Článek
Když dějiny nečteme, jsme odsouzeni je opakovat. Starověký Řím nám možná ukazuje, jak bude vypadat budoucnost Ameriky. Historie se zdánlivě točí v kruhu. Kdysi mocná republika, jejíž vojenská síla a kulturní vliv utvářely svět, se ocitá v krizi. Charismatický vůdce, který si podmaňuje davy svými sliby o návratu k velikosti, zpochybňuje etablované instituce. Tradiční elity ztrácejí důvěru občanů. A právě dnes, 15. března, v den výročí pověstných březnových id roku 44 př. n. l., kdy byl Julius Caesar zavražděn ve jménu záchrany republiky, se nabízí jedinečná příležitost zamyslet se nad těmito paralelami.
Historické paralely, které nelze přehlédnout
Donald Trump a Julius Caesar. Dva muži oddělení dvěma tisíciletími, a přesto si v mnohém podobní. Oba se chopili moci v době, kdy jejich republika procházela hlubokou transformací. Oba dokázali oslovit zapomenuté občany proti zájmům tradičních elit. A oba se prezentovali jako nezbytná síla pro záchranu systému, který ve skutečnosti zásadně měnili.
Caesarův vzestup začal jeho vojenským úspěchem v Galii, který mu poskytl politický kapitál. Trumpův politický vzestup byl postaven na jeho mediálním obrazu a podnikatelském úspěchu. Caesar dokázal využít rozdělení římské společnosti, stejně jako Trump těží z polarizace americké společnosti. Oba reprezentují to, co časopis TIME v případě Trumpa popsal jako schopnost „změnit směr politiky a historie“.
Spenglerův pohled na zánik civilizací
Před sto lety německý filozof Oswald Spengler ve svém díle „Zánik Západu“ předložil cyklickou teorii vývoje civilizací. Podle jeho pojetí každá kultura prochází fázemi zrození, růstu, vrcholu a nevyhnutelného úpadku. Spengler tvrdil, že západní civilizace dosáhla svého vrcholu a směřuje k úpadku, který se projevuje oslabením politických institucí, ztrátou náboženské víry a vzestupem techniky a materialismu. Klíčovým znakem tohoto úpadku je podle něj přechod od „tvořivé a silné kultury“ k „slabošské a rovnostářské civilizaci“.
Pozoruhodné je, že Spengler předpovídal příchod „věku Caesarismu“, kdy budou demokratické formy vlády nahrazeny silnými autoritářskými vůdci. Vidíme-li současnou krizi západních institucí, polarizaci společnosti a vzestup populistických tendencí, můžeme se ptát, zda nejsme svědky naplnění Spenglerových předpovědí. Spengler sám považoval za raný příklad takového vývoje italský fašismus, ale od nacismu se distancoval a označil jej za jedno z „nejhorších zel moderní doby“. Jeho teorie tedy varuje před excesy, ale zároveň naznačuje, že určitá forma silného vedení může být nevyhnutelnou fází vývoje západní civilizace.
Americký Caesarismus?
Projekt 2025, ambiciózní plán koordinovaný Heritage Foundation, představuje podle kritiků jasný krok k posílení výkonné moci pod prezidentem. Překlasifikování tisíců vedoucích pozic ve federálních úřadech na prezidentské jmenování by mohlo vést k bezprecedentnímu soustředění moci v rukou jediného člověka. Podobně i Caesar systematicky konsolidoval osobní moc, až se nakonec stal doživotním diktátorem.
Mnozí Trumpovi příznivci tento vývoj vítají jako klíčový a dlouho odkládaný krok k „vysušení bažiny“ Washingtonu, jak to prezident opakovaně sliboval. Je pozoruhodné, že už Spengler před sto lety předpovídal, že éra klasické demokracie bude nahrazena „věkem Caesarismu“, v němž se k moci dostanou silné osobnosti schopné mobilizovat širokou lidovou podporu a provést systémové změny.
JD Vance: Americký Brutus?
Ironií osudu je, že viceprezident JD Vance, kdysi ostrý kritik Trumpa, se nyní stal jeho oddaným spojencem. Jeho transformace z odpůrce na „loajálního poručíka“ připomíná politické přeběhlictví, které bylo běžné v římské politice. Rozdíl je v tom, že zatímco historický Brutus se nakonec obrátil proti Caesarovi ve jménu záchrany republiky, Vance se naopak přidal k tomu, koho kdysi považoval za potenciální hrozbu.
Vance, stejně jako mnozí římští politici, pravděpodobně kalkuluje, že jeho budoucí ambice jsou nejlépe zajištěny spoluprací s dominantní politickou silou. Jeho cesta z chudoby v Appalačském regionu k prestižnímu vzdělání na Yale a nyní k viceprezidentství odráží americký sen o sociální mobilitě. Podobně jako někteří římští populárové s aristokratickým původem, i Vance balancuje mezi elitním vzděláním a antiestablishmentovým poselstvím.
Éra Donalda Trumpa
Když TIME magazine prohlásil, že žijeme v „éře Donalda Trumpa“, neuvědomil si možná, jak přesně vystihuje historickou paralelu. Caesarova éra znamenala zásadní transformaci římského státu, která nakonec vedla k pádu republiky a vzniku císařství. Trumpovo vítězství v prezidentských volbách a jeho návrat k moci po dvou impeachmentech a četných právních problémech ukazuje jeho mimořádnou politickou odolnost.
Trump má nyní příležitost zásadně přetvořit americkou politiku způsobem, který může daleko přesáhnout běžný čtyřletý cyklus. Jeho ekonomická politika slibuje odklon od „měkkého přistání“ k „reflaci“, s důrazem na protekcionismus a fiskální uvolňování, což může zvýšit inflaci a změnit postavení Ameriky ve světové ekonomice.
Co Trumpa skutečně odlišuje od jeho předchůdců, je jeho pragmatický přístup k řešení problémů. Na rozdíl od kariérních politiků přináší perspektivu úspěšného podnikatele, který je zvyklý dosahovat měřitelných výsledků. Jeho první funkční období ukázalo, že tento přístup může přinést hmatatelné výsledky – od rekordně nízké nezaměstnanosti až po významné daňové reformy a historické mírové dohody na Blízkém východě. Nyní má příležitost navázat na tyto úspěchy s ještě větší zkušeností a silnějším mandátem.
Trumpův styl vedení, který mnozí kritici považují za kontroverzní, má také své nesporné přednosti. Jeho schopnost komunikovat přímo s občany a obcházet tradiční mediální filtry vytváří autentické spojení s voliči. Zároveň jeho odvaha zpochybňovat zavedené postupy a konvenční moudrost Washington D.C. umožňuje přehodnotit dlouhodobé politiky, které možná přestaly sloužit americkým zájmům. Jako Caesar, který reformoval římský kalendář a inicioval řadu administrativních reforem, i Trump má potenciál zanechat trvalý otisk na fungování amerických institucí – otisk, který by mohl posílit jejich efektivitu a odpovědnost vůči občanům.
Klíčové odlišnosti dvou epoch
Navzdory těmto znepokojivým paralelám existují zásadní rozdíly, které dávají naději, že Amerika nebude opakovat římský osud. Americké instituce jsou založeny na psané ústavě s formálními mechanismy vymáhání, zatímco římský systém byl postaven především na tradici a precedentu.
Caesar byl především vojenským vůdcem, jehož moc vycházela z loajality jeho legií. Americký systém naproti tomu udržuje striktní oddělení armády od politické soutěže. Trumpovi chybí přímá kontrola nad ozbrojenými silami, kterou Caesar využil k svému politickému vzestupu.
Ekonomické a globální výzvy, kterým čelí současné USA, se také dramaticky liší od těch, kterým čelil Caesar. Americké obavy o ekonomickou soutěž s Čínou a navigace složitých aliančních vztahů nemají přímou paralelu v Caesarově Římě.
Historie jako inspirace
Římští senátoři podcenili Caesarovu ambici a schopnost změnit pravidla hry. Mnozí věřili, že tradiční normy a kontrolní mechanismy postačí k udržení jeho moci v mezích. Byla to fatální chyba.
Zakladatelé USA byli hluboce znepokojeni osudem římské republiky. James Madison a Alexander Hamilton studovali římskou historii právě proto, aby navrhli systém, který by odolal podobnému úpadku. Ale i nejlépe navržené instituce jsou jen tak silné jako lidé, kteří je chrání.
Zatímco Trump může obdivovat Caesarův styl vládnutí, měl by pamatovat na jeho osud. Caesarova smrt v březnu 44 př. n. l. rukou spiklenců vedených Brutem a Cassiem byla důsledkem přílišné koncentrace moci, která znepokojila i jeho bývalé spojence.
Závěr
Je příliš brzy říci, zda Trump bude Caesarem západní civilizace. Historie nikdy neposkytuje dokonalé analogie. Ale ponaučení z římské republiky je jasné: demokracie není samozřejmostí. Vyžaduje občany a vůdce, kteří respektují její principy a instituce, i když stojí v cestě jejich bezprostředním zájmům.
Jak poznamenal římský filozof Cicero: „Historie je učitelkou života.“ Pro Ameriku i celý západní svět platí, že ignorování jejích lekcí by mohlo mít vážné důsledky. Trumpova cesta k moci a jeho druhé funkční období budou testem odolnosti amerických institucí a hodnot, které reprezentují.
V této turbulentní době bude zásadní sledovat, jak se bude vyvíjet rovnováha mezi silným konzervativním vedením a tradičními americkými institucemi. Nadcházející roky ukáží, zda Trumpova vize dokáže obnovit sílu americké republiky, nebo zda nás čeká zcela nová kapitola západních dějin.
