Politici se mají lidem zodpovídat, ne určovat, jak smí být kontrolováni

Nedalo mi to a věnoval jsem čas velmi podrobnému čtení nových návrhů zákonů o České televizi a Českém rozhlase a to včetně důvodové zprávy. Není problém, tisk je veřejně dostupný zde.

A co mne napadá jako první? Myslím, že se v celé diskusi o televizních a rozhlasových poplatcích se současná politická garnitura záměrně snaží zamlčet a potlačit do pozadí samotný smysl existence médií veřejné služby.

Česká televize a Český rozhlas přece nejsou jen běžní dodavatelé audiovizuálního obsahu, kteří mají za přiměřené peníze přiměřeně uspokojovat poptávku diváků a posluchačů. Česká televize a Český rozhlas jsou součástí informační infastruktury demokratické společnosti. Jejich přínos se proto nedá měřit pouze sledovaností, počtem odvysílaných hodin nebo cenou jednoho pořadu. Stejně důležité je, zda umožňují občanům svobodně a informovaně kontrolovat státní moc.

Demokracie totiž nepotřebuje veřejnoprávní média, která mají důvěru vlády, nýbrž média, která si dokážou zasloužit důvěru veřejnosti, i když důvěru vlády nemají. A čím více bude politická reprezentace považovat nezávislá veřejnoprávní média za překážku svých zájmů, tím větší mají občané důvod bránit jejich institucionální nezávislost.

Česká televize má dlouhodobě nejvyšší, bezmála 30%, podíl na celodenní sledovanosti ze všech televizních skupin [Průzkum ATO, Statistiky MEDIAGURU] a podle průzkumu agentury Median je Radiožurnál Českého rozhlasu nejposlouchanější jednotlivou rozhlasovou stanicí v České republice.

Tomio Okamura sice ve Sněmovně huláká, že koncesionářský poplatek je vázán na zařízení schopné přijímat rozhlasové či televizní vysílání, ale platí se za domácnost, nikoliv za jednotlivce. A pokud mají obě média takovou sledovanost, jakou objektivně mají, je jen málo pravděpodobné, že by se občas aspoň jeden člen běžné české rodiny nepodíval na pořad v ČT nebo neposlouchal nikdy Český rozhlas. Veřejnoprávní média tak nemusí soutěžit s komerčními o maximální sledovanost. Přesto v této soutěži obstojí. Navíc hrají zásadní a nezastupitelnou roli v případě živelních pohrom nebo neštěstí či ohrožení státu.

Především veřejnoprávní média nemají sloužit ani vládě, ani parlamentu. Mají sloužit společnosti, která si je zřídila mimo jiné proto, aby mohla nezávisle kontrolovat právě ty, kdo vykonávají politickou moc. Že se politikům nelíbí, když je někdo kontroluje, to je známo už z dob městských států ve starověkém Řecku. Ty se označovaly jako „polis“ a z jejich názvu pocházejí i slova politik a politika. A že se politici snaží stůj co stůj podmanit si či ještě lépe zlikvidovat nezávislá média, to je taky známo už dávno.

Diskuse o financování médií veřejné služby není sama o sobě nelegitimní a poplatkový systém financování určitě není jediným způsobem, jak veřejnoprávní média financovat.

Nezávislost veřejnoprávních médií ale nezajistí, že jim politici slíbí nezasahovat do práce. Nezávislost je zajištěna pouze tehdy, pokud existují velmi spolehlivé pojistky, které politikům zabrání zasahovat médiím do práce nebo média dokonce ovládat. A takové pojistky v navržené novele zákona nejsou!

Nikde totiž není psáno, že v budoucnu nedojde k dalším úpravám zákona. Stačí k nim jen většina v parlamentu. Navíc není velký problém celkem nenápadně vyměnit kontrolní orgány a vedení obou institucí za poslušné figurky. Vzpomeňme, jak Orbán v Maďarsku média ovládl a podřídil si je [1]. Dá se sice argumentovat tím, že proti podobným změnám není imunní ani poplatkový systém financování, ale změnit výdaj ze státního rozpočtu je z hlediska veřejnosti mnohem jednodušší, než začít manipulovat s poplatky.

