Článek
Mnozí umělci, zejména tzv. moderní či postmoderní, si vytvářejí kolem sebe jakousi auru, pracují na své sebeprezentaci, až se zdá, že právě ona je důležitější než jejich tvorba. U Milana Knížáka, výtvarníka, hudebníka, pedagoga a emeritního ředitele Národní galerie jako by to bylo naopak. Pracuje, vytváří, vystavuje, prezentuje, a zdá se, jako by mu vlastně bylo jedno, co kdo o tom soudí. Zkusme si tedy pro jednou položit otázku: Kdo vlastně je Milan Knížák?
V jednom rozhovoru před více než deseti lety jste prohlásil, že „jste kulturní barbar“. Ještě pořád byste na tom označení trval?
Nejraději bych na vaši otázku odpověděl, že jsem a zůstávám kulturním barbarem, ale ono je to složitější. Každé tvrzení vychází z nějakých okolností. Záleží, kdo a jak se táže, za jakých okolností, k čemu se otázka vztahuje a jaký dojem chce tazatel či odpovídající vyvolat. Vůči tomu, co se dnes považuje za kulturu, si stále připadám jako kulturní barbar. Nechodím do divadla, ani na koncerty filharmonie, natož abych konzumoval pop kulturu, která je mi z duše protivná. Knihkupectví jsou plná braků. Současné knihy jsou přeplněné slovy a nudí. Vizuální umění je na tom podobně. Absurdní je, že téměř všechno, co vzniká, vypadá docela dobře. Má to své kvality, spisovatelé umí psát, výtvarníci výtvarničit, muzikanti hrát, atp. atd., ale něco zásadního tomu chybí.
Vylíčím dvě příhody. První z doby před několika lety, když jsem navštívil novou expozici v Centre Pompidouv Paříži, kterou jsem prošel a která se mi líbila. Zajímavé exponáty, dobrá instalace …, ale když jsem vyšel ven, nic ve mně nezůstalo. Duše nezasažená, mozek nebláznil, ruce se nechvěly. Když jsem v roce 1957 přijel do Prahy, zašel jsem se podívat do tehdejší galerie Mladých U Řečických na výstavu Andreje Bělocvětova, kterého jsem neznal. Vystavoval rané věci, jako piccasovské tlusťošky, velká zátiší z obyčejných věcí, atp. Byl jsem znechucen. Nic se mi nelíbilo. Než dojel vlak zpět do Mariánských Lázní (kde jsme tehdy bydleli), byl jsem posedlý Bělocvětovými obrazy. Celý jsem se třásl, nevěděl jsem, co mám se sebou dělat.
Kdyby mně někdo položil otázku, co považuji v umění za nejdůležitější, odpověděl bych, že znepokojení, které v nás zůstává a modeluje náš život. Všechno ostatní je v podstatě jedno. Posedlost a zdrženlivost v jednom je asi základem toho, co se nazývá umění. Pokusy o definici umění krachují. Nazval bych umění snahou odštípnout kousíček Boha.
Když bychom si ten pojem „barbar“ rozebrali, můžeme také dojít k tomu, že jde o cestu ke kořenům. Barbar je člověk odjinud, s jinou zkušeností. Může být tedy inspirací. Aspoň v hudbě to platí už desítky let. Souhlasíte?
Slovo barbar sebou nese, bohužel, i hanlivý význam. Označuje někoho, kdo nerespektuje naší kulturu, náš způsob života a automaticky naznačuje, že je to jeho nedostatek, že je pozadu, ale především je barbar člověk, který vyznává jiné kulturní hodnoty. Jak říkáte vy, je to člověk odjinud, s jinou zkušeností. Nemyslím si, že mimoevropská nebo i třeba Marťanská kultura jsou horší než evropská, kterou dnes přijímá celý svět. Jsou jiné. Možná, že hledají jiné hodnoty nebo je hledají jinak.
Když bych se pokusil vás charakterizovat, napadlo by mě také slovo „provokatér“. Mnoha svými uměleckými, ale i manažerskými či občanskými názory a činy jste mnohokrát vyvolal vlnu nevole. Čím si to vysvětlujete?
Označení provokatér slýchávám často, ale považuji ho za nepřesné. Je těžké vypovídat sám o sobě, ale nepamatuji si, že bych někdy pouze provokoval. Mám pro svá tvrzení, pro své činy, pro své postoje vždy nějaký důvod. Bohužel se moje důvody často liší od důvodů těch ostatních. Mám velkou úctu k životu jako takovému a jsou hodnoty, které bezvýhradně uznávám a znamenají vůdčí principy mého bytí. Pokud něco s nimi koliduje, neobávám se to dát najevo a to i v případě, kdy to sebou přináší nepříjemnosti, které jsou někdy opravdu nepříjemné. Zpolitizování umění, vtažení umění do politiky, aby si vlády připadaly kulturní. Systémy stipendií, medailování, zvýznamnění, apod. považuji za škodlivé. Umění nelze socializovat, mechanizovat, organizovat. Když se podívám do nedávné historie na snahy včlenit umění do všednosti, vidím čím dál víc, jak to bylo marné. Čím víc se stávaly umělecké artefakty „všedními“, tím elitnější byly. Jako významný příklad uvádím pisoár Marcela Duchampa (Fontána 1913), což bylo gesto, které změnilo nazírání na umění celé následující doby a platí dodnes. Duchamp přišel asi s nejdůležitějším poselstvím (pro oblast umění) ve dvacátém století. Primitivně řečeno nám sdělil, že VŠECHNO SE MŮŽE STÁT UMĚNÍM, ale nemusí uměním zůstat. Vypadalo to, že se tím umění zbavuje elitnosti, ale bylo tomu naopak. Umění se tím stalo ještě elitnější, i když povaha této elitnosti je asi jiná než předtím. Neumím to přesně vysvětlit, ale je to něco jako vyspělost ducha, obtížnost přiblížení se, devastace „vnějších“ hodnot a „povýšení jiných“, přesun od cizelování k razantnějším gestům, změna příběhu a rozmach (rozšíření možností) estetiky, atd. atp.
A třetí slovo, jež na vás, myslím, padne je ulité, je označení „sólista“. Nepatřil jste k žádným vlnám a trendům. Vždycky jste tvrdohlavě prosazoval to svoje, ať si ti kolem mluví a myslí, jak chtějí. Je to součást vaší povahy?
Tady jste se opravdu trefil. Jako sólista si připadám. Někdy si z toho dělám legraci. Napsal jsem píseň o tom, jak jsem si zřídil vlastní stát na ploše 50×50 cm. V některých mých básních se objevuje má země Knížákát. To, co jsem v životě dlouho pociťoval jako újmu, bylo, že jsem nemohl nalézt partnery. Vždy se kolem mne táhla tlupa nejrůznějších „přátel“ všeho typu a často mně dávali najevo, jak jsou na mě závislí, ale tím mne nepotěšili. Nestačila jejich oddanost, naopak, chtěl jsem partnerství i za cenu toho, že bude vyvolávat polemiku. Proto jsem byl šťasten, když se mně podařilo s pomocí Jindřicha Chalupeckého objevit na světě několik lidí, jejichž snažení se alespoň vzdáleně podobala mým. Nechtěl jsem být jediný, ale bohužel, často jsem jediný zůstával.
Pracuji ve vlnách. To neznamená, že bych ostatní činnost eliminoval, ale vždy převládá druh činnosti zaměřený na jednu oblast. V době, kdy jsem pracoval s akcí jako základní aktivitou umělce, tak jsem nevytvářel žádné objekty, obrazy apod. Jediné, co jsem fyzicky vyráběl, byly undergroundové publikace, časopisy, noviny.
Pak přišla velká vlna mé módy. Považuji lidské tělo za nejpřirozenější a nejbližší výstavní prostor. Oblek jako štít, hlásající naše osobní poselství. Zajímal jsem se také o architekturu, hlavně v sedmdesátých letech, a napsal jsem tehdy knihu, která v rozšířené podobě vyšla až po roce dva tisíce (Sny o architektuře). Vyšla také kniha o mé módě (Fashion as a message). Nejdříve jako soubor samizdatů, později jako klasická kniha. Velkou částí mé práce je design. Současná výstava v galerii Kampus je zacílená především na něj.
Celý život píši jak teoretické texty, tak bláznivé historky a bláhové básně. Mezitím vzniklo velké množství obrazů, objektů a soch všech druhů a velikostí. Je to paradoxní, že tato mnohost měla za následek mojí izolovanost. Příslušníci uměleckých cechů si mě mezi sebou pohazovali jako „horký brambor“. Pro malíře jsem patřil mezi akcionisty, pro sochaře jsem byl architekt, pro architekty hudebník, atd.
Vaše životní a profesní dráha je na první pohled dvojznačná. Na jedné straně jste působil jaksi mimo systém (za komunismu, ale vlastně i poté), na druhou stranu jste díky svému působení v čele Akademie výtvarného umění a Národní galerie byl pevně součástí systému. Jak se to dá skloubit?
Tak velký rozdíl mezitím nevidím. Nikdy jsem si nemyslel, že být umělcem je něco výjimečného. Dělal jsem a dělám to, protože mě to připadá přirozené a také proto, že nacházím v sobě dost talentu, ale nikdy mě nepřipadalo divné dělat něco jiného, když to bylo potřeba. V čele AVU nebo NG jsem si připadal jako doma, poněvadž mě problémy výuky umění i prezentace umění dlouhodobě zajímaly, ale nedělalo by mi asi problém dělat kapitána ponorky nebo lepiče plakátů. Dodnes si myslím, že to, co se stalo v obou institucích za mého vedení, bylo pozitivní. Současné vedení obou institucí považuji za neprofesionální, nenadané, hloupé a nefunkční.
Mluvíme-li o čase, který proběhl, které období pro sebe považujete za nejšťastnější – od konce 50. let, kdy jste měl první samostatnou výstavu, do současnosti?
To je zajímavá otázka, nikdy jsem si jí nepoložil. Považuji život a vše co přináší, za samozřejmé a vyplývá mi z toho povinnost jakési životní pokory. Největší změny a prudký rozvoj mé práce i mých aktivit se udály v první polovině šedesátých let, ale již ve druhé polovině a pak v následujících sedmdesátých letech (kdy jsem měl obrovské potíže a režim mne pronásledoval a zavíral), jsem objevoval prostor mysli jako ten nejdůležitější, největší, nejsvobodnější prostor k realizaci důležité části života. Vzniklo několik Procesů pro mysl, které považuji zavýznamnou součást mé práce.
NOVOSTI 1978
Vymyslet nový zákon / Vymyslet nové ucho / Vymyslet nový hlas / Vymyslet novou bytost / Vymyslet nový pohyb / Vymyslet nové ticho / Vymyslet novou plazmu / Vymyslet novou lásku / Vymyslet novou laskavost / Vymyslet nové zlo / Vymyslet nové myšlení / Vymyslet novou novost / Vymyslet vymýšlení atp.
Postupujeme od vymýšlení věcí a jevů, jež jsou nasnadě, až k tvorbě nové podstaty, na jejímž základě vznikají zcela nové skutečnosti. Je třeba absolutně zničit veškeré dosavadní představy i způsoby přemýšlení a tvořit nově v pravém slova smyslu – to znamená, že vše v tomto procesu musí být nové – nejenom závěry, ale všechny premisy i materiál, z něhož jsou vytvořeny. I cesta, která má vést k cíli, tedy i způsob a smysl cíle atp.
Byl jsem v té době téměř izolován od uměleckého dění. Vzpomínám na Jindřicha Chalupeckého, který mě měl rád (a já jeho, přestože jsme měli často rozdílné názory), který nabádal české umělce, aby se se mnou nestýkali, protože „potkat Knížáka znamená průser“. To nebylo proti mně, tím chtěl chránit ty ostatní. Možná, že právě tato izolovanost přispěla k tomu, že jsem otvíral čím dál víc prostor své vnitřní svobody.
A otázka postavená inverzně: kdy vám bylo nejhůř a jak jste tomu čelil?
Zvláštní je, že doba mého největšího tvůrčího rozpětí (podle mne), doba, ve které jsem se cítil šťastný, je totožná s dobou mé největší perzekuce a největšího uzavření. V době, kdy mě odsoudili na dva roky za „Poškozování republiky v zahraničí par. 112, hlava 1“, jsem se seznámil s mojí ženou, která přinesla do mého života stabilitu a štěstí. Přes všechnu izolovanost, přes odloučení a problémy s lidmi kolem sebe (často se chovali velmi nepřátelsky) se vytvořily myšlenkové vazby, které zůstávají dodnes. Toto období patřilo k nejintenzivnějším v mém životě, a to po všech stránkách. Vydal jsem tehdy ilegálně drobnou knížečku o několika listech, která je věnovaná Procesům pro mysl. Je tam koncentrace impulzů, které hrály významnou roli v mém životě. Tisk této brožurky zařídil jeden z mých kamarádů načerno v malé tiskárně. Tiskaři nesměli vědět, že jsem autorem, jinak by to odmítli, a tak brožurka byla vytištěna bez jména autora, které jsem tam později rukou dopisoval, vždy těsně předtím, než jsem jí někomu dal. Přesto, že je pro mne a podle mne něčím podstatným, nikdy si jí nikdo nekoupil.
Mimochodem k dalším paradoxům, jak by to někdo mohl chápat, je fakt, že navzdory tomu, že jste vzešel z umění značně netradičního, máte prý v oblibě českou malířskou školu 19. století – od Mařáka po Slavíčka. To stojí za malé vysvětlení…
Mám úctu a dokonce i lásku k některým historickým uměleckým projevům. Rozhodně si vážím Mařáka, Slavíčka a jím podobných malířů, ale není to pro mne to nejdůležitější. Jako ředitel NG jsem chtěl každé výraznější postavě, každému výraznému proudu, věnovat pozornost. Mé priority se během života měnily. Jak člověk dospívá, jak se mu mění život, zdraví, okolnosti, mění se i oblasti umění, které jsou pro něho důležité. Neumím přesně říct, jaké jsou moje preference. Z historických slohů mě byla dlouho nejblíže gotika, potom mě začalo lákat i odpuzovat baroko. Fascinuje mě architektura Jana Blažeje Santiniho, ale řada barokních obrazů, zvláště portrétů, je mi nepříjemná a připadá mi, že jsou i špatně namalované. Blízká je mi raná moderna a to především v hudbě. Činohra, kterou hrají lidé, a ne loutky, ve mně nevzbuzuje důvěru. Připadá mě, že herci hrají buď moc, nebo málo. Dnes je rozšířena adorace filmových a televizních herců. Lidé je často ztotožňují s jejich rolemi. Nezřídka jsou tito jedinci označováni značkou VIP, ale já mezi nimi „velmi důležité lidi“ nacházím málokdy. Nemám předsudky, alespoň ne v umění. Je mi jedno, z jaké doby je, v jakém žánru, kdo je autorem.
Autorem rozhovoru v roce 2022 byl Petr Žantovský - tehdy redaktor mnou řízené redakce. Rozhovor byl uhrazen včetně focení, subjekt, který práci financoval již neexistuje, majetková práva k dílu jsou již tedy volná. Tento rozhovor zveřejňuji v den úmrtí pana profesora Knížáka, coby memento.
