Článek
V Hořicích udeřilo jaro léta Páně 1863 a sluníčko začalo s nevídanou vervou olizovat pískovcové patníky na rynku. Děda Kubín seděl ve své seknici, kde to vonělo po včelím vosku, starém papíru a troše toho smutku, který v domě zbyl po babičce. Dávno už byla na pravdě boží, a tak dědovi dělal společnost jen ten malý kamenný kluk a vzpomínky. Děda právě v brýlích na špičce nosu studoval noviny a snažil se vyčíst, co se děje v daleké Vídni a zda ty hádky s Pruskem konečně ustanou.
Vedle něj na stole odpočívala ta vzácná, kůží vázaná kniha kouzel a starých mouder. Nebyla to jen tak nějaká knížka, byla to právě ta tajemná síla, díky které děda loni na podzim vdechl život kamennému tělu malého Křehounka. Kniha tu ležela otevřená, její stránky byly zažloutlé a voněly kouzly. Kdykoliv se jí dotkl průvan, listy zašustily, jako by si pro sebe něco důležitého šeptaly.
Křehounek se právě snažil kolem dědy proklouznout kolem prázdného babiččina křesla. Jak se tak točil u dědova lokte, zavadil pohledem o otevřenou stránku. Písmenka tam tančila a poskakovala, až se mu z toho hlava točila, ale jedno slovo ho píchlo do očí jako vosa. Neviditelnost.
„Jemináčku,“ šeptl Křehounek a začal se v tom textu horlivě přehrabovat. Byl bytostí stvořenou kouzlem, tak mu kouzla do hlavičky sama lezla. Stačilo třikrát zašeptat správnou formulku, představit si, že jsi jen průvan v městské bráně, a najednou hop, Křehounek zmizel.
Děda jen ucítil lehké zavání vzduchu, jako by někdo otevřel okno do zahrady, ale nikoho neviděl. Křehounek tam byl a nebyl, cítil se lehký jako chmýří z pampelišky a v břiše ho lechtal smích. Skákal po stole, přelézal kalamář a děda jen udiveně kouká a kouká, proč se mu brk na psaní sám od sebe komíhá, když v místnosti nikdo jiný není.
Právě v tu chvíli do světnice vklouzla kočka Bublina. Byla to kočka mouratá, s kožíškem jako z toho nejjemnějšího šedého hedvábí a očima, které zářily jako vzácné kozákovské drahokamy. Bublina nebyla jen tak ledajaká číča, mluvila totiž lidskou řečí, i když to dělala jen tehdy, když měla opravdu veliké trápení a rozuměli jí obvykle jen ti, kteří mají rádi kočičky. Ale dneska jí tedy srdce tlouklo jako splašený hmoždíř.
„Mňou kňou, dědečku Kubínů, ach to je k nevydržení,“ spustila Bublina a ustrašeně se čepejřila, až jí chlupy na zádech stály jako plot. „Ta zlá Mařena od kupce z rynku zase řádí. Je to holka nezdárná, srdce má studené jako kámen z lomu. Chytá nás do pytlů, trápí, tahá nás za ocasy a včera dokonce polila starého kocourka Mojmíra studenou vodou z kašny. Chudák Mojmír teď kucká a kucká na půdě a bojí se i vykouknout. Všechny kočičky v Hořicích se klepou strachy a schovávají se za čímkoliv, co najdou.“
Křehounek, ač neviditelný, se okamžitě naježil. Kámen v něm začal hřát spravedlivým hněvem. Přiskákal k Bublině a jemně jí foukl do ucha. Kočka nadskočila, až se jí všechny drápky vysunuly.
„Neboj se, Bublino, to jsem já, Křehounek,“ ozvalo se z prázdnoty. „Naučil jsem se z dědovy knihy být jako stín. Ta zlá Mařena dostane za vyučenou. Půjdeme k ní domů, hned jak padne tma, a ukážeme jí, že kočky mají mocné zastánce. Já s vámi chci kamarádit“
Jakmile se nad Hořicemi rozprostřela večer tma a hvězdy začaly blikat nad věží kostela, Křehounek se vypařil z domu. Bublina ho vedla zadními uličkami až k domu kupce, kde Mařena bydlela. Okno v patře bylo pootevřené, a tak Křehounek, lehký jako vánek, vlezl dovnitř. Mařena už ležela v peřinách, ale spánek měla neklidný. Možná ji přece jen trošku tlačilo svědomí, i když u ní to byla spíš špatně strávená jitrnice od večeře.
Křehounek začal zlehka. Nejdřív uvolnil zarážku u okna, aby začalo rytmicky vrzat. Vrz a vrz, vrz a vrz. Mařena se zavrtěla a přitáhla si peřinu k uším. Pak Křehounek popadl její dřeváky pod postelí a začal s nimi pochodovat po podlaze. Klapy klap, klapy klap. Znělo to, jako by po pokoji chodil neviditelný obr v těžkých botách.
Mařena vytřeštila oči do tmy. „Kdo je tam?“ vyhrkla a hlas se jí klepal jako osika. Nikdo neodpovídal, jen se najednou její čepec, odložený na židli, sám od sebe vznesl do vzduchu a začal se nad ní komicky vznášet jako bílé strašidlo. Mařena schovala hlavu pod polštář a začala se třást tak, až postel drnčela. Křehounek pak vzal její hřeben a začal jím zlehka brnkat o pelest postele.
Cink a cink, cink a cink.
Mařena celou noc nezamhouřila oko. Kdykoliv se pokusila usnout, něco jí zatáhlo za palec u nohy nebo se z kouta ozvalo tiché, strašidelné Křehounkovo zamňouknutí. Cítila se, jako by ji sledovaly stovky neviditelných očí. Dokonce i její vlastní noční stolek se jí zdál být v tu chvíli jako živý a hrozivě se nad ní nakláněl, jako by jí chtěl vyčinit za každou kočičí slzu.
Druhý den ráno vypadala Mařena jako hromádka neštěstí. Byla bledá, oči měla opuchlé a vlasy rozcuchané, jak se v noci házela pod peřinou. Vyšla před dům na rynk, kde právě panoval čilý ruch. Koně řehtali, mistři kameníci se scházeli k práci a sluníčko svítilo tak jasně, až Mařenu bolela hlava. Ale její zlá povaha byla silnější než únava. Jakmile uviděla malou kočičku, která se vyhřívala na schodech radnice, dostala vztek a chtěla si na ní vybít svou noční hrůzu.
„Ty jedna potvoro ušatá, vy za to určitě můžete!“ křikla Mařena a už se sápala po kočce, aby ji pořádně vytahala za uši.
V tu chvíli se ale neviditelný Křehounek, který ji od rána sledoval jako stín, pustil do díla. Mařena měla na nohou své sváteční střevíce s dlouhými tkaničkami. Křehounek se shýbl a s neuvěřitelnou hbitostí jí tkaničky obou bot pevně svázal k sobě. A pro jistotu je ještě omotal kolem jedné nohy od prodejního stánku s hrnci, u kterého Mařena právě stála.
Chtěla vykročit a pořádně kočku nakopnout. Ale místo toho udělala jen legrační hup a pak už se jen poroučela k zemi. Jenže jak byla přivázaná ke stánku, strhla s sebou celou polici s keramickým nádobím.
Břink a třesk! Křáp a bum!
Desítky hrnků se rozletěly po dlažbě. Mařena ležela mezi střepy, sukně měla vyhrnuté a tkaničky jí nedovolovaly se postavit. Lidé na rynku se zastavovali a koukali a koukali. Starosta Kunc se právě procházel s panem učitelem Jiříčkem a oba se museli chytit za břicha, jaký to byl pohled. Dokonce i plechový anděl na kašně jako by se v tom jarním slunci potutelně usmíval.
„Podívejme se na tu naši krasavici,“ smál se jeden z řemeslníků, „chtěla honit kočky a sama se chytila do vlastní pasti!“
Mařena rudla vztekem i hanbou. Snažila se rozvázat ty uzly, ale ty jako by držely kouzelnou mocí. Křehounek nad ní stál, stále neviditelný, a spokojeně se usmíval. Aby Mařeně ještě trochu naložil, vzal z blízkého košíku jedno přezrálé jablko a nechal ho Mařeně spadnout přímo na nos.
„Au!“ vypískla Mařena a v tu chvíli se kolem ní začaly stahovat kočky z celých Hořic. Nebyly to ale kočky útočné. Prostě si jen sedly do kruhu, Bublina v čele, se svými drahokamovými oči, Mojmír vedle ní, a všechny začaly sborově příst a mňoukat, jako by se jí smály přímo do očí. Koukají a koukají, jak se ta zlá holka válí v prachu a neví, kam dřív skočit.
„To máš za to, Mařeno,“ ozvala se Bublina jasným hlasem, který v tom hluku slyšela jenom Mařena. „Jestli ještě jednou sáhneš na kočičí ocas, Křehounek ti v noci ustele na kopřivách a tkaničky ti sváže i u noční košile!“
Mařena konečně tkaničky přetrhla a s pláčem utíkala domů, zatímco se za ní ozývalo posměšné volání dětí z rynku. Od toho dne se Hořicemi šířila legenda o neviditelném ochránci zvířat. Mařena se kočkám vyhýbala obloukem a kdykoliv nějakou uviděla, raději jí hodila kousek šunky ze spíže, jen aby měla pokoj od nočních strašidel a létajících střevíců. Dokonce se říkalo, že se v noci začala modlit, aby ji ten skřítek nechal spát.
Křehounek se vrátil do seknice, kde ho děda Kubín už čekal. Nechal neviditelnost vyprchat, až se na židli pomalu začaly objevovat jeho pískovcové obrysy a malá křídla. Kniha kouzel na stole spokojeně zaklapla, jako by i ona měla radost z dobře vykonané práce.
„Tak co ty můj, toulavý kamínku, kdepak jsi byl?“ ptal se děda a hladil ho po studené, ale tak milé rohaté hlavičce. „Už jsem si dělal starosti, jestli tě nesebrala nějaká straka.“
„Jemináčku, dědo, to bys nevěřil, jak jsou tkaničky užitečná věc a jak kočičky umí krásně poděkovat,“ zasmál se Křehounek.
Od té doby měly čtyřnohé mňoukalky a vrnílkové v Hořicích od zlé Mařeny klid a s kamenným skřítkem Křehounkem se tuze rádi kamarádili.
