Článek
Na kopec vedla stezka, kterou nikdo neprošlapal.
Conan si toho všiml až v polovině svahu. Do té doby šel lesem po stezce zvěře, úzké a klikaté, jakou vyšlapou jeleni a medvědi cestou k vodě, a myslel na jiné věci. Že má v torně chleba na čtyři dny a sušeného masa ani ne na dva. Že k prvním cimmerským vrchům je to na sever ještě nejméně pět dní chůze. Že podzim přišel letos brzy a ráno už ležela na kapradí jinovatka. Pak stromy prořídly, zvířecí stezka skončila u padlého smrku, a dál vzhůru po holém svahu pokračovala jiná. Rovná. Široká tak pro jednoho muže. Bez jediného otisku kopyta, tlapy nebo boty.
Přidřepl a sáhl na ni. Hlína byla tvrdá a slehlá, ale ne vyšlapaná. Tráva po okrajích nebyla polámaná. Rostla prostě tak, jako by věděla, kam už růst nesmí. Byla studená a suchá, i když celý svah kolem se ještě leskl rosou z podvečerní mlhy.
Mohl kopec obejít. Oblouk po úbočí by ho stál zbytek dne. Conan zvedl oči k nebi, k mrakům, které se táhly od západu nízko a těžce jako břicho březí klisny, a vstal. Půjde po ní a bude mít oči otevřené. Tak to dělal vždycky.
Čím výš stoupal, tím víc se mu ztrácel les. Ne stromy, ty zůstávaly dole za ním, černé, s větvemi hýbajícími se ve větru, ale jejich zvuky. Nejdřív zmlkly sojky. Potom datel, který celé dopoledne bušil kdesi v údolí. Potom i vítr. Conan cítil, jak mu cuchá vlasy a chladí zpocený krk, a přitom ho neslyšel. Jako by si do uší nacpal vosk.
Na temeni kopce stál kámen. Slunce už se klonilo k západu a jeho světlo bylo za mraky rudé a unavené.
Byl to jediný sloup šedočerného kamene, vyšší než dva muži nad sebou, hrubě otesaný do čtyř hran, které se k vrcholu sbíhaly jako hrot oštěpu. Nakláněl se. Ne moc, o šířku dlaně, k severozápadu. Conan se přistihl, že se sám naklání na opačnou stranu, jako by na rozhoupané palubě, když se kdysi plavil na Tygřici, vyrovnával krok.
Tráva kolem kamene byla nízká a stejnoměrná, jako by ji někdo spásl. Ovce to nebyly. Dva kroky od paty kamene ležely v kruhu kosti.
Přistoupil jen tak blízko, aby na ně dobře viděl. Většina byla zvířecích. Srnčí žebra. Vlčí lebka s vylomenými tesáky. Drobné ptačí kůstky, bělejší než sníh. Mezi nimi ležely i jiné. Holenní kost, dlouhá a rovná. Půlka čelisti se třemi zuby. Zlomek lebky. Lidské a staré.
Nebyly rozházené, jak je rozházejí lišky nebo supové. Byly položené, každá zvlášť, s mezerami, a všechny ležely delší osou ke kameni, jako paprsky kola. Kdo obětuje, ten nechává maso, krev a dary, rozbité nádoby, uťaté hlavy býků. Tady nebylo nic. Jen kosti, čisté, jako by je něco olízalo do běla a potom je pečlivě a trpělivě rozložilo, aby se na ně dalo dívat.
Piktská práce to nebyla. Ti své mrtvé pálili nebo je věšeli do korun stromů pro ptáky a obětiště vypadala jinak. A Cimmeřan by sem nechodil vůbec. Conan to věděl, aniž by věděl odkud.
Zvedl oči ke kameni.
Do všech čtyř stěn byly vytesány znaky. Piktské řezby znal: hrubé, hranaté, hadi, jestřábi, lebky s rozevřenými čelistmi. Tohle bylo jiné. Tenké čáry, vyryté hluboko a čistě, se stáčely dovnitř, jaksi do sebe, smyčka za smyčkou, jako by kreslily cestu, která nikam nevede. Pokusil se jednu sledovat očima od kraje ke středu. Ztratil ji. Začal znovu a ztratil ji na stejném místě, a když zamrkal, nebyl si jistý, jestli se dívá na stejnou čáru, nebo na jinou, která tam před chvílí nebyla.
V jedné rýze, v té nejhlubší, uprostřed severozápadní stěny, bylo něco tmavého. Hnědočerné, zaschlé do kůrky, popraskané jako bláto v suchém korytě. Celý kámen byl suchý. Jen ta rýha se leskla. Ne vodou. Temným leskem, jakým se leskne čelo muže umírajícího na tropickou horečku.
Conanovi ztuhla kůže na zátylku a chlupy na předloktích se mu napřímily. Takhle se necítil často: obvykle v kryptách pod městy, kde se mrtví nechtěli dát rušit. Na černých řekách jihu, kde voda věděla věci, které lidé raději zapomněli. Neviděl nic, do čeho by mohl seknout mečem, a právě to se mu nelíbilo nejvíc, protože něco nebylo tak, jak mělo.
Udělal krok stranou, aby viděl na další stěnu, a zastavil se, protože zaslechl dech.
Nebyl jeho. Conan dýchal zhluboka a pomalu, jak dýchá muž po výstupu do kopce. Tenhle dech byl ale rychlejší a mělčí, krátký nádech a dlouhý chraplavý výdech, jako když dýchá starý pes ve spánku. Ozýval se odnikud. Ne zpoza kamene, ne z trávy. Prostě byl, v tom tichu, ve kterém přitom Conan neslyšel ani vítr.
Zadržel dech.
Ten druhý pokračoval. Nádech. Dlouhý výdech. Nádech.
Conan pomalu sjel pohledem dolů k patě kamene, protože se nechtěl dívat nikam jinam, a uviděl stín.
Slunce bylo za mraky jen rudá skvrna nízko nad západem a světlo na kopci bylo ploché a šedé jako v podvečer před bouří. Nic tu nevrhalo stín. Ani tráva, ani kosti, ani Conan sám. Jen kámen. Od jeho paty ležel v trávě stín, ostrý a černý, jako by ho někdo vyřízl nožem, a ležel na západ. Přímo proti slunci, které nesvítilo, jako by za kamenem svítilo jiné, které nikdo neviděl.
Vzduch z Conana vyšel najednou, s hlasitým syčením. Ten druhý dech se v tu chvíli zastavil, jako by poslouchal.
Pak si uvědomil, kde stojí.
Pod levou botou mu zapraskalo. Podíval se dolů. Šlápl na ptačí kost, bílou a tenkou, a kruh kostí byl za ním. Stál uvnitř. Dva kroky od paty kamene, na dosah ruky od té lesklé rýhy. Pamatoval si, že udělal krok stranou. Jeden. Nepamatoval si, že by udělal krok dopředu.
„Mě nechceš,“ řekl. Hlas zněl na holém temeni ploše a krátce, jako by spadl do vlny. „A já nechci tebe.“
Kámen neodpověděl. Kameny neodpovídají. Ale Conan by v tu chvíli přísahal na Croma, na jeho mlčení i na jeho tvrdou zemi, že ho to něco slyšelo a že tomu něčemu jeho slova nestačí.
Couval, přes kosti, ven z kruhu. Nechtěl se ke kameni otočit zády a hanbil se za to, ta hanba ho rozzuřila, a vztek mu pomohl udělat první tři kroky. Pak se otočil a šel. Neběžel. Nikdy neutíkal před ničím, co neviděl. Šel dolů opačným svahem, tam, kde žádná stezka nevedla, kapradím a kamením, a cítil kámen v zádech jako hrot oštěpu, opřený mezi jeho lopatkami.
Když ho obklopily první smrky, zvuky se vrátily najednou v jednom okamžiku. Vítr v korunách, krákání havranů, zurčení vody kdesi před ním. Udeřilo to do něj jako otevřené dveře do rozpálené kovárny. Zakymácel se, opřel se dlaní o kmen a zjistil, že mu z nosu teče krev.
Otřel si ji hřbetem ruky. Byla hustá a tmavá a nepřestávala téct. A hlavně nevoněla jako obvykle voní krev. Pach krve cítil z ran vlastních i cizích tolikrát, že si ho už nevšímal. Tohle bylo jinak sladké a kovové, jako zrezavělý hřeb namočený v medu, a on ten pach znal ještě odjinud. Z kamene. Z té lesklé rýhy, ke které se nesklonil, a přesto mu její vůně zůstala v nose.
Jedna kapka mu sklouzla z brady a dopadla do jehličí u jeho nohy. Nevsákla se. Stékala po jehlicích, pomalu, jako živá věc, ale nestékala dolů ze svahu, kam ji měla táhnout tíha. Stékala nahoru. Ke kopci.
Conan na ni šlápl. Přišlápl ji podpatkem a zavrtěl jím, až z ní nezbylo nic než tmavá hlína. Pak zaklonil hlavu, polkl tu sladkou pachuť a čekal, až to přejde, a zatímco čekal, díval se korunami stromů nahoru ke svahu. Temeno kopce odsud nebylo vidět. Přesto věděl, kde je. Věděl to tak jistě, jako slepec ví, kde je slunce, podle tepla na tváři.
Krev přestala. Odplivl si rudý chuchvalec do jehličí a zasmál se. Smích zněl hůř, než chtěl.
„Osmatřicet let,“ řekl nahlas, aby slyšel vlastní hlas. „A kus kamene mě vyděsí jako kluka, kterému báby vypráví v noci o duších z mohyl.“
Conan a kámen
Sestupoval k vodě, protože tekoucí voda znamenala trochu přehledu. Podél říčky les řídl, člověk viděl dopředu i dozadu a nikdo se k němu nemohl připlížit, aniž by ho slyšel. Kapraď mu během sestupu dosáhla po pas a byla žlutá a křehká a lámala se pod každým krokem.
Na kraji žlebu narazil na stopy.
Přidřepl k nim stejně jako předtím u stezky. Tyhle byly opravdové. Bosé nohy, široké a krátké, s roztaženými prsty, jaké má člověk, který v životě neměl boty. Piktové. Šest, možná sedm, šli v řadě za sebou, jak chodí válečná skupina, každý do stopy toho před sebou, aby nikdo nepoznal, kolik jich je. Nepozná to jen ten, kdo neví, kam se dívat. Conan věděl, kdo jiný, než dobrodruh rozený v divoké Cimmerii, by to měl poznat. Okraje otisků byly ještě ostré a v jednom pomalu prosakovala voda. Právě teď, zatímco se na něj díval.
A mezi nimi, jedna jediná, byla stopa boty.
Těžká bota se širokou podrážkou, šitá tak, jak se šijí v cimmerských horách, a příliš dlouhá na Pikta. Ten, kdo ji nosil, šel s nimi a snažil se šlápnout do jejich stop, a jen jednou, tady, na kluzkém svahu, uklouzl a otiskl se celý.
Conan se na ni díval dlouho. Pak vstal, otřel si dlaň o kalhoty a šel po stopách, protože mířily tam, kam on, dolů k vodě, a protože bylo lepší vědět, kde jsou, než jim narazit do zad, nebo, kdyby vpadli do zad oni jemu.
Výkřik přišel zdola, od vody, když už se šeřilo.
Byl lidský. Vzteklý, hrdelní, a hned po něm ostré klapnutí, jaké vydá ostří, když narazí na kost a na chvíli v ní uvízne. Pak další hlasy, vysoké a štěkavé, a Conan je poznal dřív, než mu na jazyk přišlo to slovo. Piktové. Válečný pokřik, ne lovecký.
Sklouzl mezi kapradí a šel za hlasy. Kdo běží lesem za bojem, vběhne do něj naslepo, a slepí umírají první. Šel přikrčený, rychle a tiše, jak se naučil v Bossonských markách i jinde, kde byl les nepřítel a člověk v něm jen další zvíře, ať už šelma, nebo kořist.
Z hrany svahu viděl dolů na brod. Říčka tu byla široká a mělká. Přímo pod Conanem, pod balvanitým svahem, vybíhala do proudu plochá skála, šedá a hladká jako hřbet ryby. Na skále stál muž, zády ke srázu, a v ruce držel krátkou bradatici, jejíž ostří bylo černé až po topůrko. U jeho nohou ležel v proudu Pikt obličejem dolů, s lebkou rozťatou od temene ke kořeni nosu, a voda kolem něj vířila rudá a bledla teprve o pár sáhů dál.
Další čtyři Piktové se k muži stahovali proudem a po břehu z obou stran skály. Byli přikrčení a nízcí, se širokými hrudníky, pomalovaní bílou hlinkou od čela po kotníky, s pery v černých vlasech a s oštěpy a kamennými palicemi v rukách. Brodili se proudem po kolena a zabíjet nespěchali. Černovlasý muž krvácel. Měl zraněný bok a krev mu stékala po kalhotách do boty a z boty do vody, a Piktové to viděli stejně dobře jako Conan.
Na protějším svahu, mezi břízami, stáli další dva a napínali luky.
Muž na skále byl vysoký, černovlasý, zarostlý, s tváří zarudlou vztekem. Když na Pikty křičel, řval cimmersky. Starou nadávkou z vrchů, kterou na jihu nikdo nezná, a Conan ji poznal po první slabice.
Cimmeřan, stejně jako Conan. Pronásledovaný jako zvěř bandou pomalovaných šakalů, a on by tu stál a koukal? Rozhodla to krev dřív než rozum. A něco v něm se skoro radovalo: od kopce si nesl tíseň z něčeho, co se nedá seknout, a tady dole konečně stál nepřítel z masa a kostí.
Stáhl z ramene tornu a nechal ji spadnout do kapradí. Meč mu vyklouzl z pochvy tak tiše, jako by sám chtěl ven.
Lučištníci byli nejdřív. Conan přeběhl po hraně svahu, skryt za kmeny, sešel po proudu k místu, kde se břeh lámal do kamenné strže, přebrodil potok po pás o kus níž, kde ho nemohli vidět, a vylezl na protější svah za jejich zády. První lučištník zaslechl za sebou prasknutí větve a napůl se otočil, ale pozdě. Meč mu vjel pod lopatku a vyšel pod klíční kostí na druhé straně. Divoch se na něm zkroutil jako ryba na bodci, s ústy dokořán, ale bez hlasu, protože mu čepel prošla plícemi. Conan ho skopl z ostří.
Druhý lučištník se otočil a pustil tětivu. Šíp Conanovi prolétl kolem hlavy tak blízko, že ucítil, jak mu pírka olízla ucho. Pikt sáhl po dalším šípu, a to byla chyba. Měl sáhnout po noži. Conanův meč dopadl šikmo, do místa, kde se krk potkává s ramenem, a sjel po kosti dolů do hrudi. Muž padl na kolena. Pořád držel luk. Conan škubnutím uvolnil čepel a nová rána mu oddělila hlavu napůl od těla, takže se svezla na stranu a visela na pruhu kůže a šlach.
Dole u brodu si toho všimli. Jeden z Piktů zaječel a ukázal oštěpem nahoru a v tu chvíli muž na skále vyrazil.
Skočil z kamene přímo do vody, mezi dva z nich, a bradatice v jeho rukou opsala krátký, ošklivý oblouk. Zasáhla prvního Pikta do čelisti zespodu. Conan slyšel ten zvuk až nahoru na svah, mokré křupnutí, jaké vydá syrová větev pod botou, a viděl, jak se Piktova dolní čelist odtrhla od tváře a visela na kůži jako rozevřená kapsa. Pikt padl do proudu a voda se kolem něj zbarvila.
Conan už sbíhal svahem dolů.
Druhý Pikt bodl oštěpem po neznámém Cimmeřanovi a hrot mu zajel do stehna. Zařval a chytil ratiště holou rukou, přitáhl si Pikta k sobě a uhodil ho vztekle čelem do obličeje. Jednou. Podruhé. Divoch se mu zhroutil v náručí a muž ho pustil do vody, šlápl mu na krk a držel ho dole, zatímco ten mlátil rukama a nohama, a hlídal přitom zbylé dva přes rameno.
Ti dva se rozdělili. Jeden se vrhl na Conana, sotva doskočil do mělčiny. Byl rychlý. Kamenná palice mířila Conanovi na koleno. Conan ustoupil, palice prosvištěla vodou a zvedla gejzír, a meč seknul zdola nahoru, do podbřišku, a otevřel Pikta od rozkroku k pupku. Ten upustil palici a sáhl si oběma rukama na břicho, jako by chtěl udržet, co z něj najednou padalo. Neudržel. Střeva se mu vysypala do proudu, šedá a lesklá, a voda je unášela s sebou, pořád spojená s tělem. Divoký válečník klesl na kolena a hrabal se zmateně v proudu po vlastních střevech, chytal je oběma rukama a ony mu kluzké a chladnoucí prokluzovaly mezi prsty. Conan mu dalším úderem rozťal lebku.
Poslední Pikt utekl.
Neutekl ke břehu, odkud přišel. Vyrazil proti proudu a pak doleva, nahoru, k nejbližšímu svahu, tam kde les stoupal k temeni kopce. Conan vytrhl meč z lebky a chystal se za ním, když vtom se Pikt nahoře mezi stromy zastavil.
Strnul. Zvedl hlavu kamsi do prázdna před sebou, jako by narazil do neviditelné zdi. Z hrdla se mu vyhrnul tenký, vysoký jekot: ten, který vydává zajíc v čelistech lišky, ne strach z člověka, ale čistá, zvířecí panika z něčeho mnohem horšího. Než mohl Conan udělat krok, divoký válečník se s vytřeštěnýma očima otočil a pádil zpátky dolů. Zpátky k vodě. Zpátky k druhému Cimmeřanovi, který na něj čekal se zakrvácenou bradaticí v obou rukou.
Pikt se na něj vrhl holýma rukama.
Cimmeřan mu zasekl bradatici do ramene tak hluboko, že ji musel vyrvat oběma rukama a patou zapřenou o hruď. Pikt ještě žil, když padl do vody. Žil, i když ho Cimmeřan chytil za vlasy, zaklonil mu hlavu a podřízl ho nožem od ucha k uchu. Cimmeřan to dělal pomalu a díval se mu přitom do očí.
Conan ho nezastavil. Na pomezí se umíralo takhle.
Pak bylo ticho, jen voda šuměla přes kameny a nesla dolů po proudu všechno, co do ní spadlo.
Ten druhý Cimmeřan pustil mrtvého a narovnal se. Zavrávoral. Pokusil se opřít topůrkem o dno, topůrko mu sjelo po kameni a nohy mu povolily. Sedl si do proudu, těžce, jako pytel shozený z vozu, zády ke skále, a voda mu sahala do pasu. Teprve odtud zvedl hlavu a pořádně se podíval, kdo mu v boji pomohl.
Chvíli se nedělo nic. Conan stál nad ním po kolena ve vodě, mezi mrtvými, a měřili se.
Conan viděl širokou tvář, pod špínou a krví šedou jako popel, přes kterou vedla stará jizva od kořene nosu k uchu. Viděl šedé pramínky v černé bradě a v očích něco, co znal. Vlčí, zvědavou zuřivost, která nikdy úplně nevyhasne, jen se schovává.
„Na tu jizvu si pamatuju,“ řekl Conan pomalu. „Tu ránu jsi nedostal od Aquiloňana. Dostal jsi ji od zdi. Spadl jsi z žebříku hubou na kůl.“
Druhý muž na něj zíral. Pak se mu tvář zkroutila a on se začal smát. Byl to hrozný smích, chraplavý a zalitý krví, ze kterého ho brzy rozbolel bok, takže se musel předklonit a chytit se za ránu. Smál se dál.
„Conane,“ vypravil ze sebe. „Ty zatracenej bastarde. Conane, já myslel, že jsi chcípl už dávno někde na jihu v posteli plné kurev.“
„Ještě ne. Ještě, Torcu, ještě ne.“
Torc k němu natáhl ruku. Conan ji chytil za předloktí, jak se zdraví bratři ve zbrani, a Torc stiskl tak silně, že by slabšímu muži zapraskaly kosti. Přitom se mu ruka třásla. Byla horká a lepkavá krví.
„Venarium,“ řekl Torc. „Hořící brána. Ten trám.“
„Pamatuju,“ odvětil se smíchem Conan.
„Já vím, že pamatuješ. Viděl jsem ti to na očích dřív, než jsi otevřel hubu.“ Torc se znovu zasmál, kratší. „Vytáhl jsem tě zpod něj za vlasy. Měls tenkrát hlas jako holka, ale už pracky jako medvěd, a řval jsi na mě, abych tě pustil, že si poradíš sám.“
„Neporadil bych si.“
„Ne,“ řekl Torc a pustil mu ruku. „Neporadil, já vím.“
Třiadvacet let. Conan si ho prohlížel a hledal v tom zarostlém, zjizveném muži patnáctiletého kluka s rozbitou hubou, který se smál na hradbách mezi mrtvými. Našel ho. Ten kluk tam pořád byl, schovaný v očích, ale vedle něj teď stálo něco dalšího. Něco, co se ohlíželo a bylo víc než dospělé.
Torc se ohlížel. Celou dobu, co mluvili, mu oči přeskakovaly k proudu, k oběma břehům, k lesu po proudu i proti proudu. Ne jak se rozhlíží voják po bitce. Jak se rozhlíží zvíře, které ví, že smečka je ještě venku.
„Máš v boku díru,“ řekl Conan. „A ve stehně druhou.“
„Mám.“
„Kolik jich je?“
Torc se na něj podíval a neodpověděl hned. Pak řekl: „Víc než tohle.“
Conan čekal, jestli řekne ještě něco. Neřekl. Klekl si vedle něj do vody, vytáhl z pochvy nůž, odřízl mrtvému Piktovi pruh kožené suknice a začal Torcovi stahovat mokrou kůží stehno nad ránou. Torc se díval jinam. Ptal se, aniž by otočil hlavu, a mezi slovy mu drkotaly zuby.
„Odkud jdeš?“
„Z jihu. Od Bossonských marek.“
„A dneska?“
Conan kývl bradou proti proudu, nahoru, ke stráni. „Přes kopec.“
Torc pod jeho rukama ztuhl. Svaly na stehně mu ztvrdly jako dřevo. Neotočil hlavu.
„Přes který kopec?“
„Přes ten nad námi. Se stezkou nahoru a s kamenem nahoře.“
Torc teď otočil hlavu. I ta trocha barvy, co mu ještě zbývala, mu zmizela z tváře, jako by ji někdo spláchl, a jizva přes nos vystoupila bílá a ostrá. Jeho levá ruka se pohnula a udělala znamení. Malé, rychlé, palcem přes kořen ukazováčku. Conan ho neviděl od dětství. Báby ho dělaly, když zavyl pes v noci, kdy neměl.
„Šel jsi po stezce?“ řekl Torc tiše.
„Šel.“
„A dotkl ses ho?“
„Ne.“
Torc se na něj díval dlouho. Conan mezitím dotáhl uzel a Torc sykl.
„Tak to máš štěstí,“ řekl polohlasem.
„Co je to zač?“ Conan nezastíral zvědavost.
„To nikdo neví.“ Torc se pokusil vstát. Napoprvé to nešlo. Conan ho chytil pod paží a zvedl ho a Torc se o něj chvíli opíral, bílý v obličeji, než se mu nohy srovnaly. „Piktové mu říkají nějak, co se nedá vyslovit, a ani oni to jméno radši zbytečně často nevyslovujou. Našinci mu neříkají vůbec nijak. U nás se o něm nemluví. Můj děd říkal, že tu stál, když tu ještě nebyli ani Piktové, ani my…“ Zastavil se a lapal po dechu. „Ani ti zatracení Aquiloňané se svými zdmi.“ Odmlčel se. „A že kdo jde po té stezce, nejde nahoru. Jde dovnitř.“
Conan mlčel. Vzpomněl si na stín, který padal proti slunci. Na dech, který nebyl jeho. Na krok, který neudělal. Na krev z nosu. Nepovídal o tom.
„Krvácel jsi tam?“ zeptal se Torc najednou.
Conan se na něj podíval.
Torc se ušklíbl, bez veselí. „Tak jo,“ řekl. „Tak jo. To nic. Táta taky krvácel a dožil se šedesáti.“ Sehnul se pro bradatici, která mu ležela u nohou v proudu, a opláchl ji, dlouho, i když už byla čistá. „Musíme jít. Než se setmí úplně, chci být na druhé straně hřebene.“
„Kvůli sobě, nebo kvůli kameni?“
Torc mu neodpověděl. Udělal dva kroky k břehu a na kluzkých kamenech mu podjela raněná noha. Conan ho chytil za opasek dřív, než spadl, a vytáhl ho na břeh a pak balvanitým srazem nahoru, skoro na zádech. Torc mu za to, spíše na svou slabost, celou cestu nadával, tiše a vynalézavě, a Conan ho nechal.
Na hraně svahu, kde Conan nechal tornu, ležela jen zdupaná kapraď.
Našel ji o deset kroků dál, pod smrkem. Byla rozvázaná a obrácená naruby, chleba, sušené maso, křesadlo i náhradní řemínky vysypané do jehličí. Nic nechybělo. Kdo ji prohrabal, nehledal jídlo. Hledal, komu patří. Vedle, v měkkém mechu mezi kořeny, byl jeden otisk. Ta těžká bota se širokou podrážkou.
Torc se na otisk podíval a přestal nadávat.
Conan sesbíral věci zpátky do torny, přehodil si ji přes rameno a naposledy se ohlédl. Pod nimi ležel brod a v něm pět mrtvých Piktů, které proud pomalu otáčel. Všichni leželi obličejem dolů, kromě jednoho, posledního, toho s podříznutým hrdlem. Ten ležel na zádech a měl otevřené oči. Proud mu stočil hlavu ke stráni a on se teď díval nahoru, tam, kam se v posledních chvílích života nedokázal podívat znovu.
Nad stromy, v mezeře mezi smrky, kterou Conan předtím neviděl, se rýsovalo temeno kopce. Na něm stál kámen, černý proti poslednímu světlu.
Nakláněl se. O šířku dlaně. Tentokrát k brodu.
K nim…
