Článek
Raketově roste agrese a kyberšikana, zastrašování, sexuální zneužívání a vydírání. Umělá inteligence umožňuje jednoduše vytvářet falešné, nicméně velmi realistické fotografie a intimní snímky nebo šířit velice přesvědčivé, avšak nepravdivé informace. Posty a videa na sociálních sítích děti často inspirují nebo nabádají k opakování či následování. Ne vždy to ale končí dobře.
A to není všechno. Existují rozsáhlé mezinárodní statistiky a studie sledující souvislost mezi používáním internetu a sociálních sítí u dětí a výskytem psychických problémů, zejména úzkostí, depresivních symptomů, poruch spánku, sebepoškozování a problematického návykového chování [1]. 11 % dospívajících dětí vykazuje známky problematického používání sociálních sítí [2], [3]. Včetně českých [4].
Jak z toho ven?
Nejjednodušší, nikoliv však nejúčinnější, je omezení přístupu dětí k sociálním sítím a online službám na internetu. Většina zemí zaváděním věkových limitů pro přístup k některým sociálním sítím a dalšímu nevhodnému obsahu už začala, ale nezřídka tím i skončila. Není totiž úplně jednoduché stanovit věk, od kdy může dítě začít využívat online služby, které služby a sociální sítě dětem povolit a které nikoliv, jak dodržování limitů kontrolovat, jak přitom ochránit soukromí dětí a současně neomezit svobodu na internetu?
Věk digitálního souhlasu
Většina evropských zemí vychází z tzv. „věku digitálního souhlasu“. Je to věk, od něhož dítě může samo udělit souhlas se zpracováním osobních údajů online. Obvykle jde o věk, kdy dítě získává doklad totožnosti, např. občanský průkaz. Před dovršením tohoto věku dítě potřebuje ke zřízení účtu souhlas rodičů. Odpovědnost za kontrolu a dodržování je povětšinou definována velice vágně, přičemž se tak nějak předpokládá, že je to povinnost provozovatele sociální sítě a samozřejmě také rodičů, neboť právě rodiče za svoje děti ze zákona odpovídají.
V Evropské unii stanoví věk digitálního souhlasu právní norma GDPR [5] na 16 let s tím, že jednotlivé země si ho mohou snížit až na 13 let. A tak v každé zemi platí pro digitální souhlas jiný věk. V Česku je to 15 let, v Itálii nebo Španělsku 14 let a v Německu 16 let.
V USA jsou výrazně tvrdší. Zákon [6] ukládá provozovatelům online služeb určených pro děti mladší 13 let specifické a přísné požadavky pro přístup nebo nakládání s osobními daty dětí. Věkový limit 13 let si tak stanovuje i většina provozovatelů sociálních sítí, např. Meta, hlavně proto, aby nemuseli přísné požadavky amerického zákona plnit. Zajímavé je, jak omezování věku vypadá v dalších zemích, třeba v Rusku nebo v Číně [7].
Kolik je ti let a odkud jsi?
Vzhledem k benevolentnímu přístupu většiny zemí a bohužel i rodičů řadě sociálních sítí, ale třeba i webů pro dospělé, stačí pro udělení přístupu potvrdit věk zaškrtnutím políčka v přihlašovacím formuláři. Některé ještě provádějí tzv. geolokaci a kontrolují, v které zemi se počítač nebo mobil přihlašujícího nachází a jestli zadaný věk odpovídá místním zákonům. Poloha se totiž dá jednoduše vyčíst ze síťové adresy počítače nebo mobilu, ale také velmi jednoduše obejít, např. přes tzv. VPN. O tom za chvilku.
A dostáváme se k jádru pudla. Především jde o to, jak spolehlivě ověřit věk dítěte a přitom ochránit jeho soukromí a identitu, tj. neprozradit o něm provozovateli služby víc, než zda dosáhlo požadovaného věku. A neomezovat přitom svobodu na internetu a nezavádět další a další zákazy. Zákazy totiž obecně nikdy nevedly k ničemu dobrému kromě vynalézání způsobů, jak je obcházet.
Brusel řeší zákaz VPN
Diskusi o zákazu VPN odstartovalo výrazné zpřísnění ochrany dětí ve Velké Británii, které stanovilo věk přístupu k online službám na 16 let a odpovědnost za kontrolu podobně jako USA nebo Austrálie klade na provozovatele [8]. Ukázalo se totiž, že od okamžiku zavedení zákona vzrostlo v Británii využívání VPN služeb o 1 800 %. Podobné nárůsty byly pozorovány po zavedení regulací i v USA [9].
Co je vlastně VPN
VPN, zkratka pro virtuální privátní síť, je technologie, která umožňuje v prostředí nezabezpečené sítě, např. v internetu, zřídit zabezpečené soukromé propojení. Soukromé znamená, že propojení je nejenom chráněno před odposlechem či manipulací, ale skryje i údaje o komunikujících zařízeních, např. jejich síťové IP adresy. Nikdo nepovolaný tak nezjistí, co je obsahem komunikace, ani kdo, s kým a odkud komunikuje. VPN pouze vytváří bezpečný komunikační kanál, obsah komunikace ale nijak nemění. VPN k zabezpečenému propojení např. svých poboček používají prakticky všechny firmy a organizace na světě.
VPN se dá přirovnat k jakémusi tunelu v internetu, jímž mezi komunikujícími stranami proudí data a do něhož nikdo jiný nemá přístup. Tunel začíná v počítači nebo mobilu uživatele a může vyústit do internetu kdekoliv na světě. VPN třeba umožňuje počítači z Velké Británie tvářit se, jako kdyby komunikoval např. ze Švédska, z Česka nebo z Mauritánie. Může tak posloužit nejenom k ochraně soukromí, ale také třeba k obcházení geografických omezení, tzv. geoblokace.
Slabě nastavené ověřování na straně provozovatele služby – typu „potvrď věk zaškrtnutím políčka“ doplněné pouze o geolokaci se tak dá přes VPN snadno obejít. Na internetu je navíc k dispozici mnoho bezplatných i placených VPN služeb a není žádný problém si ji pořídit.
Evropské úřady však označily VPN jako „mezeru v zákonech o ověřování věku, kterou je třeba uzavřít“, a uvažují o zavedení věkového omezení na jejich používání [10]. To je samozřejmě naprostá ptákovina, protože VPN nijak nemění věk. Je to jen další bezzubý zákaz přes zákaz. Nehledě na to, že se opět dostáváme do dilematu ověřování věku jen tentokrát při zřizování VPN služby.
Ochrana dětí na internetu
Ochrana dětí na internetu by neměla vést k plošnému omezování nástrojů pro ochranu soukromí, třeba zrovna jako jsou VPN.
Odpovědnost za ověřování věku by měli nést provozovatelé platforem, kteří mají technické i finanční možnosti to zajistit, zatímco stát by měl především stanovovat pravidla a tvrdě sankcionovat jejich porušování. Sankce by měly být tak tvrdé, aby se provozovatelům nevyplatilo na pravidla kašlat a raději občas s úsměvem, nebo i úšklebkem, zaplatit pár milionů pokuty. Dnes jim pokuty vycházejí povětšinou levněji, než nasazení skutečně efektivních a spolehlivých nástrojů.
Navíc platformy by neměly získávat a uchovávat o dětech osobní a citlivé údaje. Nicméně lze důvodně předpokládat, že to mnohé dělají, neboť jakákoliv osobní data jsou pro sociální sítě a speciálně pro bezskrupulózní Zuckerbergovu Metu velice vysoce výnosným obchodním artiklem. Bohužel kontrola nakládání s osobními údaji a celkově s daty uživatelů sociálních sítí je veskrze složitá a těžko se uskutečňuje. Provozovatelé sociálních sítí to moc dobře vědí a na zákony zvysoka kašlou. O to víc bychom měli chránit svoje děti sami.
Australský model
Skutečný zákaz účtů na sociálních sítích pro děti pod určitou věkovou hranicí plošně zavedla například Austrálie. Australský model nestaví odpovědnost na dětech ani na rodičích, ale ukládá provozovatelům sociálních sítí povinnost zabránit dětem mladším 16 let v používání jejich služeb. Zákon, který začal platit koncem roku 2025, zahrnuje platformy jako TikTok, Instagram, Facebook nebo Snapchat. Ty musí podniknout „reasonable steps“ — tedy rozumné technické kroky k ověření věku uživatelů a blokování účtů nezletilých Australanů.
Nejde přitom o jeden nějaký konkrétní nařízený systém pro ověřování, platformy mohou používat biometrické odhady věku, ověřování dokladů, telefonních čísel, SIM karet, identity či behaviorální analýzu (analýzu chování), umělou inteligenci a množství dalších nástrojů. Technickými prostředky lze koneckonců odhalit i použití VPN. Důležitý je výsledek, nikoliv postup.
A co na ochranu dětí chystá Evropa?
Moderní evropské koncepty digitální identity směřují k tomu, aby uživatel mohl prokazovat jen konkrétní vlastnosti (například „je mi více než 17 let“) bez nutnosti sdílet kompletní osobní údaje.
V této souvislosti Evropská unie v rámci nového Evropského nařízení o elektronické identitě eIDAS zavádí tzv. European Digital Identity Wallet, tedy Evropskou digitální peněženku identity. Bude instalována v mobilu a měla by obsahovat občanku, řidičák, diplomy a informace o vzdělání, zdravotní údaje a samozřejmě i věkové atributy typu „16+“. Uživatel sám bude rozhodovat, co komu ukáže. Podobně je dnes koncipovaná i česká elektronická občanka.
Závěrem
Je celkem zřejmé, že ochrana dětí na internetu je nezbytná a věkové omezení přístupu k některým online službám a zejména k sociálním sítím je v zájmu, když ničeho jiného, tak jejich psychického zdraví. Ochrana dětí na internetu by ale neměla vést k plošnému omezování nástrojů pro ochranu soukromí, např. VPN.
Ověřování věku by měli zajišťovat provozovatelé platforem, zatímco stát by měl především stanovovat pravidla a tvrdě sankcionovat jejich porušování.
A rodiče? Veškeré zákony budou k ničemu, pokud se rodiče nebudou zajímat o to, co jejich děti na internetu sledují a provádějí, a vzdělávací instituce, mateřskými školkami počínaje, nebudou od nejútlejšího věku dětí vykonávat osvětu. Internet není dětská hračka, aby dítě nezlobilo. Internet může být pro dítě velmi nebezpečný svět. Nepůsobí hned, může škodit pomalu, ale o to tvrději.
[4] https://www.ceskatelevize.cz/porady/1097181328-udalosti/226411000110516/(Naše téma, 30. minuta)
