Článek
V jednom lese vládl Lev. Rád se ohříval na slunci spravedlnosti, ačkoli sám spravedlivý nebyl.
Zavolal si jednoho dne Lišáka právníka. „Půjdeš hájit toho žebráka Zajíce. Zadarmo. Já ti pak zaplatím z královské kasy.“
Lišák šel. Pracoval. Zvítězil. Soud mu přiklepl odměnu. Papír s pečetí, vše řádné, vše pravomocné.
Pak už nic.
„Peníze nemáme,“ vzkázal Lev. Zívl. Otočil se na druhý bok.
Jenže berní Sova nečekala. „Lišáku! Daň z odměny! Hned!“
„Jaké odměny? Vždyť jsem nedostal ani groš!“
„To mě nezajímá. Papír říká, že ti odměna náleží. Papír nelže. Zaplať, nebo přijde exekuce.“
Lišák nezaplatil: z čeho taky? Sova vyslala své pochopy. Ti vtrhli do Lišákovy nory, lačnýma očima přeměřili každý kout. Sebrali vše, co viděli. Sebrali i truhlice se zlatem, které Lišák jen hlídal pro své klienty. Pro starého Jezevce, pro vdovu Kunu, pro Srnčí rodinu s mláďaty.
„To nejsou moje peníze!“ křičel Lišák. „Cizí majetek! Svěřený! Nedotknutelný!“
Sova mrkla tupým okem. „Na papíře stojí ‚běžný účet‘. Já čtu jen papíry.“
Lev, který nezaplatil, co slíbil, zůstal ležet na slunci. Sova, která ukradla cizí majetek, si čistila zobák. Lišák stál mezi nimi. Okraden tím, komu sloužil, potrestán za vinu, kterou nespáchal, zostuzen před těmi, kteří mu důvěřovali.
Jezevec, Kuna i Srnčí rodina se na Lišáka dívali s němou výčitkou. Co jim mohl říct? Že Lev-stát je zloděj? Že spravedlnost je jen slovo pro hlupáky?
Ponaučení: Když Lev dluží, Sova vymáhá – trpí ti uprostřed. V říši, kde vládce neplní sliby, kde úředník nerozlišuje, není spravedlnost. Je jen moc. Jsou jen oběti.
Skutečnost za touto bajkou
Příběh vychází ze skutečného případu, který v lednu 2026 řešila Česká advokátní komora. Stát přiznal advokátovi odměnu za obhajobu ex offo, nevyplatil ji však, údajně pro nedostatek prostředků na účtech soudu. Advokátovi však mezitím vznikla povinnost odvést DPH z přiznané částky. Protože peníze nedostal, nemohl daň zaplatit. Finanční úřad pro Prahu 5 na něj uvalil exekuci a v jejím rámci zmrazil nejen jeho osobní účty, ale i úschovní účty s penězi klientů. Úřad se hájil tím, že účty byly v papírových výpisech označeny pouze jako „běžné“.
Ukázkový příklad totální systémové nespravedlnosti. Stát způsobil problém tím, že nesplnil vlastní pravomocné rozhodnutí. Tentýž stát pak potrestal oběť svého selhání. Při tom poškodil zcela nevinné třetí osoby: klienty, jejichž peníze neměly s dluhem advokáta nic společného.
Za tento řetězec selhání by měl někdo nést osobní odpovědnost. Ne „systém“, ne „úřad, ale konkrétní úředníci, kteří nevyplatili přiznanou odměnu. Konkrétní úředníci, kteří bez rozmyslu zmrazili cizí majetek. Dokud budou úředníci chráněni anonymitou aparátu, občané budou platit za jejich nekompetenci, za jejich lhostejnost. Za jejich zbabělost.
