Nešiř strach! Stejně s politikou nic nenaděláme

Poslední dobou jsem jak na Seznam Média [1, 2, 3], tak na svém vzdělávacím webu Vlivoskop.cz zveřejnil několik článků věnovaných, zjednodušeně řečeno, hrozbám, o nichž se hodně mluví, ale málo se o nich doopravdy ví. Reakce, které na sebe nenechaly dlouho čekat, se dají rozdělit do dvou hlavních skupin: šíříš strach nebo my s tím stejně nic nenaděláme. Pomíjím ty připomínky, jejichž autoři si myslí, že konzervatismus pochází od slova konzerva nebo že liberál je sprostá nadávka, něco jako inteligent nebo inženýr.

A pokouším se přesvědčit lidi, aby o situaci skutečně přemýšleli a nenechávali se opíjet ani rohlíky líbivých populistických slibů politických demagogů, ani radikálními řešeními extremistů mnohdy hraničícími s násilím a rasismem. („Demagog“ není nadávka, nýbrž označení osoby, která manipuluje veřejností pomocí emocí a populistických argumentů.) Aby nedůvěřovali slepě lžím a manipulacím, ať už je záměrně šíří emoce burcující propaganda či dezinformační kampaně vyšperkované umělou inteligencí nebo i politici, byť ne vždy úmyslně, ve snaze získat politické body.

Neříkám čtenářům, co si mají myslet, snažím se jim ukázat cesty, jak se orientovat v dnešní smršti informací, polopravd, dezinformací, manipulací, lží, líbivého populismu či nenávistného extremismu, které jsou dnes a denně vystaveni. Mnozí se ptají, kdo rozhoduje o tom, co je pravda. Nikdo. Pravda je jen obrazem skutečnosti, reality. A já se snažím osvětou pomoci najít k realitě cestu těm, kdož chtějí hledat. Závěry a názor si musí každý udělat sám. Jen bych podotkl, že názor postavený na lži neodpovídá realitě, a dříve či později může přinést mnoho a mnoho neštěstí a zla. Lež je totiž sama o sobě zlo.

Především jsme toho hodně zanedbali. Státem a EU počínaje. Teď jde spíš o to napravit aspoň to, co ještě napravit jde. Jako úplně první bychom si měli uvědomit, jak vypadá skutečná válka. I my starci, jako jsem já, už patříme ke generaci, která válku nezažila a zná ji jenom z filmů, z vyprávění nebo z reportáží.

Nevíme a nedokážeme si představit, jaké to je spát s malými dětmi a domácími mazlíčky ve stanicích metra, v krytech a ve sklepích a ráno vstát a jít do práce. Jaké to je, když polovinu dne houkají sirény, protože jsou letecké poplachy, a člověk musí buď utíkat do krytu, nebo se strachem čekat, že dron nebo bomba dopadne právě na budovu nebo na ulici, kde se zrovna nachází. Jaké to je žít v paneláku, kde vypínají elektřinu na dvanáct i více hodin nebo nejde i několik dní a člověk si nejenom nemůže uvařit ani čaj, ale ani se vykoupat nebo jít na záchod, protože není čím spláchnout, a kdyby i bylo, při blackoutu v celém městě nebo čtvrti nejdou ani čističky či kanalizace.

Jaké to je, když někomu dron nebo raketa či bomba zničí dům nebo byt a on s celou rodinou nemá kam jít. Jaké to je utéct před válkou i s dětmi do zahraničí, kde na člověka v lepším případě koukají přes prsty, a když se chce uživit, musí často vzít podřadnou práci. Jaké to je utéct na druhý konec vlastní země, kde se tolik nebombarduje a nestřílí, ale kde člověk nenajde práci a žije ze státní podpory, bydlí v lepším případě u příbuzných, v horším u dobrých lidí a v tom špatném v nějaké ubytovně se spoustou dalších uprchlých rodin. Jaké to je, když muži v produktivním věku neustále čekají, že jim kdykoliv můžou doručit povolávací rozkaz a poslat je na frontu, kde stráví týdny a někdy i měsíce v bahně zákopů, bez kloudného jídla, ve věčně mokrých mundůrech, v neustálém ohrožení a s vysokou pravděpodobností, že se domů nemusí vrátit živí nebo přijedou jako doživotní mrzáci. To je první věc, kterou bychom si měli uvědomit.

Za druhé bychom si měli uvědomit, že už dávno ve válce jsme. Říká se ji hybridní. Ruské sabotáže a diverze jen v EU jdou do tisíců, Rusové jak permanentně testují naši připravenost, tak šíří pochybnosti a strach. Podívejte se na web, který zobrazuje statistiku „podvratných“ a dalších ruských činností v Evropě (je anglicky, ale dá se celkem přesně přeložit prohlížečem). Dost tristní pohled.

Propaganda, dezinformační kampaně a manipulace se nám sofistikovanými metodami snaží namluvit lži o Rusku a jeho historii, překrucují fakta o Ukrajině a válce. A politici z SPD, komunisté a jejich proruští přisluhovači, nejrůznější političtí lháři a jim podobní nás nejenom tahají směrem k Rusku, ale snaží se nám namluvit, že demokracie je špatně, že podporovat Ukrajinu znamená prodlužovat válku a místo zbrojení je lepší rozdávat „našim lidem“ almužničky, na které si půjčíme, ale splácet je budou naše děti a vnoučata.

Další velmi důležitá věc je nevěřit tomu, že s tím jako jednotlivec nic neudělám. To je rovněž součást propagandy, hutně přiživované Ruskem. Nebudu-li nic dělat, opravdu nic neudělám. Kapka vody taky nic neudělá, ale i moře se skládá z kapek. A tomu moři se říká „občanská společnost“. A občanská společnost dokáže mít obrovskou moc, pokud táhne za jeden provaz. Proto ji mnoho politických stran nemá moc rádo a snaží se nejrůznějšími způsoby rozdělit společnost na nesmiřitelné tábory. A místo skutečných řešení podněcují nenávist. „Divide et impera“, rozděl a panuj, znali už římští císařové.

Nenechme se v politice unášet emocemi a politickým marketingem, držme se faktů, ověřujme fakta a vybírejme politiky nikoliv podle hezkých slov a slibů, ale podle skutečných činů. Pokud se jako občané budeme hádat mezi sebou, budou z toho mít prospěch především ti, jimž v politice záleží na vlastním prospěchu nebo plní přímo či nepřímo zadání nepřátelských mocností (a tou není jen Rusko).

Ani „bližší košile než kabát“ není nejlepší způsob rozhodování. Znám mnoho lidí, kteří ve volbách volí právě podle hesla „volím toho, kdo mi dá (slíbí) víc“, obvykle peněz. Kde je ten rozdávač vezme, odkud je získá nebo komu je sebere, aby je dal mně, to se neřeší. Po nás ať potopa.

Nestrkejme hlavu do písku. Spousta lidí a možná i většina národa si myslí, že když budou politiku, agresi Ruska proti Ukrajině a geopolitickou situaci ve světě ignorovat, počínaje „to se mne netýká, já s tím stejně nic neudělám“, přes „všichni politici jsou jen vyžírkové a zloději“ až po „já se na to dívat nechci, protože mne to rozčiluje nebo mi to kazí náladu“, tak se v budoucnu nic špatného nestane nebo je budoucí problémy prostě nějak minou. Ignoruji-li problém, nezmizí, jen mne zastihne nepřipraveného. A o to to může být horší.

A to je další věc: buďme připraveni. Ještě počátkem roku 2022 nikdo, snad kromě pracovníků rozvědek, nevěřil, že Rusko může napadnout Ukrajinu. „To nikdo neočekával“, psalo se v médiích a politici to houfně opakovali. Covid taky nikdo neočekával. A spoustu dalších věcí „nikdo neočekával“. Očekávejme a buďme připraveni. Nevěřme těm, kteří tvrdí, že investice do obrany jsou vyhozené peníze, že je lepší je projíst a propít. Už dávno před námi to věděli vládci starověkých říší: „Si vis pacem, para bellum“, chceš-li mír, připravuj válku. Pokud nepřítel cítí, že jsi nepřipraven, pravděpodobnost útoku roste, neboť roste i pravděpodobnost jeho vítězství.

Žijeme v době, kdy se svět snaží ovládat psychopat, který tvrdí, že rozpad Sovětského svazu a vznik demokracií v zemích jeho vlivu byl historickou chybou, narcistní egoistický slávoman, jehož hlavním motivátorem je potlesk davů a vlastní prospěch, partička diktátorů a náboženský radikalismus.

Na rozdíl od Putina, jehož záměry jsou celkem jasné a čitelné, tj. uzurpovat si co největší část světa, je Trumpovo chování sice v detailech nevyzpytatelné, ale celkem jasné. Pokud to bude vyhovovat jeho záměrům a bude z toho koukat zisk, potopí nejlepšího kamaráda a spojí se s úhlavním nepřítelem.

A pro Evropu je proto extrémně důležité vybudovat vlastní obranu a nespoléhat se na smlouvy, které podobným vůdcům klidně poslouží jen jako toaletní papír. A rusko-americko-čímské setkání, které navrhuje Putin, mi silně připomíná podobnou schůzku v Mnichově v roce 1938. Tehdy to bylo „o nás, bez nás“, teď to vypadá jako „o nich, bez nich“. Co potom udělal Hitler, všichni víme. Co po případné schůzce udělá Putin, můžeme se zatím jen dohadovat. Ale nic hezkého to nejspíš nebude.

A není to jen o zbrojení, ale i o připravenosti občanů a státu. Kdyby, nedej Bůh, k něčemu opravdu došlo, jak jsou na to připraveni občané? Jak je na to připraven stát, kolik je funkčních krytů a kolik se do nich schová lidí? Vědí lidé, kde jsou? Jak je zabezpečena infrastruktura: od elektráren, přes teplárny, vodní zdroje a především komunikační technologie: rozhlas, televize či internet? Když nebude fungovat komunikace, lidé se stanou bezbrannými. I tady můžeme pomoci. Volit politiky, kterým tahle problematika není cizí, popřípadě tlačit na současné, aby se podobnými věci zabývali.

Mimochodem, ve volebním marketingu a řešení rovnic volební matematiky poněkud zapadl nedávný hackerský útok na francouzské supermarkety. Útočníci, kteří použili nedostatečné zabezpečení, pronikli přes internet do řídicích systémů chladicích a mrazicích zařízení. Změnili nastavení odmrazování, prodloužili jeho cykly a způsobili zvýšení teploty až na 50 °C, místy údajně dokonce na 80 °C. Zasaženo bylo asi sedm stovek prodejen řetězců Intermarché, Carrefour, Monoprix, E.Leclerc a dalších [4, 5, 6]. Celkové ztráty jsou předběžně odhadovány na desítky milionů eur. Tahle názorná ukázka špatně zabezpečených systémů se ale zdaleka netýká jen chladicích zařízení v supermarketech.

Je spousta dalších věcí, které můžeme jako jednotlivci dělat. Třeba se věnovat dětem, jejich výchově a vzdělávání. Vzdělaný člověk se nedá tak snadno oblbnout a to populisté i nejrůznější extremistické strany dobře vědí.

Mohli bychom hovořit třeba o tom, že svoboda slova není „cochcárna“ a že každý nese za svoje výroky odpovědnost. A je mnoho dalšího, co můžeme pro zachování svobody a demokracie udělat. Jen to chtít udělat.

A úplně nakonec: nebuďme pohodlní a nemysleme si, že za nás všechno vyřeší jiní. Když si to budou myslet všichni, nebude řešit nikdo nic.