Dříví, pálenka, drogy, práce nebo dítě za hlas ve volbách

V televizním rozhovoru s komentátorem televize JOJ Arpádem Soltézsem mne zaujala zmínka o maďarském dokumentu A szavazat ára, česky Cena hlasu, který popisuje, jak v chudších regionech Maďarska při volbách fungoval systém politické závislosti, nátlaku a manipulace. Film je v ke zhlédnutí na YouTube s anglickými titulky, k porozumění ale úplně postačí i automatický překlad do češtiny.

Při sledování filmu mi v hlavě vyvstávala otázka, jak je něco podobného vůbec možné v dnešním 21. století, nota bene v evropské zemi, která je členem EU. Otázka, proč a jak snadno se nejenom mladé a nezkušené, nýbrž, dalo by se říci, i staletími prověřené dospělé demokracie transformují v novodobé totalitární systémy, jimž vládnou narcisové s nabubřelými egy, arogantní psychopaté s ambicemi středověkých dobyvatelů, populisté a megalomani toužící se zapsat do historie bez ohledu na to, co způsobili, či bezskrupulózní kreatury cynicky přepočítávající lidskou existenci na peníze.

Nehodlám se jakkoliv vměšovat do nadcházejících maďarských voleb ani je ovlivňovat nebo kritizovat, ty jsou výlučnou záležitostí samých Maďarů, i když jejich výsledek může mít velice zásadní důsledky i pro naše další geopolitické směřování.

Nabízím ho k zamyšlení, co vlastně od voleb chceme, co očekáváme, proč k nim vůbec jdeme, nebo nejdeme. Zda je maďarská cesta, na kterou postupně otáčí kormidlo i naše vláda, ta správná. A třeba také proto, že dnes, tedy v době přípravy článku, slavíme mezinárodní den Romů. A jich se Cena Hlasu velmi bytostně dotýká.

Film zveřejněný 26. března 2026 začíná popisem pátrání po kupčení s hlasy v minulých maďarských volbách. Během několikaměsíční práce vytvořili jeho autoři Tímár Áron, Buczó Csanád a Tompos Ádám široký obraz toho, jak politická garnitura ve volbách v chudších regionech země zneužívala existenční závislost bezbranných lidí, obraz zvůle místních orgánů, jejich nátlaku a manipulací. Tvůrci uvádějí, že v průběhu let 2025 a 2026 sesbírali informace z 10 okresů, pořídili více než 60 rozhovorů a najeli kolem 20 000 kilometrů. Výrazná část výpovědí pochází z východního a severovýchodního Maďarska, nezřídka z vyloučených oblastí, kde vládne chudoba a zdrojem příjmů jsou často jen veřejně prospěšné práce a státní podpory. Film není postaven na jedné šokující nebo senzační kauze, ale na opakovaném motivu a stejných vzorcích nátlaku a manipulací ze strany místních mocenských struktur.

„Pokud pro nás nebudeš hlasovat, nebudeš mít práci, nedostaneš léky ani lékařskou péči a sociálka ti vezme dítě. Ale když dáš ten správný hlas, přijde dřevo, dostaneš veřejnou práci, pálenku či drogy,“ tak by se dal stručně shrnout příběh filmu.

Jeho jádrem však není jen prosté „kolik stojí hlas“, nýbrž ukázka toho, jak se v prostředí chudoby „hlas vyrábí“ jako politická poslušnost. Zdaleka nejde jen o hotové peníze před volební místností placené za vhození toho „správně označeného“ lístku. Nezřídka jde o systém příslibů – od veřejně prospěšných prací, palivového dřeva, alkoholu a drog, až po vyhrožování ztrátou zaměstnání, přístupu k lékům a ke zdravotní péči, vypnutím elektřiny, odebráním podpory a dokonce i zásahy sociálních úřadů a odebíráním dětí.

Tvůrci představují každodenní život těch, kteří nemají kontrolu nad svým osudem, a nebudou-li dělat to, co chtějí místní „vládci“, nebudou schopni uživit sebe ani své děti. Jednou z nejemotivnějších částí dokumentu je např. příběh politicky nespolehlivého otce trestaného úřady tím, že nedovolí jeho novorozenému dítěti vrátit se domů z porodnice kvůli námitkám sociálky.

Samostatnou kapitolu představuje nakupování hlasů za drogy. Z výpovědi policisty, jehož totožnost je v dokumentu utajena, hrají drogy v systému tlaku na voliče velice aktivní úlohu. Dealeři během voleb přebírají roli tzv. „dozorčích“, jejichž úkolem je zajistit, aby závislí za příděl volili tu správnou stranu.

Systém, který se místy rozrůstá do úplné nadvlády lokálních úřadů, prakticky nelze prolomit. Příkladem je obec, jejíž starosta, jeho rodina a podřízení rozšířili svůj vliv prakticky do všech oblastí života. Závisí na nich všechno a všichni. Lékařská péče je centralizována do rukou jediné ambulance a lékařky, která rozhoduje, zda bude pacient vyšetřen, léčen, zda si může koupit léky, a která vlastní třeba i médiím nepřístupný domov pro seniory. Kdokoliv cokoliv řekne nebo dokonce podnikne, může očekávat šikanu a útlak. Koneckonců se s útokem jakýchsi „strážců pořádku“ se setkali i autoři filmu. Právě zranitelnost chudých a romských komunit napomáhá manipulaci a zvyšuje možnost zneužití jejich volebních práv.

Lze samozřejmě namítnout, že už vzhledem k načasování filmu před volbami, jde o účelově připravený dokument, jenž má posloužit k ovlivnění veřejného mínění. Férově je třeba říct, že z dostupných zdrojů vychází spíš to, že jde o aktivisticky načasovaný investigativní dokument, který je postavený hlavně na výpovědích civilistů, policistů, starostů a dalších aktérů, nikoliv na veřejně doložených důkazech k jednotlivým případům, které dokument zachycuje.

Nicméně mechanismy, které dokument popisuje, nejsou vycucané z prstu. Na systém závislostí a způsoby jakými pracují starostové, místní zprostředkovatelé a lokální mocní s chudobou, s veřejnými pracemi, se sociální pomocí a s nejrůznějšími „pobídkami“, jako jsou peníze, alkohol, jídlo a další naturálie, upozorňovaly OSCE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) a ODIHR (Úřad OSCE pro demokratické instituce a lidská práva) již při maďarských volbách v letech 2018a 2022. Uváděly dokonce i konkrétní stížnosti třeba na nabídku 10 000 forintů v jedné obci a pěti porcí vepřového masa jinde. Rovněž Helsinský výbor zmiňuje četná tvrzení o tzv. „elektorálním klientelismu“, tj. o poskytování veřejných výhod za příslušné hlasy a vyhrožování odebráním výhod při „špatné“ volbě. To sice neprokazuje jednotlivé teze filmu, ale silně podporuje verzi, že popsaný způsob volebního nátlaku je zdokumentovaný i mimo tento film.

Z druhé strany je poctivé říci, že film je skutečně politicky načasovaný a otevřeně intervenční. Autoři sami uvádějí, že ho nevydali „jako akademickou studii“, nýbrž s cílem zabránit tomu, aby se podobné manipulace při volbách neopakovaly. To samo o sobě film ale nediskvalifikuje, pouze staví do roviny popisu širšího nátlaku, jenž nicméně odpovídá dřívějším zjištěním OSCE, Helsinského výboru a dalším akademickým výzkumům.

Je samozřejmé, že mlčky nezůstala ani maďarská provládní média. Např. Magyar Nemzet nebo Mandiner tvrdí, že alespoň jedna svědkyně vystupující ve filmu měla politické vazby na stranu TISZA a že některé lokální výroky o veřejných pracích neodpovídají doloženým údajům. Podle nich dokonce starostka v jednom z případů údajně podala trestní oznámení. Nezávislé a konečné rozsouzení zatím ale neexistuje. A volby ukážou.

Do nejbližších voleb v Česku je sice ještě poměrně daleko. Kupčení s hlasy a podobné excesy se, aspoň doufám, snad masově konat nebudou. Ale čas k zamyšlení už určitě nastal. K zamyšlení o tom, co vlastně chceme od těch, které volíme. Proč vlastně jít k volbám a proč se zabývat tím, co nám ti či jiní nabízejí, čím nás balamutí a zda nám to stačí.

Zda chceme hlavně almužnu v peněžence a je nám jedno, co se děje kolem, protože máme košili a slibovaný kabát se zaplácne další almužnou? Zda nám je naše vlastní budoucnost lhostejná a kašleme na to, kam se řítí svět? Zda chceme bránit svoji zem a země našich partnerů, spojenců a přátel či zda nám jsou ukradení, hlavně když máme příslib plné kešeně?

Zda chceme mít vlády, které si kupují hlasy „našich lidí“ lacinými sliby, politickým a ekonomickým nátlakem, arogancí, urážkami, manipulacemi a lhaním? Zda chceme být ve vleku totality, nebo být byť nevelkým, ale sebevědomým státem, který je váženým členem společenství, jenž má jméno, úctu a jeho slovo je slyšet? I když to nemusí být vždycky příjemné? Je to na nás.