Článek
V březnu 1950 se českoslovenští hokejisté chystali odletět do Londýna, kde měli obhajovat titul mistrů světa z let 1947 a 1949. Zlatá generace v čele s brankářem Bohumilem Modrým, Augustinem Bubníkem a Stanislavem Konopáskem byla na vrcholu sil a patřila k favoritům turnaje. Tým LTC Praha, který tvořil páteř reprezentace, dominoval domácí lize a pravidelně vítězil v prestižním Spengler Cupu.
Jedenáctého března 1950 se hokejisté shromáždili na ruzyňském letišti, připraveni odletět do Londýna. V posledním okamžiku však přišlo nečekané rozhodnutí – tým nikam nepoletí. Oficiální zdůvodnění znělo, že britská strana údajně odmítla udělit víza československým novinářům. Ve skutečnosti šlo o záminku, která měla zabránit potenciální emigraci sportovních hvězd.
Zklamaní hokejisté se o dva dny později, 13. března 1950, spontánně sešli v restauraci U Herclíků (známé jako Zlatá hospůdka) poblíž Národního divadla. Během emotivního setkání otevřeně kritizovali komunistický režim a diskutovali o nespravedlivém rozhodnutí. Nikdo z nich netušil, že jejich rozhovory monitorují agenti Státní bezpečnosti (StB).
„V hospodě U Herclíků jsme si dodávali vzájemně odvahy, nadávali jsme na režim i na zákaz cesty,“ vzpomínal později Augustin Bubník. „Padala slova jako zrádci národa a smrt komunismu. Byla to obyčejná hospodská debata, nikdo neplánoval žádný převrat.“
Následky byly tragické. StB zahájila rozsáhlou zatýkací akci. Během několika dnů bylo pozatýkáno jedenáct členů reprezentace včetně kapitána Bohumila Modrého. Někteří byli vyvlečeni z bytů v nočních hodinách, jiní zatčeni na pracovištích. Všichni skončili ve vyšetřovacím zařízení „Domeček“ na Hradčanech, kde podstoupili brutální výslechy spojené s fyzickým násilím a psychickým terorem.
Vykonstruovaný proces s národními hrdiny
Během jara a léta 1950 připravovala StB obžalobu založenou na smyšlených obviněních z velezrady a špionáže ve prospěch západních zemí. Hokejisté byli nuceni pod fyzickým nátlakem podepsat vymyšlená doznání o plánování emigrace a spolupráci s cizími rozvědkami. Případ dostal kódové označení „Akce Hokejista“ a stal se součástí širšího tažení proti údajným nepřátelům komunistického režimu.
V říjnu 1950 proběhlo neveřejné přelíčení před Státním soudem v Praze. Proces probíhal v atmosféře politické štvanice, bez možnosti skutečné obhajoby. Rozsudky vynesené 7. října 1950 souhrnně dosahovaly téměř 75 let vězení:
- Bohumil Modrý: 15 let (nejvyšší trest)
- Augustin Bubník: 14 let
- Stanislav Konopásek: 12 let
- Václav Roziňák a Vladimír Kobranov: po 10 letech
- Josef Jirka: 6 let
- Zlatomír Červený: 3 roky
- Jiří Macelis: 2 roky
- Přemysl Hainý a Antonín Španinger: po 1 roce
- Josef Stock: 8 měsíců
Všichni odsouzení byli navíc degradováni na pomocné dělníky a jejich majetek byl konfiskován. Tresty odrážely stupňovitou logiku represe – nejvyšší postihy dostali hráči s mezinárodními kontakty a potenciálním vlivem na veřejnost.
Odsouzení hokejisté byli rozptýleni do různých vězeňských zařízení včetně uranových dolů v Jáchymově, kde pracovali v otřesných podmínkách. Tvrdá práce, nedostatečná výživa a systematické ponižování vedly k trvalému poškození zdraví většiny vězňů.
„Nejhorší bylo, když nás posílali fárat,“ vzpomínal Stanislav Konopásek. „Pracovali jsme dvanáct hodin v kuse, bez odpočinku, s minimem jídla. Věděli jsme, že každý den v dole nám ubírá měsíce života, ale neměli jsme na výběr.“
Proč režim zničil vlastní hokejové hrdiny?
Motivy komunistického režimu pro perzekuci úspěšných sportovců byly komplexní. Hokejisté představovali nezávislé osobnosti s morální autoritou, kterou režim nedokázal kontrolovat. Jejich popularita mezi veřejností byla vnímána jako potenciální katalyzátor odporu.
Zásadním faktorem byla také obava z emigrace sportovních hvězd, k čemuž už v předchozích letech došlo u tenisty Jaroslava Drobného a krasobruslařky Áji Vrzáňové. Tato obava vyvrcholila právě v březnu 1950, kdy se měla reprezentace zúčastnit mistrovství světa v Londýně.
Ideologicky byl úspěch hokejového týmu spojován s první republikou a předúnorovou érou. LTC Praha, klub tvořící páteř reprezentace, vznikl v roce 1934 jako soukromý spolek podnikatelských elit, což přímo odporovalo nově budované představě „dělnického sportu“. Zákroky proti hráčům měly symbolicky přetnout spojitost s předúnorovou érou.
Existoval i mezinárodní kontext. Zákaz účasti na londýnském šampionátu korespondoval s československým odmítnutím Marshallovy pomoci. Komunisté se obávali, že sportovní úspěchy na Západě by mohly oslabit propagandistické narace o „úpadku kapitalismu“.
V neposlední řadě šlo o demonstraci moci a vytvoření precedentu pro budoucí politické procesy. Hokejisté se stali varovným příkladem, že ani společensky respektované osobnosti nejsou imunní vůči represím.
Historik Jiří Macků, autor několika knih o této kauze, to shrnuje: „Režim potřeboval ukázat, že může zlomit každého. Když mohl zavřít mistry světa, národní hrdiny, pak si mohl dovolit cokoli. Byl to signál celé společnosti – nikdo není nedotknutelný.“
Osudy pronásledovaných
Život po propuštění z vězení představoval pro většinu hokejistů dlouhý a bolestivý proces. Zatímco někteří dokázali částečně obnovit své sportovní kariéry, jiní se potýkali s trvalými zdravotními následky nebo psychickými traumaty.
Nejtragičtější osud potkal brankářskou legendu Bohumila Modrého. Věznění v jáchymovských dolech mu způsobilo nevratné poškození plic a ledvin. Po podmínečném propuštění v roce 1955 se marně pokoušel vrátit k hokeji, ale zdravotní stav mu dovolil pouze občasné tréninky mládeže. Zemřel v roce 1963 ve věku pouhých 46 let na selhání ledvin spojené s otravou radonem z uranových dolů. Jeho pohřeb se stal tichou demonstrací odporu proti režimu.
Augustin Bubník, odsouzený na 14 let, se po předčasném propuštění v roce 1955 vrátil k hokeji přes amatérské soutěže. Zpočátku směl hrát pouze třetí ligu za Olomouc. Jeho skutečný návrat mezi elitu umožnil až zásah funkcionářů Sparty Praha v roce 1957. Po ukončení hráčské kariéry se Bubník prosadil jako trenér. Jeho největším úspěchem se stalo vedení finské reprezentace, kterou dovedl k historicky prvnímu vítězství nad Československem. Po sametové revoluci působil v politice jako poslanec za KDU-ČSL.
Stanislav Konopásek, odpykávající si 12 let vězení, se po propuštění stal klíčovou postavou obnovy pražské Sparty. Jeho návrat na led v roce 1955 provázely protesty komunistických funkcionářů, ale podpora fanoušků a sportovních činitelů nakonec umožnila jeho reintegraci. Konopásek dokázal ve Spartě udržet špičkovou výkonnost až do 35 let, přičemž v sezóně 1961/1962 se stal nejlepším střelcem ligy. Po ukončení hráčské kariéry se věnoval trénování mládeže.
Václav Roziňák se po odpykání části z desetiletého trestu stal klíčovou postavou vzestupu kladenského hokeje. Jako hrající trenér vedl tým k prvnímu mistrovskému titulu v sezóně 1958/1959. Jeho systém „křídlového hokeje“ ovlivnil československou klubovou scénu na přelomu 50. a 60. let.
Nejkontroverznější osud měl Zlatomír Červený, odsouzený na 3 roky. Po propuštění v roce 1953 byl nucen podepsat spolupráci s StB pod krycím jménem Maria. Jeho úkolem bylo monitorovat bývalé spoluvězně a reportovat o jejich kontaktech se zahraničím. Tato činnost mu umožnila návrat do vyšších soutěží.
Jediným významným hráčem, který unikl zatčení, zůstal Vladimír Zábrodský. Jeho role v celé kauze zůstává předmětem spekulací. Zatímco někteří spoluhráči ho obviňovali z předchozí spolupráce s StB, jiní poukazovali na jeho manželství s dcerou vysokého stranického funkcionáře. Zábrodský během 50. let udržoval pozici hvězdy ligy a později se stal trenérem.
Dopady na československý hokej
Zákaz účasti na MS 1950 a následná likvidace týmu znamenaly konec éry dominance československého hokeje. Následující roky přinesly výrazný pokles výkonnosti – na mistrovství světa 1951 skončilo Československo až čtvrté, v letech 1952-1954 se nezúčastnilo vůbec. Obnova konkurenceschopného týmu trvala až do konce 50. let, kdy se začala formovat nová generace.
Rozpad LTC Praha, který tvořil páteř reprezentace, vedl k zásadní reorganizaci ligového systému. V sezóně 1950/51 vyhrálo mistrovství nečekaně mužstvo ZSJ SKP JNV České Budějovice. Tato změna odrážela politiku preferování dělnických a závodních klubů před tradičními sportovními spolky. Dominance pražských klubů skončila, nová centra hokeje se utvářela v průmyslových regionech.
Perzekuce hokejistů měla hluboký dopad na morálku sportovců a důvěru ve sportovní instituce. Mnoho nadějných hráčů raději ukončilo kariéru nebo se vyhýbalo reprezentačním nominacím ze strachu z politických komplikací. Systém talentové výchovy se přesunul pod kontrolu armádních a policejních klubů, což vedlo k novému paradigmatu československého hokeje v 60. a 70. letech.
Absence klíčových hráčů po dobu 5-10 let způsobila hlubokou generační propast. Mladí hráči přicházející v polovině 50. let postrádali mentory, kteří by je uvedli do mezinárodního hokeje. Tato skutečnost se projevila propadem výkonnosti na mistrovstvích světa v letech 1955-1959, kdy Československo pravidelně končilo až na 4.-6. místech.
Nucený odchod technicky vyspělých hráčů vedl k proměně herního stylu směrem k fyzicky náročnějšímu a defenzivnějšímu pojetí hry. Tento trend udržela až do 60. let „rudá mašina“ Dukly Jihlava, budovaná na principech kolektivní disciplíny a tělesné kondice.
Dědictví a pozdní zadostiučinění
Plné uznání křivd a rehabilitace přišly až po roce 1989. V roce 1990 byli odsouzení hráči posmrtně vyznamenáni Řádem Tomáše Garrigua Masaryka. V roce 2009 byla na místě bývalé restaurace U Herclíků odhalena pamětní deska s reliéfem hokejisty.
Kauza pronásledovaných hokejistů se stala symbolem komunistického bezpráví a dodnes slouží jako připomínka temných stránek totalitního režimu. Paradoxně tato tragická událost vytvořila silný pocit sounáležitosti v hokejovém prostředí, který pomohl překonat ideologické rozpory a udržet výjimečnou pozici hokeje v národní identitě.
75 let od osudové schůzky v Zlaté hospůdce zůstává příběh pronásledovaných hokejistů mementem toho, jak křehká může být svoboda a jak vysokou cenu mohou jednotlivci zaplatit za postoje, které považujeme za samozřejmé. Zároveň je svědectvím nezdolné síly lidského ducha, který dokáže přežít i v nejkrutějších podmínkách a najít cestu zpět na světlo.
„Nikdy jsem nelitoval, že jsem byl součástí té hokejové party,“ řekl krátce před smrtí Augustin Bubník. „I když nás to stálo léta života, udělali jsme, co bylo správné. Stáli jsme při sobě a odmítli jsme zradit své hodnoty. A nakonec, i když to trvalo dlouho – pravda vyšla najevo.“
Zdroje:
