Článek
XI. ročník konference Neurověda ve vzdělávání se konal 25. března 2026 v Praze. Sál zaplnili pedagogové, psychologové, speciální pedagogové a lidé, kteří se obecně zajímají o to, co se děje v hlavách dětí. Program byl nabitý, workshopová sekce letos dostala výrazně větší prostor než v minulých ročnících, a přednášející přijeli z různých konců odborného světa. Z toho, co jsem slyšel, mě nejvíc zasáhly dvě přednášky. Jedna od neurochirurga, druhá od speciálního pedagoga. Zdánlivě odlišné světy, ve skutečnosti překvapivě blízko sebe.
Jak to vypadalo, když nevěděli, co tam najdou
Prof. MUDr. David Netuka, Ph.D., je přednosta Neurochirurgické a neuroonkologické kliniky. Člověk, který denně operuje mozky, a přesto na pódiu působí spíš jako vědec fascinovaný tím, kam jeho obor míří, než jako chirurg hrdý na to, co už zvládl. To byl ostatně celý tón jeho přednášky.
Začal historicky. Na přelomu 19. a 20. století se neurochirurgie teprve rodila. Její první hvězda, americký neurochirurg Harvey Cushing, operoval bez předoperačního zobrazení, bez navigace, bez monitoringu. Otevřel lebku a teprve pak zjistil, co tam je. Přesto dokázal věci, které jsou dodnes těžko uvěřitelné. Jeden z jeho pacientů, generál Leonard Wood, měl nádor z obalů mozku. Cushing ho v roce 1910 odoperoval, jedenáctý den po výkonu pacient začal chodit, třicátý den odešel domů. Bez magnetické rezonance, bez navigačního systému, s instrumentáriem, které by dnes působilo jako exponát v muzeu.
Netuka ukázal dobové video z operačního sálu. Kouř od cigarety v rohu záběru. Chirurg pracující bez lupy, bez mikroskopu, s nástroji, které bychom dnes asi použili tak maximálně na zahradě. A přesto pacienti přežívali. Část z nich se uzdravovala. Netuka to říkal bez ironie: tihle průkopníci dělali zázraky s tím, co měli.
Pak ukázal, jak to vypadá dnes. Desítky sekvencí magnetické rezonance, které chirurgovi předem řeknou nejen kde nádor je, ale také kde jsou klíčové nervové dráhy v jeho okolí, kudy vést přístup, co nesmí poškodit. Navigační systémy v reálném čase. Intraoperační monitoring, který hlídá funkce mozku v průběhu celého výkonu. Operace trvají výrazně kratší dobu než dřív, jsou méně invazivní a výsledky jsou nesrovnatelně lepší.
Jedna věc mě ale zaujala víc než technika samotná.
Operace při vědomí a otázka na Hannibala Lectera
Profesor Netuka zmínil, že v určitých případech operují mozek při plném vědomí pacienta. Nádory uložené v blízkosti řečových center vyžadují, aby chirurg v průběhu zákroku věděl, jestli řeč zůstává funkční. Pacient dostane místní anestezii na kůži a lebku, samotný mozek totiž bolest nevnímá. Pak leží na sále, pojmenovává obrázky, odpovídá na otázky, zatímco na druhé straně sterilní bariéry někdo odstraňuje nádor z jeho hlavy.
Z publika zazněl dotaz na Hannibala Lectera a na slavnou scénu, kde filmový lékař servíruje hostovi jeho vlastní mozeček. Netuka odpověděl věcně: technicky vzato není takový scénář zcela mimo fyzikální realitu, protože mozek sám bolest nevnímá. Ale poté dodal, suše a bez dramatického nádechu, že tohle rozhodně není cílem jejich práce.
Pak přišla část, která mě osobně zasáhla nejvíc. Netuka hovořil o budoucnosti oboru, konkrétně o takzvaných Brain-Computer Interface technologiích. Vědci z Lausanne vyvinuli systém, kdy elektroda zavedená přes cévu do mozku snímá signály mozkové aktivity a přenáší je pod místo poškození míchy. Pacient, který byl kompletně ochrnutý, se díky tomu dokáže pohybovat s chodítkem. Dělá malé, nejisté kroky, ale jsou to jeho kroky.
Jiný tým vyvinul senzor, který umožňuje pacientovi s těžkým neurologickým onemocněním ovládat počítač myšlenkou. Člověk, který nemohl komunikovat s okolním světem, začal posílat zprávy rodině.
Netuka to nekomentoval pateticky. Prostě popsal, co se děje, a dodal, že toto považuje za skutečnou budoucnost neurochirurgie. Ne přidávání funkcí zdravým lidem, ne čipy pro zlepšení výkonu. Navracení toho, co bylo ztraceno.
Dítě, které se vrtí, není zlobivé
Druhá přednáška, která mi v hlavě zůstala, přišla od Jiřího Haldy. Speciální pedagog, rodinný terapeut, člověk s pětadvaceti lety praxe v diagnostice. Hned na začátku řekl, že je velkým zastáncem českého vzdělávacího systému, a to se z jeho úst nečekalo. Pak ovšem celou hodinu rozebíral, kde a proč to kazíme.
Halda přišel s tématem primárních reflexů. To jsou reflexy, které se u miminka aktivují před a při porodu a které mají v průběhu prvního roku života postupně zaniknout, respektive integrovat se do vyšší motoriky. Pokud se to nestane, dítě v nich doslova uvízne. A projevy tohoto uvíznutí jsou přesně to, co učitelé každý den popisují jako problematické chování nebo poruchu pozornosti.
Halda to ilustroval na konkrétním příkladu. Chlapec, kterému pomáhal s přípravou na školu. Inteligentní, zdánlivě připravený. V první třídě ale totálně selhal. Příčina? Sedm nezintegrovaných primárních reflexů, o nichž nikdo nevěděl.
Jeden z nich se jmenuje šíjový reflex. Děti, které ho mají aktivní, potřebují sedět zády opřeny o něco pevného, ideálně ke zdi. Paní učitelka ho logicky posadila do první lavice, kde měl být pod dohledem. Jenže to bylo přesně to nejhorší místo, kde mohl být. S aktivním šíjovým reflexem a zády do prostoru byl v permanentním stavu vnitřního neklidu, ze kterého se prostě nedalo soustředit na psaní.
Nikdo tomu nerozuměl. Rodiče se hádali se školou. Škola nevěděla, co dělat. Dítě dostávalo nálepku problémového žáka.
Po čtyřech týdnech jednoduchých cvičení zaměřených na integraci reflexů byl nepoznatelný.
Proč dítě háčkuje nohama za nohu židle
Halda pak vysvětloval věc, která mi najednou osvětlila spoustu věcí z vlastní zkušenosti. Dítě, které nemá rozpojenou horní a dolní polovinu těla, musí při psaní zapojit nohy. Doslova. Zaháčkuje je za nohu židle, zatne prstíky, protože nohama dělá to, co by měly dělat jen ruce. Investuje do jednoduchého úkonu, jako je napsání stránky textu, třeba dvacetinásobek energie oproti dítěti, které má tato spojení v pořádku.
Po přestávce je vyčerpané. Agresivní. Nepozorné. A my tomu říkáme ADHD.
Halda nebyl agresivní ani obviňující. Spíš unavený z toho, že tahle znalost stále není součástí běžného vzdělání učitelů ani rodičů. Zmínil metodu Rhythmic Movement Training International, vyvinutou norským lékařem, která pomocí rytmických pohybů pomáhá tyto reflexy dopracovat i v pozdějším věku.
Pak ale přeskočil k tématu, které mu evidentně leží na srdci stejně silně.
Čísla, která by neměla být normální
Halda přišel s daty o životním stylu dětí. Ne v poloze sociologické přednášky, ale jako člověk, který ty děti každý den vidí.
Průměrná kontrolní pauza v dechu, tedy doba mezi výdechem a prvním nutkáním nadechnout se, je u zdravého dospělého člověka kolem pětadvaceti vteřin. Děti v mateřských školách a na prvním stupni mají průměr devět až jedenáct vteřin. To je hranice, kde začíná astmatický záchvat. Dvě třetiny dětí trpí různými projevy adenoidní vegetace, tedy zvětšenými nosními mandlemi, přičemž příčinou je chronicky špatný způsob dýchání. Mozek dostává méně kyslíku. Mitochondrie nemohou efektivně tvořit energii. Dítě je unavené dřív, než vůbec začne.
Přidal číslo o spánku. Sedmdesát šest procent patnáctiletých trpí dnes klinickou formou deprese. Téměř identické procento stejné věkové skupiny trpí hlubokou spánkovou deprivací. Obě čísla jsou korelovaná. Telefony vyzařují modré světlo, které blokuje tvorbu melatoninu. Pokud ho dítě vypne o půlnoci, melatonin začne tvořit teprve tehdy, a kvalitní spánek přichází kolem třetí ráno. V sedm vstát, čtyři hodiny spánku a ráno do školy.
Tohle Halda neříkal jako zajímavost. Říkal to jako varování.
Na závěr přidal poznámku, která možná působí banálně, ale v kontextu celé přednášky zazněla jinak: děti dělají nadšeně to, co jejich rodiče dělají nadšeně. Pokud chceme, aby sportovaly, musíme sportovat s nimi. Model se nekopíruje z YouTube, kopíruje se ze života vedle nich.
Co si z toho odnést
Seděl jsem na té konferenci a přemýšlel o tom, kolik věcí, které označujeme jako poruchy nebo problémy, jsou ve skutečnosti důsledky toho, co jsme zanedbali nebo nepochopili. Primární reflexy, které nikdo neintegroval. Dech, který nikdo neopravil. Spánek, který nikdo nechránil.
Neurochirurg Netuka ukazoval, jak medicína dokáže navracet funkce lidem, kteří je ztratili při nemoci nebo úrazu. Pedagog Halda ukazoval, jak jsme schopni připravit děti o funkce, které nikdy pořádně nezískaly, aniž bychom si toho všimli.
Oba mluvili o mozku. Oba mluvili o tom, co se stane, když mu nevěnujeme pozornost. A oba, každý po svém, říkali totéž: je to opravitelné. Jen to chce vědět, kde hledat.
Z konference jsem odcházel pozdě odpoledne. Venku bylo ještě světlo.
