Článek
Od republiky k protektorátu: Jak Češi ztratili svobodu
Osudové březnové dny roku 1939 navždy změnily životy obyvatel českých zemí. Zatímco Slováci získali zdánlivou samostatnost, Češi se ocitli v područí nacistického Německa. Během pouhých tří dnů - od 14. do 16. března - se z okleštěného Česko-Slovenska stal Protektorát Čechy a Morava, území oficiálně požívající autonomie, ve skutečnosti však bezohledně vykořisťované a terorizované.
Cesta k protektorátu začala už Mnichovskou dohodou, kdy Československo přišlo o pohraniční území. Po odstoupení Sudet nastalo období druhé republiky, které však nemělo dlouhého trvání. Když 14. března 1939 vyhlásilo Slovensko samostatnost, nastala ideální příležitost pro nacistické Německo dokončit likvidaci československé státnosti.
Prezident Emil Hácha byl pozván do Berlína, kde pod masivním nátlakem podepsal dokument o „svěření osudu českého národa do rukou Vůdce“. Dne 15. března pak německá armáda obsadila zbytek českých zemí. O den později, 16. března 1939, podepsal Adolf Hitler výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava, čímž byla zpečetěna šestiletá okupace trvající až do konce druhé světové války.
Dvojí tvář protektorátu: Autonomie jen na papíře
Protektorát měl být podle výnosu autonomním územím, které si zachová vlastní státní zřízení a instituce. Realita však byla zcela odlišná. Veškerá moc byla soustředěna v rukou říšského protektora, který zastupoval zájmy Německa. První protektor, Konstantin von Neurath, působil ještě relativně umírněně. To se však změnilo po jeho nahrazení Reinhardem Heydrichem, jehož příchod znamenal brutální perzekuci a teror.
Formálně sice existovala protektorátní vláda v čele se státním prezidentem Emilem Háchou, její pravomoci však byly minimální. Nad každým českým úřadem bděl německý dozorce, který zajišťoval, že vše probíhá v souladu s německými zájmy. Protektorát neměl vlastní zahraniční politiku ani armádu a jeho hospodářství bylo plně podřízeno potřebám válečné mašinérie Třetí říše.
České obyvatelstvo čelilo řadě diskriminačních opatření. Zavření českých vysokých škol, nucená práce v Německu, dvojjazyčné nápisy s němčinou na prvním místě, germanizace veřejného prostoru a přídělový systém se staly každodenní realitou. Zvláště tragický osud pak potkal židovské obyvatelstvo, které bylo postupně zbaveno majetku, občanských práv a nakonec deportováno do koncentračních táborů.
Protektorát jako osvědčený nástroj imperiální politiky
To, co Češi vnímali jako bezprecedentní útlak, byl ve skutečnosti model, který evropské mocnosti včetně Německa používaly po desítky let v různých částech světa. Protektorát jako forma politicko-administrativního uspořádání totiž nebyl nacistickým vynálezem, ale standardním nástrojem imperiální politiky 19. a počátku 20. století.
Protektorát obecně představuje území, které si formálně zachovává určitou míru autonomie, ale ve skutečnosti je pod kontrolou cizí mocnosti. Na rozdíl od přímé kolonie ponechává domorodému obyvatelstvu zdání samosprávy, což mělo dva hlavní účely: snížit náklady na správu území a zmírnit odpor místních obyvatel.
Britské impérium vytvořilo celou řadu protektorátů, zejména v Africe a na Blízkém východě. Patřily mezi ně Uganda, Bečuánsko (dnešní Botswana), Keňa, Zambie, Malawi, Egypt a státy Perského zálivu. Francie uplatňovala podobný model v Maroku, Tunisku a Indočíně. I menší koloniální mocnosti jako Itálie nebo Belgie měly své protektoráty.
Rozdíly mezi jednotlivými protektoráty byly značné. Lišily se mírou autonomie, délkou trvání i způsobem správy. Zatímco některé protektoráty fungovaly desítky let s relativně mírným režimem, jiné byly vystaveny brutálnímu útlaku a intenzivnímu vykořisťování. Protektorát Čechy a Morava patřil rozhodně k těm druhým, což bylo dáno jeho účelem – měl sloužit jako nástroj germanizace a exploatace českého území.
Německé protektoráty v Africe: První laboratoř nadvlády
Dříve než se nacisté rozhodli vytvořit protektorát na českém území, vyzkoušelo si Německo tento model správy ve svých afrických državách. Německá koloniální říše v Africe nebyla tak rozsáhlá jako britská či francouzská, přesto zahrnovala významná území dnešní Tanzanie, Rwandy, Burundi, Namibie, Kamerunu a Toga.
Německá kolonizace Afriky začala v 80. letech 19. století, kdy se nově sjednocené Německo snažilo dohnat ostatní evropské mocnosti v kolonizačním úsilí. Právě zde se zrodil koncept „Schutzgebiet“ (ochranné území), který byl předchůdcem později vytvořeného Protektorátu Čechy a Morava.
Německá východní Afrika: Vzor pro budoucí okupační správu
Německá východní Afrika, zahrnující dnešní Tanzanii, Rwandu a Burundi, byla jedním z nejvýznamnějších německých koloniálních území. Byla získávána postupně od roku 1884 a oficiálně prohlášena za německou kolonii v roce 1891.
Způsob správy tohoto území vykazuje překvapivé paralely s pozdějším Protektorátem Čechy a Morava. Německá správa se zde vyvíjela ve dvou fázích. V první fázi šlo především o zajištění vojenské bezpečnosti a politické kontroly, přičemž Němci kombinovali násilí se spojenectvím s africkými vůdci. Ve druhé fázi, která začala zavedením daní v roce 1898, došlo k rozpadu dříve uzavřených kompromisů a k přímějšímu uplatňování německé moci.
Podobně jako později v českých zemích, i zde Němci formálně zachovávali místní struktury, ale faktickou moc měli v rukou němečtí úředníci. Domorodé obyvatelstvo bylo nuceno pracovat pro německé zájmy a jeho odpor byl tvrdě potlačován. V obou případech byla také zřejmá snaha o germanizaci a ekonomické vykořisťování území.
Namibie: Tragický scénář německé nadvlády
Ještě výmluvnější paralely s osudem českých zemí nabízí případ Německé jihozápadní Afriky, dnešní Namibie. Toto území bylo pod německou správou od roku 1884 do roku 1915 a stalo se dějištěm jedné z nejbrutálnějších epizod německé koloniální politiky – války proti domorodým kmenům Herero a Nama.
Podobně jako české země, i Namibie byla vnímána jako životní prostor (Lebensraum) pro německý národ. Na pohlednicích z té doby byla dokonce zobrazována jako téměř liduprázdné území, připravené k osídlení německými kolonisty – což připomíná pozdější nacistické plány na vysídlení a germanizaci českých zemí.
Když se kmeny Herero a Nama vzbouřily proti německé nadvládě, byla jejich vzpoura potlačena s nebývalou krutostí. Německý generál Lothar von Trotha vydal v roce 1904 vyhlazovací rozkaz (Vernichtungsbefehl), který vedl k první genocidě 20. století. Z původních 80 000 příslušníků kmene Herero přežilo pouhých 15 000, z 20 000 Namů zůstalo naživu jen 10 000.
Totální kontrola, brutální potlačování odporu a vyhlazovací politika vůči určitým skupinám obyvatel – to vše spojuje německou koloniální správu v Africe s pozdějším nacistickým režimem v Protektorátu Čechy a Morava. Hlavní rozdíl spočíval v tom, že zatímco v Africe byly tyto praktiky motivovány především ekonomickými a mocenskými zájmy, v českých zemích k nim přibyl silný ideologický prvek nacistického rasového učení.
Kamerun a Togo: Méně známé, ale neméně významné
Vedle Německé východní Afriky a Namibie patřily do německé koloniální říše také Kamerun a Togo. Obě tato území byla prohlášena za německé protektoráty v roce 1884 v návaznosti na Berlínskou konferenci.
V Kamerunu Němci doufali, že budou využívat přírodní zdroje regionu a poskytnou své zemi nový trh pro průmyslové zboží. Zpočátku měli pevnou pozici pouze na pobřeží, postupně však pronikali do vnitrozemí. Když Bassa-Bakoko, jedna z největších etnických skupin, zinscenovala ozbrojené povstání, aby zastavila německý průnik do vnitrozemí, byla brutálně potlačena.
Toto schéma – odpor místního obyvatelstva a jeho násilné potlačení – se později opakovalo i v Protektorátu Čechy a Morava, zejména po atentátu na Reinharda Heydricha, kdy byly vyhlazeny obce Lidice a Ležáky a tisíce lidí byly popraveny nebo deportovány do koncentračních táborů.
Německá koloniální nadvláda: Laboratoř útlaku
Německé kolonie v Africe sloužily jako jakási laboratoř, kde se utvářely metody správy a ovládání cizích území, které byly později použity i v Evropě. Systematický přístup k využívání přírodních a lidských zdrojů, potlačování odporu místního obyvatelstva, vytváření paralelních správních struktur – to vše jsou prvky, které spojují německou koloniální politiku v Africe s pozdější nacistickou okupační politikou v českých zemích.
Některé aspekty byly samozřejmě specifické pro africký kontext, jiné pro evropský. V Africe hrál významnou roli rasový prvek, kdy byli domorodci považováni za méněcenné bytosti. V případě českých zemí byl rasový aspekt složitější – Češi byli jako Slované považováni za rasově méněcenné, ale ne v takové míře jako africké obyvatelstvo. Přesto je patrná určitá kontinuita v německém koloniálním myšlení, která vrcholí v nacistické ideologii Lebensraumu a rasové nadřazenosti.
Konec německých protektorátů: Rozdílné cesty ke svobodě
Osudy německých protektorátů v Africe a v Evropě se nakonec výrazně lišily. Německé kolonie v Africe byly ztraceny již během první světové války, kdy je obsadila vojska Dohody. Po válce byly rozděleny jako mandátní území Společnosti národů mezi vítězné mocnosti, především Velkou Británii, Francii a Belgii.
Protektorát Čechy a Morava existoval až do konce druhé světové války. Jeho zánik byl spojen s porážkou nacistického Německa a osvobozením českých zemí spojeneckými vojsky v květnu 1945. Na rozdíl od afrických území, která po ztrátě německé nadvlády přešla pod správu jiných koloniálních mocností, došlo v českých zemích k obnovení státní suverenity, byť v rámci obnoveného Československa a v nových geopolitických podmínkách formujícího se bipolárního světa.
Závěr: Kontinuita německé imperiální politiky
Při pohledu na historii Protektorátu Čechy a Morava a německých protektorátů v Africe je zřejmá určitá kontinuita v německém imperiálním myšlení. Metody správy a ovládání cizích území, které byly vyvinuty v afrických koloniích, našly své uplatnění i při nacistické okupaci českých zemí.
Tato kontinuita neznamená, že by nacistický režim byl pouhou kopií německého kolonialismu. Nacismus přidal k imperiálním ambicím ještě ideologický rozměr rasového učení a touhy po životním prostoru pro německý národ. Přesto jsou paralely mezi správou afrických protektorátů a Protektorátu Čechy a Morava natolik výrazné, že je nelze považovat za náhodné.
Pro české obyvatelstvo byl Protektorát Čechy a Morava traumatickou zkušeností, která na dlouhá desetiletí ovlivnila národní vědomí. Pro Němce to byl jen další případ uplatnění osvědčeného modelu správy podrobených území – modelu, který si vyzkoušeli již dříve v Africe. České země se tak staly součástí dlouhé historie protektorátů jako nástroje imperiální politiky, která formovala moderní svět a jejíž důsledky jsou patrné dodnes.
Zdroje:
Wikipedia https://en.wikipedia.org/wiki/Wituland
https://www.dw.com/en/shady-deals-how-german-colonists-bought-an-empire-in-africa/a-67583060
https://discovery.nationalarchives.gov.uk/details/r/C8917960
https://www.ustrcr.cz/uvod/doba-nesvobody-1938-1945/tri-osudove-breznove-dny-14-16-brezen-1939/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Protektor%C3%A1t_%C4%8Cechy_a_Morava
https://skolakemvprotektoratu.pamatnik-terezin.cz/index.php/co-to-byl-protektorat
https://theses.cz/id/5jugq6/74362-291712108.pdf
