Článek
V seknici už nezněl dědův rozvážný hlas, ale hluk a shon cizích lidí, kteří se sem po jeho odchodu nastěhovali. Byli to lidé pilní, ale pro kamenného chlapce v jejich světě nebylo místo. Křehounek musel být neustále neviditelný a jen se tiše krčit v koutech pod stropem, aby do něj paní domácí nevrazila koštětem nebo ho nepřirazila neckami.
„Jemináčku, to je k uzoufání“, povzdechl si Křehounek, když sledoval, jak noví obyvatelé přerovnávají věci, které měl tak rád. Cítil se v domě jako těžká hlušina, která nikomu k ničemu není. V seknici už nezůstalo nic, co by mu patřilo. Kouzelná kniha zmizela a dědovy brýle si odnesl čas. Křehounek se tedy rozhodl, že odejde tam, kde mu bude pískovcové srdíčko bít radostněji. Nepotřeboval žádné uzlíčky ani ranečky, neměl nic než své jméno a pár vzpomínek, které hřály víc než peřina.
Klapy klap, klapy klap, ozývalo se tiše, když cupital po svých kamenných nožkách neviděn ven z města.
Jeho cesta vedla nejdříve k lomu svatého Josefa. Doufal, že tam najde obra Buráce a poradí se s ním, kam hlavu složit. Jenže v lomu bylo ticho jako v kostele před ranní mší. Burác tam nebyl. Jeho obrovské stopy, hluboké jako vany, vedly někam daleko pryč do hlubokých hvozdů, zmizel prostě neznámo kam do hloubi lesů a nechal po sobě jen prázdné ticho.
Křehounek kráčel dál, až nad Dachova, kde se stromy tyčí k nebi jako sloupy v nejkrásnějším chrámu. Najednou se z houštiny ozvalo podivné, přerušované volání. „Hééé… j… j… j… m… m… h… h…“ Skřítek se zastavil a spatřil postavu, která jako by vyrostla přímo ze země. Byla to vysoká, vychrtlá bytost, celá pokrytá šedozeleným mechem a lišejníkem. Paže měla dlouhé jako dubové větve a kůži vrásčitou jako stará borová kůra. Z divokého obličeje na Křehounka svítily velké oči, které rudě zářily jako karbunkly. Byl to hejkal Vřísk, strážce zdejších hvozdů.
„Jejda, vy jste ale veliký pán,“ vydechl Křehounek a zapomněl, že by se měl bát. Vřísk na něj vykulil své zářivé oči a místo aby nahnal chlapci strach, smutně si povzdechl a sedl si na pařez, až to v něm luplo. „Já… já… já tě chtěl p… p… polekat. To je moje ř… ř… řemeslo, víš? My h… h… hejkalové musíme h… h… hejkat na lidi, aby věděli, že v lese nejsou p… p… pány,“ vykoktal Vřísk a v očích se mu kmitl smutek.
Křehounek si přisedl k němu do měkkého mechu a zvědavě se ptal, proč je strašení tak důležité. „Inu,“ začal Vřísk a usilovně se snažil, aby se mu jazýček nepletl, „strašení je d… d… důležitá věc. Člověk je tvor zapomnětlivý a pyšný. Když se v lese b… b… bojí, dává pozor, kam šlape, neláme větve jen tak pro radost a nekřičí jako pominutý. Strach je takový p… p… plot kolem lesního klidu. Jenže já jsem plot s d… d… dírou. Ten hejkal z lesů u Jeřic, to je k… k… kádr! Ten když zahejká, tak p… p… pocestným spadnou klobouky až k nohám a modlí se ke všem svatým. Mně se jen s… s… smějí. Prý zním jako k… k… žabák s rýmou.“
Vřískovi se v očích zaleskla slza. Vyprávěl dál Křehounkovi, jak se mu ostatní hejkalové posmívají a jak je mu z toho těžko na duši. Křehounkovi se nového kamaráda tuze zželelo. Vzpomněl si na dědu Kubína a na jednu větu z té jeho vzácné knihy, která mluvila o tom, že síla není v hrdle, ale v odhodlání. Sehnul se, v suchém listí našel pěkný, hladký a lesklý žalud a pevně ho sevřel ve svých pískovcových dlaních. Zavřel oči a šeptal slova, která mu v hlavě uvízla jako zlatá zrnka písku. Žalud se na malý okamžik slabě rozsvítil modravým světlem.
„Tady máš, Vřísku,“ podal mu ho slavnostně. „V tomhle žaludu je schované jedno velké kouzlo, ale je to pomoc jen pro nejvyšší nouzi. Až jednou, ale opravdu jen jednou, budeš muset ochránit les nebo sebe a budeš potřebovat někoho doopravdy vystrašit, tak ten žalud spolkni. Na tu chvíli tvůj jazýček narovná a tvůj hlas bude hřmít jako bouře nad Gothardem.“ Hejkal přijal žalud s takovou úctou, jako by to byl drahokam z císařské koruny, a opatrně si ho schoval.
Domluvili se spolu, že Křehounek zůstane bydlet tady v lese nad Dachovami. Vřísk mu slíbil, že mu najde suchou dutinu pod starým dubem, kde mu nebude pršet na křídla a kde bude mít svatý klid od lidí. „Měl by sis to tu ale p… p… prozkoumat, poradil mu Vřísk. Jdi se podívat k Miletínu, do tamní b… b… bažantnice. Jsou tam stromy, co pamatují staré pány, a země tam voní úplně j… j… jinak.“
Křehounek se s hejkalem rozloučil a vydal se podle jeho rady směrem k Miletínu. Jak tak cupital po lesní cestě, narazil kousek před Jeníkovem na chudinský baráček. Bylo to místo, kde poprvé spatřil světlo světa v dílně kameníka Mazavky. Křehounek se zastavil a opatrně nakoukl špinavým oknem dovnitř. Uviděl spoustu dětí, špinavých od prachu a pískovcové hlušiny, jak si smutně hrají na hliněné podlaze. U stolu seděl sám kameník Mazavka. Nebyl to hezký pohled, před ním stála poloprázdná láhev kořalky a on se nad ní kýval jako bříza ve větru. Oči měl kalné a mluvil sám pro sebe nesrozumitelná slova.
