Článek
A nejde o izolované incidenty. Již od počátku války je pod prahem otevřené války vidět vzorec nátlaku: narušování vzdušného prostoru, testování (ne)reakcí NATO, poškozování podmořských komunikačních kabelů, agresívní chování ruského námořnictva a letectva, rušení civilní navigace hluboko na území východní Evropy, útoky na civilní a nákladní lodní dopravu nejenom v Černém moři, žhářství, útoky na logistiku, železnice, sklady a nábor místních sabotérů. Koho to zajímá, může se podívat na přehled hlavních doložených ruských válečných akcí proti Evropě a NATO za poslední dva roky[1].
Vrcholem všeho byl nedávný zásah obytného domu v rumunském Galați ruským dronem. Leží asi 23 km od ukrajinského přístavu Reni. Ten je mimochodem častým terčem ruského bombardování, které má znemožnit Ukrajině vyvážet obilí a další produkty. Argument, že dron „vychýlili“ Ukrajinci, neobstojí. Kdyby Rusko na Ukrajinu drony neútočilo, nebylo by co „vychylovat“. Co zabrání „zbloudilému“ ruském dronu místo Mukačeva zasáhnout třeba slovenské Kapušany. A kdy přestanou být ruské drony „zbloudilé“ či „vychýlené“, ale cílené?
Války nezačínají v okamžiku, kdy někdo poprvé vystřelí
Ruská hybridní válka v Evropě a zejména v zemích bývalého sovětského bloku slaví úspěchy už několik desetiletí. Války totiž nezačínají v okamžiku, kdy někdo poprvé vystřelí. Začínají ve chvíli, kdy společnost začne ztrácet vůli bránit své hodnoty. A Rusko neválčí jen na Ukrajině. Rusko testuje NATO nejrůznějšími provokacemi a současně informačně rozkládá ochotu veřejné mínění a ochotu evropských zemí se bránit.
Základní myšlenkou ruské válečné hybridní logiky[2] je kombinace fyzického tlaku zvenku a psychologického tlaku zevnitř. Incidenty a provokace ze strany Ruska účinně doplňují narativy ruské propagandy a dezinformačních kampaní: NATO Rusko ohrožuje, Rusko se jen brání, Ukrajina je nástroj Západu a zatahuje Evropu do války, pomoc Ukrajině válku jen prodlužuje, přestaňme pomáhat Ukrajině a bude mír, uprchlíci zneužívají systém nebo Ukrajina by měla přistoupit na ruské podmínky (rozuměj vzdát se).
Sociální sítě, část médií, proruští influenceři a nezanedbatelná část českého politického spektra podobné narativy nezřídka přebírají, často vědomě, a jejich účinky tím ještě mnohonásobně zesilují[3]. V české společnosti roste strach, únava a skepticismus kolem dalšího vývoje války na Ukrajině, tlak na mír za každou cenu, nedůvěra k NATO i k EU a, co je snad nejhorší, odpovědnost Ruska se stále více relativizuje, zamlžuje a odsouvá do pozadí. To je bohužel přirozený proces, který však ruská propaganda umí velice mistrně využívat.
Ruská propaganda v české politice
Ruské drony, sabotáže kabelů a narušování vzdušného prostoru nejsou oddělené od dezinformací. Jsou součástí stejné strategie. Jedna část testuje obranu NATO zvenčí, druhá testuje odolnost společnosti zevnitř.
Cílem ruské propagandy není přesvědčit všechny, že Rusko má pravdu. Stačí přesvědčit dost lidí, že pravdu nemá nikdo, pomoc Ukrajině nemá smysl a nejlepší je stáhnout se do vlastního strachu. Největším úspěchem propagandy totiž není to, že jí lidé uvěří. Největšího úspěchu dosáhne propaganda tehdy, když její narativ začnou šířit lidé sami, protože se jim líbí, připadá jim výhodný, správný nebo samozřejmý. Aby se stali proruskými nemusí Rusko moc přesvědčovat ani české politiky, ani některé evropské. Stačí, když část politické reprezentace začne z politických důvodů opakovat argumenty, které mají stejný účinek jako ruské dezinformační operace. Oslabují důvěru ve státní instituce, v odborníky nebo schopnost státu reagovat na dezinformace.
Propaganda a dezinformace nejsou pro naši vládu priorita
Přes třicet let jsme na osvětu a obranu proti propagandě a dezinformacím kašlali, ačkoliv jsme ji všichni měli ještě z dob totality v živé paměti. A nestala se žádnou velkou prioritou ani po únoru 2022.
A teď, kdy se válka blíží až k našim východním hranicím, se ruské propagandě naopak otevírají dveře dokořán. Postupně dochází k likvidaci i těch nemnoha aktivit a mechanismů vytvořených v posledních letech. Zrušena byla funkce vládního koordinátora strategické komunikace a následně i celý útvar[4, 5]. Pod rouškou jakési „absolutní svobody slova bez jakékoliv zodpovědnosti“ je obrana proti propagandě a dezinformacím vydávána za „převlečenou cenzuru“. Ve skutečnosti přitom nejde o nic jiného, než o uznávání argumentů ruské propagandy, která se ze všech sil snaží vyvolat dojem, že všechny zdroje včetně nepřátelských jsou stejně důvěryhodné. Do osvěty se přestává investovat, protože je prý zbytečná.
Proč stát oslabuje svoje možnosti monitorovat nepřátelské informační operace a bránit se jim, se můžeme jenom dohadovat.
Jsme hluboce znepokojeni, odsuzujeme a žádáme…
Nepřítel dál narušuje území členů NATO, ničí majetek a zraňuje civilisty. A my jen slyšíme nová a nová prohlášení a přijímáme další a další memoranda. NATO incident v Galați zase jen odsoudilo a Mark Rutte opět jen zopakoval floskuli o obraně každého centimetru území Aliance. Proč je vždycky naše reakce tak vlažná, zatímco Putin provokace bez skrupulí stupňuje a vysmívá se celému světu?
NATO se už od roku 2022 drží jedné zásady – nerozšiřovat konflikt do přímé války s Ruskem. Většinu podobných incidentů vyhodnocuje jako neúmyslné přelétání, zbloudilé drony nebo důsledek útoků na Ukrajinu, nikoliv jako ozbrojený útok na členský stát. Když se ale podíváme na sled událostí, jak už jsem psal na začátku, kde je hranice mezi izolovaným incidentem a systematickými hybridními válečnými útoky? Pokud protivník opakovaně překračuje hranice, nikdy nenese významné důsledky a učí se, že riziko je přijatelné, je pro nás bezpečnější mu to tolerovat? Nebo, pokud rozpoutáme přímou konfrontaci s jadernou mocností, následky pro nás mohou být mnohem horší?
Představa, že by dnes NATO vyhlásilo Rusku válku je asi dost absurdní. Ale fakt, že Rusko systematicky provokuje a NATO jen vydává prohlášení, ve mně vyvolává pocit bezmoci. Rozdíl mezi „nicneděláním“ a „článkem 5“ mně osobně přijde hodně veliký. Nejsem vojenský stratég, ale domnívám se, že největším problémem dnešních reakcí NATO není slabost vojenská, nýbrž slabost psychologická. Nezpochybňuji schopnost NATO bojovat, nýbrž ochotu předvést svoji sílu tak, aby Rusko od podobných incidentů a provokací odradilo. NATO má rozhodně obrovskou převahu nad Ruskem, navíc doplněnou dnešními znalostmi a zkušenostmi Ukrajinců.
Nikdo ale nemá právo beztrestně narušovat číkoliv výsostné území, trhat podmořské kabely, podpalovat továrny, obchodní domy a sklady munice nebo útočit na civilní lodě v přístavech i na moři. Kdokoliv se o to pokusí, by měl hned být řádně poučen, že podobné chování nebudeme trpět.
Zatímco Rusko pracuje pragmaticky, rychle a cíleně, demokratické státy a NATO reagují pomalu a opatrně. A právě ten rozdíl mezi schopností a odhodláním je podle mne důvod, proč si tolik lidí po každém novém ruském incidentu říká: „zase jen řeči“.
Jediné, čemu Rusko rozumí, je síla
Možná, kdybychom nenechali na východní Ukrajině v roce 2014 klidně řádit „zelené mužíčky“, kdybychom nezavřeli oči nad ruskou anexí Krymu, protože pro nás byly ruská ropa a plyn důležitější než osud země, s níž nás pojí staletí společné evropské historie, nebylo by roku 2022. Síla je to jediné, čemu Rusko rozumí. Ukažme ji, jinak se možná za nějaký čas můžeme ocitnout ve stejné situaci jako Ukrajina.
Bojím se ale, že dnešní NATO a zejména jeho evropští partneři jsou dál Putinovi spíš k smíchu, než že by se jich nějak výrazněji obával. USA periodicky vyhrožuje odchodem armády nejen z Evropy, ale i z celého NATO, popř. ponechá armádu pouze tam, kde bude Donald Trump mít s vedením státu „skvělé vztahy“. Země, které mají s Ruskem staleté zkušenosti a vědí, co je ruský imperialismus zač, zbrojí a vynakládají na obranu i přes 5 % HDP. A co dělají naši politici, vláda země, která si na vlastní kůži vyzkoušela novodobou ruskou okupaci? Rozdávají půjčené peníze „našim lidem“ a škrtají rozpočty na obranu. Bojují tam, kde by měli hledat shodu, a otevírají dveře ruské propagandě a dezinformacím tam, kde by s nimi měli bojovat. A „našim lidem“ je zřejmě úplně jedno, co může celkem reálně hrozit jim, jejich dětem či vnoučatům.
To není strašení, to je apel. Rusko už nesčíslněkrát i v novodobé historii ukázalo, že jeho politice důvěřovat nelze a že útočí tím silněji, čím více se mu ustupuje. Jedinou hodnotou Putina je velikost dobytého území a počet podrobených obyvatel. Byť to poslední už taky neplatí, k demonstraci velikosti mu stačí už jen spálená a vyvražděná země. To je koneckonců vidět nejenom na východě Ukrajiny.
Ukažme nepříteli, že máme sílu a schopnost se bránit. Že jsme v obraně jednotní a pevní. Nemusíme hned válčit. Ale měli bychom být připraveni. Protože nepřítel dozajista připraven bude.
