastně jen hluboká trhlina v jeho boku, a vytáhl odtud malý, dokonale opracovaný a čistý úlomek toho nejjemnějšího hořického pískovce. Svítil skoro jako zlato.
„Na… dej… si… sousto,“ nabídl obr přátelsky. „Je… to… výběrová… kvalita. Žádné… kamínky… ani… vápno. Čistá… chuť… Hořic.“
Křehounek se musel kuckat smíchy, až mu kamenná křídla zacinkala. „Děkuji ti, Buráci, jsi moc hodný. Ale já kameny nejím. Já jsem sice z pískovce, ale uvnitř jsem tak trochu jako ti lidé. Mně teď stačí vůně lesa a tvoje společnost.“
Burác se vůbec neurazil. Jen pokrčil rameny, což způsobilo malý sesuv půdy na okraji lomu, a s chutí nabízený kousek sám zchroustal. „Jak… chceš… malej… víc… zbude… pro… mě. Ale… kdyby… ti… bylo… úzko… tak… přijď. Já… se… nikam… nehrnu. My… kameny… máme… času… dost. Než… já… dožvejkám… tuhle… stěnu… tak… se… v… Jičíně… vymění… deset… starostů.“
Křehounek si uvědomil, že má Burác pravdu. Svět se sice mění, lidé odcházejí a přicházejí, v novinách píšou o válkách a o nových strojích, ale tyhle staré lomy a dobrosrdeční obři tu budou pořád. Cítil, jak se mu do srdce vrací klid.
„Budu za tebou chodit, Buráci,“ slíbil Křehounek a v břiše ho začalo hřát pomyšlení na nové dobrodružství. „Budeme spolu koukat na hvězdy a ty mi budeš vyprávět, jak chutnají skály v různých koutech světa.“
„To… budeme…“ zamručel spokojeně obr. „Ale… teď… už… jdi… domů. Je… zima… a… tvůj… pískovec… by… mohl… zkřehnout… víc… než… je… zdrávo.“
Křehounek zamával Burácovi a s lehkostí, kterou už dlouho nepocítil, se vydal na zpáteční cestu zpátky do Hořic, která mu teď utíkala mnohem rychleji. Když se vrátil do tiché seknice, už mu nepřipadala tak strašidelně prázdná. Věděl, že děda tam s ním pořád nějak je, v každém písmenku té staré knihy a ve vzpomínkách.
Usadil se na své obvyklé místo a spokojeně zavřel oči. Venku mrzlo a mrzlo, sníh se sypal a sypal, ale Křehounek už věděl, že v kraji pod horami nikdy nebude úplně sám. Má přece Bublinu a teď i toho největšího a nejhodnějšího šutrožvejka na celém světě. A to je pro jednoho malého kamenného kluka víc než dost.