„Jejda, to je smutku v jedné jizbě,“ zašeptal Křehounek a cítil, jak mu pískovec v hrudi těžkne. Chtěl by dětem vykouzlit úsměv, ale z opilého kameníka šel strach a těžký pach lihu. To se chlapečkovi ani trochu nelíbilo, proto se raději honem otočil a spěchal pryč do čistého vzduchu miletínské bažantnice.
Tamní stromy byly skutečně důstojné a ticho tam bylo tak hluboké, že bylo slyšet i pád jehličí. Křehounek se přestal schovávat a nechal svou neviditelnost úplně vyprchat, aby cítil, jak ho sluníčko hladí po tvářích. Najednou se však zpoza mohutného buku vynořila bába Jahodná. Byla to drobná stařenka v bělostném šátku, která pilně sbírala do košíku suché smrkové šišky. Potřebovala je na zátop do své pece, protože v Miletíně právě připravovala své vyhlášené modlitbičky, perníčky tak dobré, že po nich vonělo celé náměstí. Bába byla duše nesmírně zbožná a v duchu si neustále odříkávala modlitby, aby poděkovala za dary, které jí les dává.
Když zvedla oči a spatřila Křehounka s jeho kamennými růžky a ocáskem, úplně ztuhla a srdce jí vynechalo jeden úder. Její pobožná mysl měla okamžitě jasno. „Odstup, Satane! Odejdi zpátky do pekla, ty nečistý tvore!“ vykřikla bába a začala se křižovat tak horlivě, že jí košík se šiškami málem vypadl z ruky. „Pane Bože, ochraňuj mou hříšnou duši, čert v bažantnici! To jsou ty konce světa, o kterých se káže v neděli!“
Křehounek se polekal a začal mávat ručičkama, aby babičku uklidnil. „Jemináčku, paní babičko, neplašte se! Já nejsem z pekla! Já jsem Křehounek, pískovcový kluk z Hořic. Podívejte se na mě pořádně, jsem z kamene, úplně stejného jako ty balvany kolem!“ Bába Jahodná se zastavila v půlce dalšího kříže a nasadila si brýle, aby na to zjevení lépe viděla. Opatrně k chlapci přistoupila a prstem mu poklepala na čelo.
Cvak a cvak, ozval se jasný zvuk tvrdého kamene.
„No tohle“, zamumlala bába a její strach se pomalu měnil v upřímnou zvědavost. „Ty jsi opravdu socha, chlapče nešťastná. Ale vypadáš jako dítě pekla! S těmi růžky a tím ocasem tě lidé neuvidí jako Boží stvoření, ale jako čertisko, co přišlo krást duše. Kdyby tě takhle viděli u nás na rynku, hnali by tě až k jičínským branám.“ Bába si povzdechla a sedla si na vyvrácený kmen. „Pán Bůh nám sice dává různé podoby, ale tobě dal ten, kdo tě vytesal, do vínku něco, co ti bude jen ke škodě. Ale my to spravíme, přece tě nenechám v tomhle lese strašit lidi jako nějaké strašidlo.“
Začala s nevídanou hbitostí trhat suchou trávu, chomáčky měkkého šedého mechu a větvičky se zbylým listím. Šikovnými prsty, kterými jindy zdobila perníčky bílou polevou, začala vázat a splétat lesní poklady dohromady.
Vrz a vrz, šust a křup.
Za malou chvíli vytvořila podivuhodnou čepici, která vypadala jako malý kousek lesní stráně. Posadila ji Křehounkovi na hlavu a pečlivě ji urovnala tak, aby pod ní úplně zmizely oba růžky i s kusy pískovcových vlasů. „Tak a je to, usmála se konečně a její tvář se rozjasnila dobrotou. Teď vypadáš jako pořádný lesní skřítek. Nikdo tě už s čertem nepoplete a můžeš klidně jít i kolem miletínské fary, aniž by tě pan farář kropil svěcenou vodou.“
Křehounkova čepička
Křehounek se naklonil nad lesní studánku, aby se prohlédl. V odrazu uviděl někoho, kdo do lesa patřil. Už nebyl jen osamělá socha, byl součástí toho velkého zeleného světa a v nové čepici se cítil náramně důležitě. „Děkuji vám, babičko Jahodná! Jste tak hodná, že bych vám nejraději všechny ty šišky do Miletína donesl sám až k peci!“ Bába se jen zasmála, pohladila ho po kamenné tváři a slíbila mu, že mu schová jednu modlitbičku, až půjde kolem její chalupy.
Náš kamenný skřítek kráčel zpátky k Dachovům a cítil se neuvěřitelně lehký. Měl novou čepici, měl kamaráda Vříska a věděl, že i když jeho milovaný děda odešel, svět je stále plný dobrých duší, které dovedou pískovcovému srdíčku vrátit naději. Podzimní vítr si tiše pohrával s jeho novou čepicí a Křehounek si poprvé v životě broukal písničku, která zněla jako šustění podzimního listí v bažantnici. Rozhodl se, že v lese nad Dachovy zůstane napořád.