Navrhovaný zákon sice sám o sobě neruší nezávislost České televize ani Českého rozhlasu, ale vytváří podmínky, za nichž ji lze postupně oslabovat, aniž by bylo nutné formálně zasahovat do redakční práce. Přímý mechanismus typu „nebudete-li vysílat podle představ vlády, nedostanete příští měsíc peníze“ návrh nezavádí. Ale dlouhodobé nepřímé důsledky, které jsou evidentně namířené k podmanění si médií současnou politickou garniturou jsou nabíledni.

Návrh zákona zkrouhl financování veřejnoprávních médií skoro o pětinu a nutí je, aby sama rozhodla, které části veřejné služby omezí, aby vůbec dokázala hospodařit.

Omezení logicky povedou k propouštění. Část zaměstnanců, nezřídka těch nejschopnějších, odejde ať už z přesvědčení, že si nenechají rozkazovat, nebo proto, že jejich pozice prostě přestanou existovat. Ekonomická závislost, nejistota a obavy z dalších rozhodnutí politické moci jsou nejkratší cestou k autocenzuře a snaze vyhovět, protože jinak by se vztah politické garnitury k médiu a jejím zaměstnancům mohl ještě zhoršit.

Už jsem o tom psal výše. Dosud peníze plynou od poplatníků přímo veřejnoprávním médiím podle zákonných pravidel, poplatky stanoví zákon a parlament je samozřejmě může kdykoliv upravit. Po změně bude příspěvek výdajem státního rozpočtu v kapitole Ministerstva kultury. Případné snížení zákonného příspěvku bude sice opět vyžadovat legislativní změnu, nemusí jí však předcházet žádné transparentní posouzení skutečných potřeb médií. Zákon totiž takové nezávislé posouzení jako podmínku změny financování vůbec nevyžaduje. To znamená, že při dostatečné parlamentní většině bude možné příspěvek snížit, aniž by se změnil jediný paragraf týkající se nezávislosti České televize nebo Českého rozhlasu.

Inflace, na níž je postavena valorizace financování veřejnoprávních médií, není zdaleka jediným faktorem nákladů veřejnoprávního média. Technologická modernizace, kybernetická bezpečnost, autorská práva, nové distribuční platformy nebo rozšiřování zahraničního zpravodajství mohou způsobovat růst nákladů, který průměrná inflace vůbec nepostihuje. Zákon jakoby zaručuje jakýsi vývoj nominálních příjmů, ale negarantuje, že tyto příjmy budou odpovídat nákladům na plnění zákonem uložených úkolů.

Důvodová zpráva tvrdí, že návrh stabilitu financování a nezávislost nenarušuje. To je ovšem prohlášení předkladatele, nikoli důkaz.

Článek 5 odst. 3 nařízení EU 2024/1083 ukládá členským státům zajistit, aby financování veřejnoprávních médií bylo přiměřené, udržitelné, předvídatelné a umožňovalo také rozvoj veřejné služby. Současně musí chránit redakční nezávislost. Samotné stanovení pevné částky a automatické valorizace řadu těchto požadavků naplňuje.

Důvodová zpráva spojuje reformu s kontrolou hospodaření prostřednictvím NKÚ. Samotná paragrafová část předložené novely ale tuto pravomoc NKÚ nezavádí. Prý by to by vyžadovalo další právní úpravu.

Obě média postupně omezí některé nákladné činnosti a více se soustředí na ekonomicky udržitelný provoz. Finanční omezení se spojí s politickým tlakem na vedení obou institucí a média začnou předcházet možným konfliktům se státní mocí. Nebude třeba zavádět cenzuru, redaktoři ji postupně mohou začít používat sami v obavě o svoji práci a budoucnost. Postupně se může změnit personální politika, výběr témat i ochota redakcí pouštět se do konfliktů s politickou reprezentací.

Vláda si postupně veřejnoprávní média podmaní a, bez ohledu na jejich snahu být alespoň trochu nezávislými, objektivními a kritickými, budou hlásat politiku ANO, SPD a Motoristů. Stejně, jako to pamatuji z dob socialismu, budou média publikovat pouze neškodnou kritiku schválenou státem.

Otázka zní celkem jednoduše, ale její řešení je především na nás: Jak vytvořit veřejnou instituci, jejíž fungování, financování a nezávislost nepůjde účinně ovládnout ani tehdy, když se k moci dostane politická reprezentace, která ji bude chtít podřídit svým zájmům?

Především, financování jakékoliv veřejné služby musí vycházet z jejího přesně stanoveného poslání a povinností založených na potřebách celé veřejnosti. Obrácený postup, kdy nejdříve politická reprezentace určí množství peněz a následně média zkoumají, co za ně lze poskytovat, je naprosto chybný a zvrácený.

Dnešní zákony o České televizi a Českém rozhlasu ostatně již obsahují poměrně jasné a dostatečně široké vymezení veřejné služby a nová úprava by je měla převést do podoby ověřitelných závazků vůči veřejnosti. To je ale, zdá se, nad mentální síly ministra kultury Oto Klempíře a v příkrém rozporu s požadavky Tomia Okamury. A vyžadovalo by to dlouhodobou a širokou společenskou diskusi. Tedy přesně to, co si populistické a nacionalisticko-radikalistické strany nepřejí. Ony se toho totiž bojí.

Důležitá je ještě jedna pojistka, kterou už jsem také zmínil. Nezávislost se musí týkat i těch, kdo rozhodují o vedení médií. Zcela nezávislé financování veřejnoprávních médií totiž mnoho nepomůže, pokud politická moc dokáže ovládnout jejich řídicí orgány.

Dále je třeba zajistit nezměnitelnost zákona, která bude přesahovat volební období parlamentu. To je v českém právním systému poměrně složité. Nicméně jsem přesvědčen, že řešení existuje. Např. ústavním zakotvením principů existence, nezávislosti a finančního zabezpečení médií veřejné služby. Podrobnosti by pak upravoval běžný zákon.

Chápu, že měnit Ústavu je složité a kontroverzní, ale v zájmu udržení demokracie před vlivem populistů, lhářů a zlodějů, jímž je vlastní zisk nad jakoukoliv morálku a slušnost, by to nejspíš stálo za úvahu. Změnit později ústavní zákon je přece jenom mnohem složitější, než prohlasovat ve 4:36 ráno zákon, který bere médiím veřejné služby nezávislost a lidem právo na informace.

A nakonec. Podobně jako například v Německu ustanovit nezávislou odbornou komisi, která posuzuje finanční potřeby veřejnoprávních médií. Její členové by museli mít různě dlouhá, překrývající se funkční období, neslučitelná s politickými funkcemi. Výběr by měl být veřejný, s transparentními kritérii odbornosti, zveřejňováním střetů zájmů a možností soudního přezkumu.

Budeme-li ale postupovat stylem „já se na to nedívám, tak proč bych to platil“, není vůbec vyloučeno, že se brzy dopracujeme médií, která budou hlásat úspěchy Agrofertu, nenávist SPD a ruskou propagandu Motoristů. Toho bych se fakt dožil nerad.

[1] Viktor Orbán začal zásadní přestavbu maďarských médií v roce 2010 ovládnutím mediálního dohledu. V roce 2011 byly televize, rozhlas a tisková agentura MTI byly podřízeny novému centralizovanému systému řízení a financování. Tím ztratily podstatnou část institucionální a redakční nezávislosti. V létech 2010 až 2018 prostřednictvím státní reklamy, regulatorních rozhodnutí a nákupů médií podnikateli blízkými vládě rostl podíl provládních médií. Některá nezávislá média skončila nebo změnila vlastníka a redakční orientaci. V roce 2018 vznikla nadace KESMA, do níž bylo převedeno více než 470 převážně provládních mediálních titulů. Orbánova vláda tuto koncentraci prohlásila za záležitost strategického národního významu, čímž umožnila obejít standardní antimonopolní kontrolu. Pro podrobnosti doporučuji zprávu Human Rights Watch (2024): Systematické oslabování svobody médií v Maďarsku.