Článek
Hřeben byl dál, než se zdálo zdola.
Stoupali po skalních prazích, jako po rozbitém schodišti. Mezi smrky ležely balvany obrostlé mechem, kluzké od večerní vlhkosti, a mezi balvany houstla tma dřív než v korunách nad nimi. Conan šel první. Torcovu levou paži měl přehozenou přes šíji a pravou rukou ho držel za opasek. Bradatici měl Torc zastrčenou za opaskem a topůrko ho při každém kroku tlouklo do raněného stehna. Zpočátku Torc šel sám, jen se opíral. Potom už jen vláčel nohy za sebou a zbytek nesl Conan.
Byl těžký, a čím dál těžší, jak mu docházely síly. Conan cítil přes kazajku, jak Torc hoří, horký jako kámen vytažený z ohniště, a přitom se třásl, celý, drobně a bez přestání, jako pes, který vylezl z ledové vody. Obvaz na stehně prosákl. Pokaždé, když Torc došlápl na raněnou nohu, sykl mezi zuby, a pokaždé, když nedošlápl, Conan to pocítil v tíze na rameni.
V půli svahu narazili na suť. Kamení se pod nohama pohnulo jako živé a Torcovi podjela zdravá noha. Conan ho strhl k sobě a chvíli tak stáli, oba po kotníky v sesouvající se suti, zatímco pod nimi do tmy rachotily kameny, odrážely se od balvanů a padaly dlouho, mnohem déle, než by měly. Pak bylo ticho. Conan počkal, až dozní ozvěna, a teprve potom šel dál. Kdo by v údolí poslouchal, ten teď věděl, kde jsou.
„Ta bota,“ řekl Conan, když se zastavili, aby Torc nabral dech. „U mé torny. A ve žlebu, mezi piktskými stopami.“
Torc mlčel tak dlouho, že si Conan myslel, že neodpoví.
„Viděl jsem ji,“ řekl nakonec.
„Čí je?“
„Nahoře.“ Torc se odrazil od smrku, o který se opíral, a udělal sám dva kroky. „Řeknu ti to nahoře. Teď na to nemám dech.“
Conan ho chytil dřív, než udělal třetí, a dál se neptal. Některé odpovědi jsou těžší než muž, který je nese, a Torc už nesl dost.
Pak se ozval buben.
Daleko, někde po proudu, kde se údolí rozevíralo do širší roviny. Jeden hluboký úder, po něm dlouhá chvíle ticha a potom druhý. Ještě nedozněl, když odpověděl jiný buben, ze severu, z opačného konce údolí. Potom třetí. Bily pomalu a nepravidelně, jako by se navzájem ptaly a odpovídaly si.
Torc se zastavil a zvedl hlavu. Dech mu chrčel v hrdle.
„Našli je.“
Conan se nemusel ptát koho. Viděl je před sebou: pět mrtvých v brodu, které proud pomalu otáčí, a jednoho s otevřenýma očima. Piktové poznají ránu od sekery a ránu od meče. Poznají, že tu byli dva.
„Tak dál,“ řekl.
Šli. Smrky prořídly a ustoupily kleči, kleč ustoupila holé skále, a na hřebeni je zasáhl vítr ze severu, ostrý a čistý, studený jako voda z horské bystřiny. Nebe na západě dohořívalo úzkým rudým pruhem. Na východě, za zubatou čarou dalších hřebenů, se zvedal měsíc, velký a nažloutlý jako stará kost.
Odsud bylo vidět daleko. Údolí, černé a hluboké, a v něm stříbrná nit říčky. Hřebeny na sever, jeden za druhým, každý bledší, až se slily s nebem. A na západě, nad lesem, kopec.
Conan se na něj nepodíval. Věděl, kde je, a to mu stačilo.
„Nedíváš se tam,“ řekl Torc.
„Ne.“
„Já taky ne.“ Torc se opřel o skálu a zavřel oči. „Proto jsem chtěl být za hřebenem, než se setmí. Kvůli tomu, abych se tam nemusel dívat.“
Takže kvůli kameni. Conan se na to ptal dole u brodu a teď měl odpověď.
Zvědové přišli dřív, než čekal.
Nechal Torca sedět v závětří za skalním žebrem, kde nefoukalo a odkud byl vidět hřeben oběma směry. Sám se vrátil o třicet kroků zpátky, k místu, kde stezka zvěře vylézala z kleče na holou skálu. Lehl si na břicho mezi dva balvany. Meč měl vedle sebe, nůž v ruce.
Ucítil je dřív, než je uslyšel. Žluklé medvědí sádlo, kterým si Piktové mažou těla proti zimě a proti komárům, a pod ním kouř a pot. Pak zaslechl kroky. Lehké, rychlé, bosé nohy na kameni, tak tiché, že by je nezaslechl nikdo, kdo nevyrostl v horách, kde se člověk naučí slyšet rysa dřív, než ho rys uvidí.
Dva. Šli za sebou, přikrčení, a ten první měl nos skoro u země. Sledoval krev. Torcova krev zůstávala na kamenech, kapka po kapce, celou cestu z údolí, a tma ji před ním neukryla. Conan se v duchu proklel, že na to nemyslel.
Nechal prvního projít. Pikt šel tak blízko, že by na něj mohl plivnout. Zastavil se dva kroky za balvany, nad tmavou skvrnou na skále, a přičichl k ní jako pes. Druhý se zastavil za ním. Zvedl hlavu a díval se přímo na balvany, za kterými Conan ležel, jako by ho cítil stejně, jako ho Conan cítil předtím. Možná ano. Conan se nehýbal. Nedýchal. Pikt otevřel ústa, aby něco řekl tomu prvnímu.
Conan vyskočil.
Prvnímu vrazil nůž do zad pod žebra, až po rukojeť, a škubl jím vzhůru. Pikt se prohnul dozadu a nevydal ani hlásku, jen mu vzduch vyšel z plic s mokrým hvízdnutím. Conan ho pustil. Druhý Pikt už byl na něm. Krátký pazourkový nůž mířil Conanovi na hrdlo. Conan chytil zápěstí levou rukou a zastavil ho na šířku prstu od kůže. Pikt byl nízký a šlachovitý a kroutil se jako had. Kousl Conana do předloktí, zuby až na kost, a nepouštěl, visel na něm jako tchoř na kuřeti a vrčel přitom do rány. Conan zařval, zvedl ho, jak byl, celého do vzduchu, a praštil s ním o skálu. Jednou. Pikt pořád držel nůž. Podruhé, hlavou napřed. Pak už ho nedržel.
Conan nad ním stál a lapal po dechu. Z předloktí mu tekla krev. Pikt pod ním dýchal. Měl rozraženou hlavu nad uchem, vlasy slepené krví a oči obrácené v sloup, ale dýchal.
Mohl ho dorazit. Místo toho mu stáhl z boků řemen, kterým měl převázanou bederní roušku, a svázal mu ruce za zády tak pevně, že mu prsty zbělely.
Pikt se probral, když ho Conan dovlekl za skalní žebro a hodil Torcovi k nohám.
Nejdřív jen ležel a mžoural do měsíce. Pak spatřil Conana, potom Torca, a jeho tvář pod bílou hlinkou se změnila. Nebyl to strach. Conan viděl strach v tolika tvářích, že ho poznal i pod barvou. Bylo to něco jiného, ošklivějšího, a teprve po chvíli Conan pochopil, že je to radost.
Pikt se zasmál. Plivl Torcovi na botu krev se slinou a promluvil.
Conan piktsky neuměl dobře. Pochytil jen tolik, kolik pochytí každý, kdo se s Pikty rval a pil s bossonskými hraničáři: nadávky, čísla, slova pro vodu, oheň a smrt. Ale rozuměl dost.
„Kolik vás je?“ zeptal se Conan piktsky. Slova mu drhla v hrdle jako kamení.
Pikt se mu vysmál do tváře. Ukázal bradou k údolí, odkud bily bubny, a potom k nebi, k hvězdám, které začínaly vycházet nad hřebenem. Tolik.
„Gallach,“ řekl Pikt. Pak to řekl znovu, hlasitěji, a potom to vykřikl k nebi, jako by na někoho volal přes celé údolí. „Gallach!“
Torc ztuhl.
Pikt se otočil na Conana a mluvil rychle, polykal slova, smál se mezi nimi. Conan z toho vylovil, co mohl. Gallach jde. Gallach je blízko. Gallach řekl, že ten s bradaticí bude žít ještě dlouho, ještě tři dny a tři noci, a že mu Piktové mohou vzít všechno, co chtějí, kromě očí. Oči si Gallach vezme sám. Protože ten s bradaticí…
Pikt se zarazil, aby se nadechl, a vrhl na Torca pohled plný škodolibosti.
„…jako on vzal jeho bratrovi…“
Torc se pohnul rychleji, než by Conan věřil, že se ještě může hýbat. Nůž mu vyklouzl z pochvy a zajel Piktovi do hrdla pod bradou, šikmo nahoru, až hrot narazil na patro. Pikt vytřeštil oči. Z úst se mu vyvalila krev a slova, která v nich zbyla, se v ní utopila. Torc nůž otočil a vytáhl. Pikt kopl jednou nohou do skály a zůstal ležet.
Conan chytil Torca za zápěstí. Pozdě.
„Ještě mluvil,“ řekl.
„Lhal.“ Torc otřel čepel o Piktovo stehno. Ruka se mu třásla, ale ne tolik jako předtím. „Piktové lžou, i když umírají. Hlavně když umírají.“
Conan ho pustil a díval se na mrtvého. U brodu Torc podřezával Pikta pomalu a díval se mu přitom do očí, a Conan ho nezastavil. Tohle bylo jiné. Tohle nebylo rychlé proto, že Torc spěchal. Bylo to rychlé proto, že nechtěl, aby to Conan slyšel.
Prohledal oba mrtvé, jak je zvykem, mrtví už nic nepotřebují. Pazourkový nůž, váček s barvou, kus sušeného masa tvrdého jako podrážka. A za opaskem toho prvního, který sledoval krev, nůž, jaký Pikt mít neměl. Železný. Rovná čepel, dobře vykovaná, rukojeť z jeleního parohu, a u záštity vyražená značka, kterou Conan znal z jihu. Aquilonská práce. Piktové železo nekovou. Kupují ho, kradou ho nebo ho berou mrtvým, a tenhle nůž vypadal nový, jako by ho Pikt dostal přímo z kovárny.
„Kdo je Gallach?“
Torc dlouho neodpovídal. Seděl zády ke skále, raněnou nohu nataženou před sebou, a díval se na měsíc. Z údolí bily bubny. Byly blíž.
„Z rodu za Šedými vrchy,“ řekl nakonec. „Jsme s nimi v krvi od dob mého děda. Kvůli pastvinám, kvůli ženě, kvůli čemu, to už nikdo neví. Prostě v krvi.“ Odmlčel se. „Zabil jsem mu bratra. Loni na jaře, u brodu pod Kozím hřbetem. Byl to poctivý boj. On a já. Muž proti muži.“
Řekl to klidně a jasně, jako něco, co si mnohokrát opakoval sám pro sebe. A pak se podíval jinam.
„A ta bota?“
„Jeho. Nosí cimmerské boty i mezi Pikty. Chce, abych věděl, že je to on.“
„Celý rok?“
„Celý rok. Přes léto jsem se schovával ve vrších. Na podzim jsem slezl k hranici, že to přejde.“ Torc se ušklíbl. „Nepřešlo.“
Conan znal muže, kteří lhali. Na jihu se lhalo líp než v horách, hladce a s úsměvem, a lidé tam umírali za lež častěji než za pravdu. Torc nelhal slovy. Lhal tím, co mezi slovy chybělo. Muž proti muži, poctivý boj, a tam to skončilo, jako by za tím stála zeď. Conan nevěděl, co je za ní. Věděl jen, že tam něco je.
Nezeptal se. Ještě ne.
„A Gallach si přivedl Pikty,“ řekl místo toho.
„Přivedl.“
Conan mu hodil železný nůž do klína. Torc se na něj podíval a nesáhl na něj.
„Kupčí s nimi od zimy,“ řekl. „Dává jim železo. Nože, hroty na oštěpy, sekery, co nakoupil na jihu za kožešiny. Tři vesnice v tom údolí, možná čtyři.“ Zasmál se, krátce a bez veselí. „Platí jim železem za moji hlavu. A oni berou rádi. Železo je pro ně víc než zlato.“
Conan si odplivl. Piktové a Cimmeřané se nenáviděli déle, než kdokoli pamatoval. Piktové vypalovali cimmerské vesnice na jižních svazích a Cimmeřané jim to vraceli i s úroky, a mrtvé nikdo nepočítal, protože se to počítat nedalo. Krevní msta byla věc rodů. Stará věc a tvrdá, ale jejich, cimmerská. Kdo si na ni přivedl pomalované psy z lesů, nebyl lepší než oni. Byl horší. Psi aspoň nevědí, že jsou psi.
„Dovedu tě k soudu klanů,“ řekl Conan.
Torc otočil hlavu.
„Ať rozhodnou staří,“ pokračoval Conan. „Na sněmu, jak se to dělá odjakživa. Ne Piktové. A ne Gallach.“
„Sněm je pět dní na sever,“ řekl Torc. „S tímhle bokem tam nedojdu.“
„Dojdeš. Nebo tě donesu.“
Torc se zasmál a hned se chytil za bok.
„Staří rozhodnou, že mám zaplatit.“
„Tak zaplatíš. Ale ne Piktům.“
Torc se na něj díval a v měsíčním světle byla jeho tvář šedá a tvrdá jako skála za ním. Pak se mu koutek úst zkřivil.
„Pořád ten trám, co?“
„Pořád.“
Na Venarium Conan nemyslel celé roky. Teď ho viděl, jasně jako měsíc nad hřebenem: bránu v plamenech, kouř tak hustý, že se v něm dalo utopit, a trám, který se zřítil z hořícího ochozu a přimáčkl ho k zemi. Pamatoval si pach vlastních spálených vlasů. Pamatoval si, jak křičel a nevěděl, že křičí. A ruku, která ho chytila za vlasy a táhla, dokud mu nepraskla kůže na hlavě. Takový dluh se splácí, když přijde čas.
Torc kývl. Zavřel oči a opřel hlavu o skálu. Conan si utrhl pruh z košile a obvázal si pokousané předloktí. Rána nebyla hluboká, ale piktské zuby nadělají víc škody než nůž. Bude to hnisat. Bude to muset vypálit, až bude čas. Teď čas nebyl.
Druhá vlna na sebe nedala dlouho čekat.
Nejdřív to byl jen hlas. Krátké zakvílení, jako když volá sýček, odněkud zdola ze svahu, kudy přišli. Odpověď přišla z hřebene na severu, a potom třetí, z jihu, odkud by ji nikdo nečekal. Conan vstal. Tři hlasy, tři směry. Piktové je po hřebeni obkličovali a nespěchali, protože nemuseli.
Conan vážil, co mu zbývá. Mohl se postavit na hřebeni, zády ke skále, a zabíjet je, jak budou přicházet. Pár by jich vzal s sebou. Možná deset. Ale Piktové nebojují tak, jak by chtěl, aby bojovali. Nepřijdou po jednom. Budou čekat ve tmě, střílet z luků a čekat, až Torc vykrvácí a jemu dojdou síly, a pak přijdou všichni najednou. Mohl Torca nechat. Mohl jít sám na sever, do vrchů, kam se Piktové v tuhle roční dobu neodváží, a za pět dní sedět u ohně a nemyslet na to.
Nemohl.
Postavil Torca na nohy a táhl ho dál, po druhé straně hřebene dolů, kde svah padal strmě do černé rokle. Dole hučela voda, neviděná, a z rokle stoupal studený dech, který páchl mechem a hnijícím listím. Měsíc sem nedosáhl. Conan šel jen podle sluchu a podle toho, co cítil pod nohama, a hledal oporu tam, kde ji neviděl. Torc šel. Dvacet kroků. Padesát. Pak mu raněná noha ujela na suti, padl na kolena a už se nezvedl. Conan ho zvedl. Torc se mu svezl z ramene zpátky na zem jako mokrý pytel.
„Nech mě,“ řekl Torc.
„Drž hubu.“
„Nech mě a poslouchej.“ Torc se chytil Conanovy kazajky a přitáhl se k němu. Prsty měl horké a lepkavé. „Na severu jsou. Na jihu jsou. Za námi taky. Do rána nás mají. Ani ty neutečeš s tímhle na zádech.“
„Tak se postavíme tady.“
„A umřeme tady. Gallach by byl rád. Přišel by se podívat.“
Conan mlčel. Věděl, že je to pravda.
„Je jedno místo,“ řekl Torc. „Jedno místo v celém tom zatraceném kraji, kam za námi žádný Pikt nevkročí. Ani kdyby ho Gallach hnal bičem. Viděls, jak ten od brodu utíkal. Viděls to.“
Viděl. Pikta, který se zastavil, jako by narazil do zdi, a jekot zajíce v čelistech lišky.
„Byls tam nahoře,“ řekl Torc tiše. „Viděls tam nějakou stopu? Zvířecí, lidskou, jakoukoli?“
„Žádnou.“
„Ani jelen tam nejde. Ani vlk. A Pikt, který tam jednou vkročí, se mezi své nevrátí, protože by ho vlastní matka zabila na prahu.“ Torc se zasekl a chvíli jen dýchal. „Ty ses vrátil.“
„Zatím,“ řekl Conan.
Torc to místo nepojmenoval. Nemusel. Conan to věděl dřív, než Torc otevřel ústa. Věděl to od chvíle, kdy na hřebeni pod měsícem otočil hlavu k západu a nepodíval se tam.
Podíval se tam teď.
Nad černým lesem stál v měsíčním světle kopec, holý a kulatý jako lebka. Kámen na něm odsud vidět nebyl. Ale Conan by v té tmě ukázal přesně na místo, kde stojí.
Předchozí kapitola:
