Článek
Vojenská akce, nařízená prezidentem Emilem Háchou na podnět generála Aloise Eliáše, představovala bezprecedentní zásah do slovenské autonomie. Divizní generál Bedřich Homola, velitel VII. armádního sboru v Banské Bystrici, se stal tváří této intervence, když podepsal vyhlášku o výjimečném stavu a převzal výkonnou moc na svěřeném území.
Operace zahrnovala komplexní soubor opatření: sesazení Jozefa Tisa a jeho vlády, jmenování Jozefa Siváka novým premiérem (bez jeho vědomí a souhlasu), vyhlášení stanného práva s omezením pohybu po 19. hodině a internaci přibližně 250 slovenských nacionalistů, především z řad Hlinkovy slovenské ľudové strany a Hlinkovy gardy.
Samotné plánování puče odhaluje systémovou dysfunkci v komunikačních procesech tehdejší vlády, poznamenávají historikové. Siváka jmenovali premiérem, zatímco byl v Římě na papežské inauguraci, a o svém jmenování se dozvěděl z italského tisku.
Kořeny této intervence sahají k tajné poradě z 12. února 1939 v Unhošti u Prahy, kde čeští politici pod vedením generála Eliáše připravili podmínky zákroku. Jejich motivace vycházela z obavy z rostoucího separatismu a podvratné činnosti říšské tajné služby na Slovensku.
Při analýze implementace akce je patrný alarmující deficit koordinace. Vojenský zásah byl proveden bez vědomí ministra Karola Sidora, což podkopalo jeho legitimitu. Celá operace trvala pouhých 24 hodin a nepřinesla žádný hmatatelný úspěch - naopak vyvolala odpor slovenského obyvatelstva a vedla k tragické smrti gardistu Antona Kopala.
Kritická evaluace Homolova puče odhaluje fundamentální nepochopení politické dynamiky mezi centrální vládou a autonomní zemí. Místo posílení jednoty státu intervence akcelerovala dezintegrační procesy a poskytla nacistickému Německu ideální příležitost k další manipulaci.
Pouze čtyři dny po vojenské intervenci, 14. března 1939, slovenský sněm odhlasoval vznik samostatného Slovenského státu. Tato překotná secese byla přímým důsledkem nedomyšleného zásahu, který vyprovokoval radikalizaci slovenských nacionalistů a posílil jejich spolupráci s nacistickým Německem.
Homolův puč tak zůstává mementem nevhodného použití vojenské moci při řešení komplexních politických problémů. Představuje varovný příklad, jak nedostatečná koordinace, absence transparentnosti a ignorování lokálních specifik mohou vést k destrukci institucionálních vazeb mezi různými částmi téže republiky.
Při hodnocení těchto událostí vyvstává zásadní otázka: Bylo odtržení Slovenska nevyhnutelné, nebo ho urychlila právě tato vojenská intervence?
Historie nezná „kdyby“, takže to už se nikdy nedozvíme…
