Článek
IV. Kruh
Přišel sám.
Conan ho slyšel dlouho předtím, než ho uviděl. Na vrch kopce nedolehlo nic, co se dělo pod čarou, zato všechno, co ji překročilo. Nejdřív praskot kapradí, hluboko dole na svahu. Potom kroky. Nebyly bosé. Byly těžké a pravidelné, kroky muže v botách, který se neplíží, protože chce, aby o něm věděli.
„Jde,“ řekl Torc z trávy. Neptal se.
„Jde.“
Conan vstal. Kolena měl ztuhlá a předloktí se ozvalo, sotva pohnul levou rukou. Přešel na okraj temene a podíval se dolů.
Měsíc stál vysoko a holý svah pod ním byl bílý jako sůl. Na kraji lesa stáli Piktové, tam, kde stáli předtím, a dál ani o píď. Tentokrát ale neodvraceli tvář. Dívali se za mužem, který od nich odcházel kapradím nahoru, a žádný na něj nezavolal. Jen stařec s péry pod ramena si znovu zakryl oči dlaní.
Muž stoupal pomalu a zpříma. U bílé skvrny v kapradí, kde ležel mladík se šípy v prsou, se zastavil a chvíli nad ním stál. Potom ho překročil.
Byl vysoký. Vyšší než Torc a užší v ramenou, s dlouhýma rukama a s černými vlasy staženými na šíji řemínkem. Přes záda měl vlčí kožich a u boku dlouhý rovný meč, jaké se kovou na jihu. Ruce nesl prázdné a kus od těla, aby na ně bylo vidět. Na nohou měl těžké boty se širokou podrážkou, šité tak, jak se šijí v cimmerských horách.
Deset kroků pod hranou temene zůstal stát.
„Ty jsi ten s tornou,“ řekl. Byl to ten hlas, hluboký a klidný, a v tichu kopce zněl, jako by stál na dosah ruky. „Chleba na čtyři dny. Sušeného masa sotva na dva. Křesadlo a pár řemínků. Muž, který někam jde a nechce se zdržovat.“
„Šel jsem na sever.“
„Tak jdi na sever.“ Muž kývl bradou za sebe, k lesu. „Řeknu jim slovo a pustí tě přes rokli po kmeni. Nikdo na tebe nesáhne. Jsi z hor, slyším to na tobě, a s mužem z hor já nic nemám. Tahle krev není tvoje.“
„A on?“
„On zůstane.“
„Dole jsi počítal noci,“ řekl Conan. „Zbývaly ti dvě.“
„Počítal.“ Gallach se poprvé podíval přes něj, nahoru, tam, kde se proti měsíci černal kámen, a hned zase jinam. „Tři dny a tři noci, tak jsem to chtěl. Jenže tohle počítá rychleji než já. Krvácel celou cestu sem a teď leží v tom kruhu. Nemusíš mi to říkat, vím, jak to tu chodí. Do rána z něj nezbude nic, co by stálo za nůž.“
Vyšel těch deset kroků, aniž čekal na pozvání. Conan mu ustoupil z cesty, ale jen tolik, aby ho měl pořád před sebou.
Na temeni se Gallach zastavil podruhé. Díval se na kámen a levá ruka se mu pohnula. Malé, rychlé znamení, palcem přes kořen ukazováčku. Udělal ho, jak se dělá věc, za kterou se muž stydí, a Conan pochopil, že se ten člověk bojí stejně jako Torc, stejně jako on sám, ale že sem přesto přišel.
Pak Gallach uviděl mezeru mezi kostmi a toho, kdo v ní ležel.
„Torcu.“
„Gallachu.“ Torc nezvedl hlavu. Ležel, jak ležel, s rukama podél těla, a díval se do nebe. „Jdeš brzo.“
„Vypadáš líp než ten Torc, kterého jsem hnal přes hřeben.“
„Je mi teplo.“
Gallachovi přeběhlo něco po tváři a Conan si stoupl mezi ně, zády k Torcovým nohám.
„Mám jinou nabídku,“ řekl. „Sněm je pět dní na sever. Půjdeme tam všichni tři. Ty řekneš starým své, on řekne své a oni rozhodnou, kdo komu co dluží. Tak se to dělá odjakživa.“
„Ne.“
„Zabil ti bratra. Staří ti dají za pravdu.“
Gallach mlčel. Z trávy za Conanovými zády se ozval Torcův smích, tichý a suchý.
„Nedají,“ řekl Torc. „A on to ví.“
„Řekl ti, jak mi ho zabil?“ zeptal se Gallach.
„V poctivém boji. U brodu pod Kozím hřbetem.“
„V poctivém boji.“ Gallach přikývl. „To je pravda. Fergal byl dobrý s mečem a tenhle byl lepší se sekerou. Za to bych ho zabil a bylo by to mezi námi dvěma. Na to bych nepotřeboval Pikty.“ Odmlčel se. Hlas měl pořád klidný, ale už ho musel držet. „Našli jsme ho třetí den. Ležel na břehu a mrtvý nebyl dlouho. Ta rána ho nezabila hned. Umíral den, možná dva, sám, na kamení, a volal. Slyšeli ho pastevci z druhé strany údolí a báli se k němu jít. A neviděl, kdo za ním přichází. Neviděl nic. Neměl čím.“
Conan se neotočil. „Torcu.“
„Je to pravda,“ řekl Torc.
„Proč?“
Ptal se ho na to té noci podruhé. Tentokrát Torc odpověděl.
„Protože se na mě díval.“ Mluvil pomalu, do nebe, jako by to vyprávěl někomu nahoře. „Ležel a díval se a říkal mi to do očí. Že mrtvý, který viděl tvář svého vraha, si ho najde. Že si mě najde, i kdybych zalezl pod zem. Říkal to pořád dokola a nespustil ze mě oči. Znáš to, Conane. Báby to vyprávěly u ohně, když jsme byli kluci, a můj děd tomu věřil do smrti.“ Polkl. „Tak jsem mu je vzal. Aby mě neviděl.“
„Živému.“
„Mrtvému by to bylo k ničemu.“
Bylo ticho. Někde v něm dýchal Torc, pomalu a zhluboka, a Conan si nebyl jistý, jestli dýchá sám.
„A teď mu řekni ty, Gallachu,“ ozval se Torc, „kdo na koho u toho brodu čekal.“
Gallach neodpověděl.
„Tři dny na mě čekal v olších nad vodou. Já s ním neměl nic. V krvi byli naši dědové, ne my dva. Hnal jsem kozy na jarní pastvu a on mi vyšel do cesty s taseným mečem, protože chtěl být ten, kdo to po čtyřiceti letech dotáhne.“ Torc se znovu zasmál. „Řekni, že lžu.“
„Nelžeš,“ řekl Gallach.
„A tohle bys před starými říkat musel,“ řekl Conan. „Tohle, a taky to, že jsi na muže z hor poštval Pikty a platil jim ocelí. Proto nechceš sněm.“
„Proto.“ Gallach se mu díval do tváře a neuhnul. „A proto, že jsem přísahal jinde. Nad jeho mohylou, před celým rodem, před matkou, která ho myla a viděla, co mu chybí. Že jeho vraha najdu a vezmu to samé, co vzal bratrovi.“
Conan stál a vážil to. Vzpomněl si na nůž u brodu, pomalý, od ucha k uchu, a na oči, do kterých se při tom Torc díval. Na pomezí se umíralo všelijak a on sám nebyl muž, který by směl jiným vyčítat krutost. Ale vzít oči živému Cimmeřanovi, ze strachu z toho, co báby vyprávějí u ohně, to byla hanba, a Torc to věděl, jinak by o tom rok nemlčel. A ten druhý, vysoký a klidný, měl pravdu ve všem kromě jediné věci, a ta jediná věc stála dole na kraji lesa, pomalovaná bílou hlinkou.
Nic z toho neměnilo, co viděl, kdykoli zavřel oči. Hořící bránu. Trám. Ruku ve vlasech. Torcovu ruku…
„Když mě tenkrát tahal zpod trámu, neptal se, co jsem zač,“ řekl. „Já se dneska ptát nebudu.“ Neotočil se, ale mluvil dozadu, do trávy. „Tímhle je to splacené, Torcu. Trám, vlasy, všechno. Co bude potom, rozhodnou staří, a před ně tě dovedu, i kdybych tě měl nést.“
„Já vím,“ řekl Torc.
„A ty,“ řekl Conan Gallachovi. „Za bratra jsi měl právo na krev. Nikdo by ti ho nebral, já ze všech nejmíň. Přišel jsi o něj ten den, kdy jsi dal Piktovi první nůž.“
Gallach pomalu přikývl, jako muž, který slyší cenu a nehodlá smlouvat.
„Tak přes tebe.“
„Přese mě.“
Gallach shodil z ramen vlčí kožich a tasil. Čepel byla dlouhá a úzká a měsíc po ní sjel jako voda. „Nerad zabíjím muže, se kterým nemám spor,“ řekl. „Jak ti říkají?“
„Conan.“
„To jméno jsem slyšel. U Venaria byl jeden kluk. Říkalo se, že umřel někde na jihu.“
„Říká se ledacos.“
Potom už nemluvili.
Chvíli kolem sebe kroužili po zmrzlé trávě a měřili se. Gallach držel meč nízko, oběma rukama, hrotem ke Conanovu břichu, a nohy kladl opatrně, jako muž, který ví, že má času víc než ten druhý. Conan si spočítal, co má on. Čepel o dlaň kratší. Jednu ruku. Den chůze v nohou, noc bez spánku a Torca na ramenou přes hřeben tam a zase zpátky. A za zády kruh, do kterého nechtěl.
Gallach se nebil jako Pikt a nebil se ani jako aquilonský rytíř, kterého učil šermíř za peníze. Bil se jako Cimmeřan, tedy jako Conan sám, bez fines na efekt a bez velkého důvtipu, jenže s odpočatýma nohama a s oběma rukama. První rána šla shora a Conan ji vykryl čepelí a ucítil ji až v rameni. Druhá šla na nohy. Třetí znovu shora, a ocel o ocel zvonila v tom tichu, jako by se bili uvnitř zvonu.
Ustupoval. Nedalo se jinak. Meč držel v pravé a levou měl u těla jako cizí věc, horkou a těžkou. Gallach si toho všiml po třetí výměně a od té chvíle mu šel na levou stranu. Tam, kde zdravý muž odrazí čepel nátepníkem na předloktí, chytí zápěstí nebo vrazí pěst pod žebra, neměl Conan nic. Zvedl tu ruku jednou, ze zvyku, a ruka neposlechla.
Jednou ho přesto skoro měl. Gallach přetáhl ránu, Conan mu vklouzl pod čepel, hlavicí meče mu skoro vyrazil dech a sekl po krku. Gallach se zaklonil a ostří mu vzalo jen řemínek z vlasů. Černé prameny se mu rozsypaly do tváře a on o krok ustoupil a poprvé se na Conana podíval jinak než na překážku. Být v tom úderu druhá ruka, bylo po všem.
Gallachova čepel Conanovi přejela po žebrech.
Nebyla to hluboká rána. Byla jen dlouhá, od prsou skoro až k zádům, a pálila jako rozžhavený drát. Conan zařval, víc vzteky než bolestí, vrazil do Gallacha ramenem a poslal ho na záda do trávy. Gallach se překulil a stál dřív, než Conan stačil seknout. Oba lapali po dechu. Mezi nimi, v trávě stříbrné od měsíce, ležely tmavé kapky.
Neležely.
Conan to zahlédl koutkem oka a potom už se nedokázal nedívat. Kapky se sbíhaly. Jedna k druhé, pomalu, jako se sbíhají oka tuku na vychladlé polévce, a když se spojily, vytáhla se z nich tenká tmavá nitka a dala se do pohybu mezi stébly. Po rovině, kde nebylo proč téct. Ke kameni.
Šlápl na ni. Zavrtěl podpatkem, jako odpoledne v lese. Když zvedl nohu, skanula mu z boku další kapka a nitka pod ní srostla dřív, než dopadla třetí.
„Krvácel jsi tam?“ ptal se ho Torc u brodu. Tehdy mu z nosu vytekla hrst krve a on ji zašlápl do jehličí. Teď z něj teklo pořád a kruh kostí byl šest kroků za jeho zády.
Přitiskl loket k ráně a přestal couvat.
Od té chvíle to byl jiný boj. Gallach ho tlačil ke kostem a Conan se ke kostem tlačit nedal. Uhýbal do stran, po obvodu, bral rány na čepel a jednu na rameno, mělkou, kterou skoro necítil, a pokaždé, když mu pata sjela dozadu, vrátil se o krok vpřed, přímo do soupeřova meče, protože to bylo lepší než ten druhý směr. Dvakrát ho Gallach skoro měl. Dvakrát mu stačilo přitlačit, a Conan tam pokaždé ještě byl, s mečem nahoře a se zuby vyceněnými jako pes, kterého zahnali ke zdi a který se rozhodl, že se té zdi nedotkne.
Muž z města by si byl dávno lehl. Ztratil dost krve, aby se mu točila hlava, a nespal dost dlouho, aby bojoval s jasnou hlavou. Ale v Conanovi bylo něco staršího než únava, něco, co si lehnout neumělo, co si nelehlo pod trámem u Venaria ani na palubě Tygřice, když kolem něj umírali všichni ostatní, a to něco teď drželo meč za něj.
Kámen stál nad nimi, černý a nakloněný, a Conan měl po celou tu dobu pocit, že se někdo dívá a že mu je vlastně jedno, kdo vyhraje. Hlavně že poteče krev.
Gallach pochopil. Bylo to vidět na tom, jak se podíval pod nohy, na nitku v trávě, a potom na kosti.
„Ty se ho bojíš víc než mě,“ řekl. Poprvé byl zadýchaný.
„Tebe se nebojím vůbec.“
Pod patou mu luplo. Ptačí kůstka, bílá a tenká. Stál na samém kraji kruhu a nitka jeho krve ho předběhla, protáhla se mu mezi botami a lezla dál, k první velké kosti, na šířku dvou dlaní, na šířku jedné.
Gallach se nedíval na ni. Díval se přes Conanovo rameno.
Torc ležel v mezeře a ve tváři neměl barvu. Neměl ji ani předtím, ale tohle bylo jiné. Byl bílý jako kosti, které ležely po jeho bocích. Oči měl napůl zavřené, ústa pootevřená, a usmíval se, jako se usmívá dítě, kterému je v posteli dobře. Hruď se mu zvedala pomalu. A v tichu mezi dvěma údery, když Conan i Gallach lapali po dechu, bylo slyšet, že s ním dýchá ještě někdo. Krátký nádech. Dlouhý, chraplavý výdech. O chloupek později.
Gallach ztuhl.
„Slyšíš ho?“ zašeptal.
„Slyším. Není to tvůj bratr, je to jen kámen.“
„Jak to víš?“
„Dýchalo to tady odpoledne, když tu nebyl nikdo než já.“
Gallach ho neposlouchal. Rty se mu pohnuly a Conan z nich přečetl jedno jméno. Potom se ten vysoký muž podíval na Torca, na jeho bílou, spokojenou tvář, a klid, který si nesl celou cestu z lesa, z něj spadl jako ten vlčí kožich.
„Bere mi ho,“ řekl.
Udeřil shora, vší silou, a nebyla to rána na zabití. Byla to rána, která měla Conanovi srazit meč dolů a udržet ho tam. Čepele se zaklesly. Gallach do nich vložil rameno, protočil se kolem Conana jako kolem sloupu a levou rukou sáhl k pasu. Nůž měl rukojeť z jeleního parohu a Gallach ho držel hrotem dolů, jak se drží, když se bodá do ležícího. Odrazil se a skočil přes kosti, tam, kde ležela Torcova hlava.
Conan do kruhu nevkročil. Nemusel.
Spustil se na koleno a sekl nízko, jednou rukou, za sebe a do strany, tak, jak se podtíná mladý strom. Čepel našla Gallachovu nohu pod kolenem, zezadu, ve chvíli, kdy na ni dopadl celou vahou. Bylo slyšet, jak povolily šlachy. Znělo to jako tětiva.
Noha se pod Gallachem složila. Padl dopředu a kámen, nakloněný nad mezerou o pět dlaní, mu vyšel vstříc. Narazil na něj hrudí. Mezi ní a kamenem byla jeho vlastní levá pěst, a nůž v ní se při nárazu zvrátil proti tělu.
Nevykřikl. Vydechl, dlouze, a v tom výdechu bylo to jméno, tentokrát nahlas. Potom se pomalu svezl po hraně kamene na kolena a zůstal tak, čelem opřený o černou stěnu, s rukojetí z parohu pod žebry a s rukama spuštěnýma. Meč mu vypadl do trávy uvnitř kruhu.
Krev mu tekla po prsou a po kameni. Tekla dolů, jak má krev téct, na šířku dlaně. Potom na hraně zatočila, kde neměla proč zatáčet, a vydala se po kameni šikmo vzhůru a za roh, k severozápadní stěně.
Conan se podíval pod sebe.
Jeho nitka ležela v trávě a nehýbala se. Končila na šířku dlaně od první kosti. Díval se na ni tak dlouho, dokud si nebyl jistý, a potom ještě chvíli.
Na kopci bylo ticho. Dole na kraji lesa možná křičeli, možná bili do bubnů, možná už běželi pryč. Sem z toho nedolehlo nic.
Sedl si. Nebylo to rozhodnutí, nohy to udělaly samy. Utrhl z košile, co z ní zbývalo, a stáhl si žebra, jak nejpevněji to jednou rukou a zuby šlo.
Gallach klečel u kamene jako muž, který se modlí, i když Cimmeřané se obvykle nemodlí, protože vědí, že je nikdo z bohů neposlouchá. Oči měl otevřené. Díval se do kamene z takové blízkosti, že v něm nemohl vidět nic.
„Je mrtvý?“ zeptal se Torc. Neotočil hlavu. Gallach klečel krok od ní.
„Je.“
„Má oči?“
Conan se na Torca dlouho díval.
„Má.“
„A dívá se?“
„Do kamene.“
Torc vydechl a celé tělo mu povolilo. „Tak dobře,“ řekl. „Tak to je dobře.“
„Ráno jdeme na sever,“ řekl Conan. „Před staré.“
„Ráno,“ řekl Torc. Neznělo to jako slib. Znělo to jako slovo, které člověk opakuje, protože je mu těžko hledat jiné.
Conan si položil meč přes kolena a opřel se zdravým loktem o stehno, tváří ke kameni, tak jako předtím. Měsíc šel dolů. Rána pod obvazem tepala, předloktí tepalo, každé jinak, a mezi tím dvojím tepáním poslouchal, protože nic jiného dělat nemohl. Torcův dech. Ten druhý, o chloupek později.
Držel se dlouho. A těsně předtím, než mu hlava spadla na prsa a už ji nezvedl, se mu zdálo, že slyší třetí.
V. Brod
Probudila ho zima.
Bylo šedo, to bezbarvé světlo před východem slunce, a tráva na temeni byla bílá jinovatkou. Conan seděl tam, kde usnul, s mečem přes kolena a s rukou na jílci, ztuhlý tak, že první pohyb bolel víc než obě rány. Chvíli nevěděl, co ho vzbudilo. Potom mu to došlo. Poslouchal a slyšel jen sebe.
Zvedl hlavu.
Kruh kostí byl celý. Ležely jedna vedle druhé, každá zvlášť, delší osou ke kameni, a mezi nimi nebyla mezera, do které by se vešla dlaň, natož muž. Tráva uvnitř stála rovně, s jinovatkou na každém stéble. Nikdo po ní nelezl. Nikdo v ní neležel. U paty kamene nikdo neklečel a v trávě se neleskl žádný meč.
„Torcu!“
Hlas spadl do ticha, plochý a krátký, a nevrátilo se z něj nic.
Vstal a obešel kruh, zvenčí, dvakrát. Hledal slehlý pruh, jaký po sobě Torc nechal v noci, když se plazil ke kameni. Hledal otisk těžké boty, kapku krve, cokoli. Našel jen vlčí kožich. Ležel tam, kam ho Gallach shodil, deset kroků od kostí, ztuhlý mrazem. Kosti nepočítal. Nechtěl vědět, jestli jich je víc než včera.
V té nejhlubší rýze na severozápadní stěně byla zaschlá kůrka, hnědočerná a popraskaná jako bláto v suchém korytě. Kámen byl suchý. A nakláněl se. Zase jen o šířku dlaně, k severozápadu, tak jako včera odpoledne, když ho Conan viděl poprvé a ještě nevěděl nic.
Od místa, kde v noci klečel na jednom koleni, vedla trávou tenká tmavá čára. Končila na šířku dlaně před první kostí. Tam zaschla.
Stál nad ní a hledal v sobě něco, co by se dalo říct nahlas. Včera to šlo. Mě nechceš a já nechci tebe. Dneska věděl, že to první nebyla tak docela pravda. To něco jen mělo zrovna dost.
Sebral tornu. Chleba v ní bylo na tři dny a masa nepatrně.
Než sešel z temene, vyhouplo se nad hřeben slunce. Kámen vrhl stín, dlouhý a obyčejný, na západ, pryč od světla, tam, kam ho vrhá každý kámen na světě. Conan se na ten stín chvíli díval. Čekal, že se mu uleví, a neulevilo.
Dolů šel svahem, kudy v noci přišli. Mladík ležel v kapradí na boku, jak se z toho sedu svezl, se šípy v prsou a s jinovatkou na bílé hlince. Nikdo si pro něj nepřišel. Neseděl na něm jediný havran.
S prvním smrkem se vrátily zvuky, všechny naráz, vítr a sojky a voda dole v údolí. Conan zůstal stát s dlaní na kmeni a čekal, jestli mu poteče krev z nosu. Netekla.
Les byl prázdný. U brodu našel dvě ohniště, ještě teplá, kolem nich udusanou zem a ohlodané kosti a nic živého. Odešli v noci a odešli rychle. Poznal to podle toho, co tu nechali. Vedle většího ohniště stály v řadě oštěpy zabodnuté do země, osm, možná deset, a jejich hroty se v šedém světle leskly čistě a studeně. V trávě ležely nože s rukojeťmi z paroží a jedna sekera, nabroušená tak, že by se jí dalo holit. Ocel od muže, který vyšel na kopec a nevrátil se. Žádný Pikt už na ni nesáhne.
Conan na ni nesáhl taky.
Rozhrábl popel, našel v něm žhavé uhlíky a rozfoukal je. Položil do nich čepel svého nože a čekal, až zrudne. Potom si rozvázal levé předloktí. Přes noc zčernalo až k lokti a kůže na něm byla napjatá a lesklá jako na piktském bubnu. Vzal do zubů řemen od torny a udělal, co se udělat muselo, nejdřív špičkou, do hloubky, do každého otisku zubu zvlášť, a potom naplocho. Trvalo to tři nádechy a každý z nich byl delší než celá noc na kopci. Když zase viděl, klečel na všech čtyřech u vody, řemen měl překousnutý a z rány se kouřilo.
„Až dole,“ řekl mu v noci Torc. Tak byl dole.
Pil dlouho. Pak si omyl tvář, přehodil tornu přes rameno a přebrodil říčku kolem ploché skály. Na druhém břehu, mezi břízami, se otočil.
Nechtěl. Udělaly to nohy, stejně jako v noci, když si sedl.
Nad lesem, v mezeře mezi smrky, se rýsovalo temeno kopce, holé a kulaté, a na něm kámen, černý proti rannímu nebi.
Vedle kamene někdo stál.
Byl to muž. Vysoký, to se poznalo i na tu dálku, vyšší, než bývají Piktové, a stál zpříma a nehýbal se. Víc se poznat nedalo. Ani jestli má na ramenou kožich, ani jestli má za pasem sekeru, ani jestli stojí tváří ke kameni, nebo k brodu.
Conan znal dva tak vysoké muže, kteří na tom kopci včera v noci zůstali. Jednomu splatil dluh. Druhého zabil. Díval se, dokud ho nezačaly pálit oči, a nepoznal, na kterého z nich se dívá.
Mohl se vrátit. Nebyla to ani hodina cesty.
Nevrátil se. Před staré neměl koho dovést, a co by jim řekl sám, to nevěděl.
Otočil se k severu. Čekal ho hřeben, kmen přes rokli a pět dní chůze k prvním vrchům. Jestli u kmene ještě někdo seděl, nevěděl. Tušil, že ne. Kdo nechá ležet v trávě ocel, nezůstane hlídat přechod pro mrtvého. Zpátky se už nepodíval. Nemusel. Věděl, kde ten kámen je, věděl to zády, jako slepec ví, kde je slunce, a tušil, že to bude vědět i za pět dní, i za pět let.
Torcův otec tam taky krvácel, říkal si cestou do svahu, a dožil se šedesáti.
Opakoval si to až na hřeben.
Věnováno Montymu a Helče Šauerovým
Předchozí kapitola:





