Článek
III. Čára
Nejdřív chtěl Conan vidět rokli.
Kopec stál tam, kde stál, dokud ale mohla vést na sever jiná cesta, chtěl ji znát. Odtáhl Torca o pár kroků níž, pod převis, který našel po hmatu, mělkou kapsu ve skále, kam se vešel sedící muž a nic víc. Opřel ho zády o kámen, sekeru mu položil přes kolena a tornu mu vtiskl pod zdravý bok.
„Když se nevrátím, než sem dosvítí měsíc, nečekej.“
„A kam bych šel?“ Torc se zasmál, ale jen polohlasem skrz syknutí bolestí. „Běž. Já si tu zatím posedím.“
Conan slézal za hukotem vody. Svah byl strmý a mokrý, samá suť a kořeny, a tma v něm ležela tak hustá, že neviděl vlastní ruku, kterou se držel skály. Kde to nešlo jinak, lezl po čtyřech a pochvu si tiskl ke stehnu, aby neklepla o kámen. Hukot sílil. Potom mu ruka sáhla do prázdna a on zůstal ležet na břiše na hraně.
Rokle byla úzká a hluboká. Stěny padaly kolmo a na dně se v černotě bělala voda, zpěněná mezi balvany. Stoupal z ní dech tak studený, že mu stáhl kůži na tváři. Tudy se dolů nedalo. Zdravý muž s lanem snad, a ve dne. Ne v noci a ne s Torcem.
Vydal se po hraně proti proudu, protože odtamtud táhl vítr a vítr mu nesl pachy. Nejdřív ucítil kouř, pak žluklé medvědí sádlo.
O dvě stě kroků výš se rokle zúžila na šířku jednoho vzrostlého stromu, a ten strom přes ni ležel. Starý smrk, vyvrácený nějakou dávnou bouří, s kořeny trčícími na téhle straně do vzduchu jako prsty a s vrcholem zaklíněným mezi skalami na straně druhé. Kůra z něj dávno opadala. Dřevo bylo světlé a hladké, ohlazené bosýma nohama. Chodilo se po něm často.
Na jeho druhém konci hořely ohně. A na tomhle, v černém stínu vývratu, seděl Pikt.
Conan by ho přehlédl, kdyby se nepohnul. Pikt zvedl ruku a poškrábal se pod péry ve vlasech. Dřepěl s lukem opřeným o rameno, zády k lesu a tváří k ohňům, jak sedí muž, kterému je zima, zatímco se jiní hřejí.
Conan vytáhl nůž a plazil se k němu, píď za pídí. Voda hučela a kryla každý zvuk, jeho i Piktův. Byl na tři kroky, když se vítr otočil.
Pikt zvedl hlavu a nasál vzduch jako pes. Krev. Conanovo předloktí pod pruhem košile pořád mokvalo a Pikt to ucítil dřív, než se Conan stačil odrazit.
Otočil se. Conan skočil.
Nůž mířil pod žebra a našel dřevo. Pikt před sebe strhl luk, čepel se zakousla do lučiště a uvízla v něm. Vzápětí se oba váleli mezi kořeny, dva kroky od hrany, a Pikt otvíral ústa. Conan mu spodkem dlaně přirazil čelist k lebce a držel. Druhou rukou hmátl po zápěstí, které šátralo u pasu po noži, a místo kůže ucítil pod prsty něco tenkého a tvrdého, omotaného v mnoha závitech. Tětiva. Náhradní tětiva ze šlach, namaštěná tukem, jakou si lučištník nosí na těle.
Škubl. Uzel povolil a závity se mu rozmotaly do dlaně.
Pikt se mu vysmekl, překulil se na břicho a začal se zvedat na ruce a na kolena. To stačilo. Conan mu přehodil tětivu přes hlavu, zkřížil ruce za jeho šíjí, vrazil mu koleno mezi lopatky a zatáhl.
Tětiva se zařízla do krku, až se ztratila v kůži. Pikt se vzepjal. Sáhl si na hrdlo, ale nebylo zač chytit, tětiva byla příliš tenká a příliš hluboko, a tak drásal nehty vlastní krk, potom Conanovy ruce a nakonec už jen vzduch. Patami bubnoval do kmene. Byl to jediný zvuk a voda ho spolkla. Trvalo to dlouho. Vždycky to trvá déle, než si člověk myslí. Conan cítil, jak se mu tětiva zařezává do prstů, jak mu pokousané předloktí hoří a slábne, a držel. Počítal údery vlastního srdce. Kolem stého přestal Pikt kopat. Conan napočítal ještě jednou tolik, než povolil.
Chvíli na mrtvém ležel a dýchal otevřenými ústy. Teprve potom zvedl hlavu a pořádně se podíval přes rokli.
Tři ohně mezi skalami. Kolem nich seděli a leželi Piktové a Conan přestal počítat u dvaceti, protože za světlem se hýbaly další stíny. Oštěpy stály zabodnuté do země v řadě a jejich hroty neměly matnou barvu kamene. Leskly se v záři ohně rudě a čistě. Ocel. Jeden z Piktů seděl stranou a přejížděl brouskem po sekeře, pomalu a něžně, jak se zachází s věcí dražší než všechno, co kdy člověk měl.
Vysokého muže v botách mezi nimi neviděl. Hledal ho dlouho.
Vážil to pečlivě, jako kupec na výročním dobytčím trhu v Aquilonii. Sám by prošel. Ne po kmeni, ale pod ním, ručkováním po pahýlech větví, kde byla tma a kam se nepodívá nikdo, kdo má oči plné ohně. Na druhé straně kolem skal do lesa, a do rána by měl mezi sebou a bubny tři hřebeny. Za pět dní by seděl u ohně někde na severu a o Piktech by vyprávěl jako o loňském sněhu.
S Torcem na zádech se ručkovat nedalo. A po kmeni, po mokrém dřevě nad propastí, s mužem, který se sám neudrží, by došel přesně do půlky. Tam by ho uviděli. Potom už by nezáleželo na tom, jestli spadne sám, nebo jestli ho sundají šípem.
Torc mohl tenkrát u hořící brány taky běžet dál. Neběžel.
Conan vytrhl nůž z lučiště. Mrtvého posadil zpátky ke kořenům, luk mu položil přes kolena a hlavu mu opřel o vývrat, aby nepadala. Z druhé strany bude vypadat, že hlídá. Aspoň do první výměny. Tětivu mu nechal v krku. Neměl čas ji vyřezávat.
Torc seděl tam, kde ho nechal. Hlavu měl svěšenou, a když Conan vklouzl pod převis, bradatice se zvedla dřív než hlava.
„Já,“ sykl Conan.
Sekera klesla. I ve tmě bylo slyšet, jak Torc dýchá, mělce a rychle. Conan mu sáhl na stehno. Obvaz byl těžký a teplý a pod Torcem bylo mokro, kámen i hlína, a voda to nebyla.
„Tak co?“
„Kmen přes rokli. Na druhém konci jich sedí přes dvacet a mají železné hroty.“
„A hlídka?“
„Ta už nehlídá.“
Torc chvíli mlčel. „Sám bys prošel,“ řekl potom. Neptal se.
„Prošel.“
„Tak co tu ještě děláš?“
Conan neodpověděl.
„U Venaria jsem tě vytáhnul za vlasy, protože jsem byl mladej a pitomej,“ řekl Torc. „Tys měl třiadvacet let na to, abys zmoudřel.“
„Nezmoudřel jsem Torcu.“
Počítal přitom jiné věci. Kolik krve má muž v těle a kolik jí Torc už nechal na kamenech od brodu až sem. Jak dlouho vydrží uzel, který už nejde dotáhnout. Torc potřeboval ležet. Potřeboval ránu stáhnout znovu a pořádně a potom se do rána nehnout, a Conan potřeboval místo, kde by to mohl udělat, aniž by mu přitom někdo vrazil oštěp mezi lopatky. Takové místo bylo v celém kraji jedno.
Přehodil Torcovi tornu přes záda, vzal ho za zápěstí a pod kolenem a zvedl si ho na ramena, jak se nosí zabitý jelen. Kdokoliv jiný, nemít tu syrovou, divokou sílu, jakou mají obvykle jen širokoplecí seveřané jako Conan, neměl by šanci Torca uzvednout. Conan ano.
„Kam?“ zeptal se Torc.
„Víš kam.“
Torc na to neřekl nic. Ani nezaklel, a to bylo horší než všechno, co Conan nahmatal na jeho stehně.
Zpátky na hřeben to bylo šedesát kroků sutí a tmou a Conan je vylezl, s Torcem na hřbetě, kámen po kameni. Dvakrát mu ujela noha a dvakrát zůstal viset za prsty jedné ruky, té zdravé, zatímco ta pokousaná hledala, čeho se chytit. Torc mu horce dýchal za krk a nepomáhal, protože neměl jak.
Na hřebeni je měsíc přibil ke skále. Nedalo se nic dělat, hřeben byl holý a jinudy cesta nevedla. Conan nebyl ani v půli, když na severu zakvílel jakoby sýček, který jím však nebyl, a tentokrát mu nikdo neodpovídal pomalu. Odpověděli všichni naráz. Potom se dole v údolí rozezněly bubny.
Až dosud se ptaly a odpovídaly si. Teď bily všechny stejně, rychle a zběsile, a Conan jim rozuměl i bez piktštiny. Pochopili, kam jde. Dokud utíkal na sever, nespěchali. Teď museli, protože tam, kam mířil, za ním nemohli.
Stezkou zvěře, po které večer vylezli, se dolů nepustil. Po té šli nahoru oni, po krvi, a slyšel je pod sebou v kleči. Zahnul k suti.
„Ty ses zbláznil,“ řekl mu Torc do ucha, když pochopil, kam ho nese.
„Drž se.“
Svah se pod ním dal do pohybu. Nejdřív jen hrst kamení, potom pruh široký jako vůz, a nakonec to vypadalo, že se sesouvá celý bok hory, s rachotem, který museli slyšet až v Aquilonii. Conan jel s ním. Napůl vsedě, napůl na patách, s Torcem přimáčknutým k šíji. Kameny ho tloukly do holení a do zad a jeden, větší než lidská hlava, ho přeskočil a zmizel dole ve tmě. Tam, kde suť dopadala do lesa, někdo zaječel. Potom ječelo víc hlasů a bosé nohy se rozprchly na obě strany, protože před lavinou neuhne jen hlupák a mrtvý.
Dole ho suť vyplivla mezi první smrky. Vstal. Nevěděl, jestli má nohy celé, a neměl čas to zjišťovat. Běžel. Běžel tak, jak může Cimmeřan s raněným druhem na zádech.
Les byl černý a plný kořenů a Conan jím běžel jako býk, hlavou napřed, a větve ho šlehaly přes tvář. Torc mu na ramenou vážil za dva. Vzduch ho řezal v plicích. Za ním a po obou stranách se nesly hlasy, vysoké a štěkavé, a blížily se, protože Pikt běhá nočním lesem rychleji než jelen. První šíp se zabodl do kmene u jeho kolena. Druhý mu prolétl mezi lýtky. Stříleli nízko. Nechtěli trefit to, co nesl na ramenou. Chtěli mu vzít nohy.
Z lesa vyběhl mezi břízy nad brodem. Říčku přebrodil po kolena ve vodě, kolem ploché skály, která se v měsíci leskla jako hřbet ryby. Voda kolem ní tekla zase čistá. Mrtví v ní už neleželi. Piktové si své odnesli a po pěti mužích zbyl jen rozrytý štěrk na břehu. Balvanitým srazem, kudy Torca toho dne už jednou vlekl, se vydrápal po čtyřech. Nahoře les stoupal k temeni kopce. Tudy utíkal ten poslední od brodu, než strnul.
Stehna mu hořela. Slyšel je těsně za sebou, pleskání bosých nohou a dech, a po kmenech kolem něj přebíhalo rudé světlo, protože někdo z nich nesl oheň. Čekal oštěp do lýtka. Každým krokem.
Potom mezi posledními smrky vyběhl do kapradí a všechno utichlo.
Zvuky tu neodcházely jeden po druhém jako odpoledne na stezce. Skončily naráz, s posledním stromem, jako když se zabouchnou dveře. Bubny, štěkot, vítr v korunách. Zůstal jen jeho vlastní dech a Torcovo chrčení u ucha. A protože neslyšel, jestli za ním ještě běží, musel se otočit.
Neběželi.
Stáli na kraji lesa. Patnáct, možná dvacet bíle pomalovaných postav mezi černými kmeny, v řadě, jako by před nimi někdo napjal provaz. Žádný neudělal krok. Žádný nezvedl luk. Někteří odvraceli tvář. Jeden, starý, s péry až pod ramena, si zakryl oči dlaní.
Conan se podíval pod nohy. Kapradí, kámen, mokrá hlína. Stejná hlína jako o deset kroků níž, kde stáli oni. Tu čáru viděli jen Piktové.
Jeden ji neviděl.
Protlačil se mezi nimi zezadu, mladý, s jediným pérem ve vlasech a s hořící větví v ruce, a běžel přikrčený, s nosem u země. Svítil si na krev. Torcova krev ležela na kapradí kapku za kapkou a on neviděl nic jiného. Stařec po něm hmátl a chytil vzduch. Několik úst se otevřelo. Co na něj křičeli, to Conan neslyšel, a mladík zřejmě taky ne, protože po dvou krocích už byl tam, kam jejich hlasy nedosáhly.
Conan složil Torca do kapradí a vytáhl meč.
Mladík stoupal svahem a jeho Conan slyšel. Praskot stonků pod bosýma nohama, syčení smůly v pochodni, každý nádech, tak zřetelně, jako by mu dýchal na krk. Byl na třicet kroků, když zpomalil. Na dvacet, když se zastavil. Nezastavil ho meč. Narovnal se, pootočil hlavu a naslouchal, a Conan viděl, jak mu dochází, že neslyší bubny.
Ohlédl se.
V měsíčním světle svítil od čela po kotníky jako ohlodaná kost a větev v jeho ruce ho ukazovala každému, kdo se chtěl dívat. Dole pod ním stála bílá řada. Udělal krok zpátky k nim.
Luky se zvedly všechny najednou.
Conan neslyšel jedinou tětivu. Viděl jen, jak mladíkovi z prsou a z břicha vyrostly šípy, čtyři, pět, jako by z něj naráz vyrašilo peří. Vydal jediný zvuk, tiché, překvapené heknutí. Zůstal stát. Díval se na šípy, potom dolů na své lidi. Potom si sedl do kapradí, jako si sedá unavený člověk, a větev mu vypadla z ruky. Chvíli ještě syčela v mokrých listech. Pak zhasla i ona.
Ti dole ustupovali mezi stromy pozpátku. Žádný z nich se nepodíval nahoru.
„Vlastní matka,“ řekl Torc z kapradí. Hlas měl plochý a krátký, jak tady zněly všechny hlasy. „Na prahu. Říkal jsem ti to.“
„Po nás nestříleli.“
„Nebudou. Co vkročí sem, už není jejich, a na cizí tady Pikt ruku nevztáhne.“ Torc se díval na bílou skvrnu v kapradí. „Tenhle byl jejich. Ten by se mohl vrátit a přinést jim to domů, k ohni a k dětem.“
Conan se neptal, co by jim přinesl. Zvedl ho a šel dál. Poslední kus šel pomalu, a ne proto, že by nemohl rychleji.
Kámen stál černý proti měsíci. Nakláněl se k nim, k brodu, o šířku pěti dlaní. Conan se nedíval, kam padá jeho stín. Nechtěl.
Složil Torca do trávy na okraji temene, dvacet kroků od kamene, dál to nešlo. Sundal mu tornu a vyhrabal z ní křesadlo. Potom dlouho stál s křesadlem v ruce. Nebylo co zapálit. Na temeni rostla jen ta nízká tráva, spasená něčím, co nebyly ovce, a ani jediný keř, ani suchý stvol. Kapradí níž na svahu bylo mokré rosou a leželo na dostřel luků.
„Dřevo nehledej,“ ozval se Torc z trávy. „Neroste tu ani bodlák.“
„Potřebuju oheň na ruku.“
„Tak to máš smůlu, bratře. Až dole, a dole jsou oni.“
Rozvázal si předloktí. Otisky zubů na okrajích zčernaly, maso kolem nich bylo horké a tvrdé a táhl z něj pach, který znal z polních ležení třetí den po bitvě. Chtělo to oheň a rozžhavený nůž. Stáhl ránu znovu, pevněji, a zkusil sevřít pěst. Šlo to. Zatím.
Obešel okraj temene. Les ležel pod kopcem ze všech stran, černý a bez hlasu. Dole u brodu se mezi stromy rozsvítil oheň, potom druhý. Nahoru nešel nikdo.
Když se vrátil, Torc v trávě neležel.
Zůstal po něm jen slehlý pruh, široký jako tělo, a ten vedl ke kameni. Conan šel po něm s mečem v ruce. Pruh končil u kruhu kostí, na té straně, kam se kámen nakláněl, a kruh tam nebyl celý.
Odpoledne celý byl. Conan přes něj couval a pamatoval si, jak mu kosti praskaly pod podpatky, ale to bylo na druhé straně. Tady je nikdo nerozkopl. Byly odsunuté, každá zvlášť, napravo a nalevo, a pořád mířily delší osou ke kameni. Mezi nimi zůstala mezera. Široká akorát pro ležícího muže.
A muž v ní ležel. Torc, na zádech, nohama ven z kruhu a hlavou ke kameni, tak jako všechno ostatní, co tu leželo. Spal. Poprvé od brodu se netřásl.
Conan ho chytil za kotníky.
„Nech mě.“ Torc neotevřel oči. „Netáhne tu. Poprvé za celý den mi není zima.“
„Vlezl jsi do toho sám.“
„Nikam jsem nelezl. Položils mě sem.“
„Položil jsem tě dvacet kroků odsud.“
„Tak jsem se doplazil. Co na tom sejde. Podívej se mi na nohu, když už mě budíš, a nech mě spát.“
Conan klekl a sáhl mu na stehno, protože na to se dalo sáhnout a na to druhé ne. Obvaz byl suchý. Ztuhlý, slepený, ale suchý. Rozmotal ho. Rána pod ním byla tmavá a zavřená a neteklo z ní nic, ani když na okraj zatlačil palcem. Bok byl stejný.
„Neteče to,“ řekl Conan.
„Já vím. Cítím to.“
„A nezajímá tě proč?“
„Dneska v noci mě nezajímá nic, co mě nechá dožít rána.“
Kvůli tomu sem šli. Aby to přestalo téct. Muž si nemá stěžovat, když dostane, pro co si přišel.
Conan vstal a obešel kruh, až viděl na severozápadní stěnu. Odpoledne byla v té nejhlubší rýze zaschlá kůrka, popraskaná jako bláto v suchém korytě. Teď v ní nepraskalo nic. Byla plná a hladká a leskla se v měsíci tmavě a mokře.
Torcův obvaz byl suchý. Rýha ne.
Sedl si Torcovi k nohám, vně kruhu, tváří ke kameni a s mečem přes kolena. Piktům tím ukázal záda. Tušil, co z těch dvou věcí je horší.
Torc usnul hned. Dýchal pomalu a zhluboka, jak nedýchal od chvíle, kdy ho Conan uviděl na skále v brodu.
Měsíc stoupal a stín kamene se krátil, aspoň to tak mělo být, a Conan se pořád nedíval. Předloktí mu tepalo v rytmu srdce. Dvakrát mu spadla hlava na prsa a dvakrát ji zvedl s trhnutím a s rukou na jílci. Šel od svítání a nesl muže přes hřeben tam a zase zpátky, a tělo si začínalo brát, co mu patřilo, ať chtěl, nebo ne.
Poslouchal Torcův dech, aby neusnul, protože nic jiného se tu poslouchat nedalo, a teprve po delší době si uvědomil, že poslouchá dva.
Ten druhý znal. Krátký nádech, dlouhý chraplavý výdech, starý pes ve spánku. Jenže odpoledne dýchal po svém. Teď se nadechoval s Torcem a vydechoval s Torcem, jen o chloupek později, jako když se kluk učí chodit sněhem ve stopách svého otce. Když se Torc ve spánku zajíkl, ten druhý počkal. Potom pokračoval s ním.
Conan zadržel dech. Nezměnilo se nic. Odpoledne ho to poslouchalo. Teď to mělo koho poslouchat.
Kopl Torca do podrážky.
Torc sebou škubl a otevřel oči, a ten druhý dech se utnul uprostřed výdechu.
„Co je?“
„Nespi.“
„Jdou?“
„Nejdou. Mluv. Ten Pikt na hřebeni nedořekl větu.“
Torc mlčel tak dlouho, že to vypadalo, jako by znovu usnul. Díval se nahoru, na černý kámen nad svou hlavou.
„Byl to poctivý boj,“ řekl nakonec. „V tom jsem ti nelhal. On a já, u brodu, nikdo třetí. Padl, jak má chlap padnout.“
„A potom?“
„Potom ještě žil.“ Torc polkl. „A co bylo potom, to už poctivé nebylo.“
„Proč?“
Torc zavřel oči a čelist mu ztvrdla.
„Na to se mě zeptej před starými,“ řekl. „Na sněmu. Tam odpovím, tady ne.“
Conan čekal. Víc nepřišlo a nepřišlo by, ani kdyby čekal do rána. Vzpomněl si na nůž u brodu, pomalý, od ucha k uchu, a dál se neptal.
Ticho na temeni leželo jako předtím. Vítr, bubny, sýčci, nic zvenčí sem nedolehlo od chvíle, kdy vyšli z lesa.
Ten hlas dolehl.
Přišel zdola, ze tmy pod kopcem. Mužský hlas, hluboký a klidný. Nekřičel. Volal, táhle a s jistotou, jak se v horách volá přes údolí na někoho, kdo se má vrátit k ohni. Volal cimmersky, nahoru ke kameni.
„Fergale, už brzo!“
Torc sebou trhl, jako by ho někdo kopl do rány. To jméno za celou noc nevyslovil ani jednou. Conan nepotřeboval, aby mu někdo říkal, komu patřilo.
Hlas chvíli čekal, jako se čeká na odpověď. Potom promluvil znovu, tišeji, a tentokrát mluvil k živému.
„První noc, Torcu. Ještě dvě. Ty dvě poslední!“
Předchozí kapitola:





