Článek
Ve světě se válčí, na Ukrajině umírají civilisté a ruské rakety ničí elektrárny, nemocnice i obytné domy. A americký prezident Donald Trump? Ten 9. října oznámil, že se s Vladimirem Putinem dohodl na dodávkách ruské motorové nafty. Až 4,8 milionu tun pro americký a světový trh. Aby obchod vůbec mohl proběhnout, Washington uvolnil část sankcí, které měly Rusku ztížit financování války. Vítejte v zahraniční politice, kde se hodnoty a zásady zřejmě měří cenou u čerpací stanice.
Někdo může namítnout, že státy běžně obchodují i s nepřáteli. Samozřejmě. Diplomacie není skautský tábor a sankce nejsou posvátná relikvie. Mají však smysl právě proto, že jejich odstraněním lze podmínit ústupky. Třeba zastavením útoků na civilisty nebo ověřitelnými kroky k ukončení války. Jenže jaký ústupek získal Trump od Putina kromě příslibu nafty? A jaký důvod má Moskva přestat útočit, když dostává hospodářskou úlevu i bez něj? Veřejně známá odpověď zatím chybí.
Trocha nafty za Putinovo image
Samotné množství dodávané nafty přitom není žádný energetický zázrak. Ohlášených 4,8 milionu tun představuje přibližně devět dní americké spotřeby ropných destilátů, pokud by ovšem všechno zboží mířilo pouze do USA. Ale nemíří. Zato politický účinek může být mnohem větší. Putin získává obraz partnera, bez něhož se ruský prezident nedokáže obejít. A to ve chvíli, kdy ukrajinské útoky na ruské rafinerie zhoršují zásobování samotného Ruska.
Pomoc nebo nátlak?
V tom je první zákeřný paradox. Ukrajina se snaží zneschopnit části ropné infrastruktury agresora, aby oslabila jeho schopnost vést válku. Trump ale ukrajinské útoky kritizuje, protože prý zdražují paliva v Americe. Pokud by Washington začal po Kyjevu důrazně požadovat, aby s útoky přestal, zatímco Rusko bude dál bombardovat ukrajinská města, nebude to mír. Bude to jen zásadní oslabení napadené země a snaha donutit Ukrajinu ke kapitulaci. Jedině tak totiž mír podle Putina vypadá.
Příměří ze sociální sítě
Jak vážně brát prezidentské proklamace, ukázal i 11. říjen. Trump ohlásil „energetické příměří“ mezi Ruskem a Ukrajinou. Kyjev o Trumpově „hotové“ dohodě nevěděl, Moskva ji nepotvrdila a ruské útoky na ukrajinskou energetiku pokračují. Možná bude možné dojednat skutečné oboustranné zastavení úderů. Uvidíme. Ale příměří nevzniká tím, že je někdo napíše na sociální síť. Potřebuje souhlas obou stran a také to, aby ho dodržovaly.
Zkusme se na chvíli přenést do Charkova nebo do Kyjeva. Lidé tráví noci v krytech a na nástupištích metra, jejich děti se učí mezi poplachy nebo v suterénech škol a blížící se zima může znamenat další výpadky proudu a tepla. A pak se dozvědí, že nejdůležitější západní spojenec obchoduje s mužem, dá-li se Putin tak vůbec nazvat, který nese odpovědnost za agresi a terorismus. Nemusí ztratit vůli bránit svoji zemi. Mohou však začít ztrácet víru, že se na spojence lze spolehnout. Navíc vůle k obraně je málo platná, když dojdou střely protivzdušné obrany, munice nebo energie či léky pro nemocnice. I na ně míří ruské rakety a drony.
Co na to evropské veřejné mínění?
Ono nejde pouze o Ukrajinu. Evropa buduje sankční politiku, podporuje Kyjev a zároveň spoléhá na americké bezpečnostní záruky. Co si ale má evropský občan myslet, když mu jeho vláda vysvětluje, proč je nutné omezovat obchod s Ruskem, zatímco Washington tutéž překážku kvůli naftě odstraňuje? Jedni budou možná žádat silnější a samostatnější Evropu. Druzí si spíš řeknou, že sankce byly od počátku zbytečné. A právě druhá reakce může být pro Moskvu cennější než samotná nafta.
Voda na mlýn ruské propagandě
Ruská propaganda totiž tentokrát nemusí vymýšlet žádnou falešnou zprávu. Má skutečnou událost a stačí k ní připojit jednoduchý výklad: „Když s Putinem obchoduje Amerika, proč máme Ukrajině pořád pomáhat my?“ Odtud je blízko i k dalšímu sloganu: „Za drahé energie nemůže Rusko, ale Ukrajina a naši liberální politici.“ A odpovědnost za válku se tak nenápadně přesouvá z agresora na jeho oběť. Proruské narativy nemusí dokonce šířit ani ruský dezinformátor. Stejnou myšlenku může, dokonce možná i z vlastního přesvědčení, opakovat domácí politik, populární komentátor nebo influencer. A stokrát opakovaná lež se stává pravdou.
Podceňovat bychom neměli ani politický účinek. Moskva nemusí přesvědčit většinu Evropanů, aby obdivovali Putina. Stačí, když dostatečně hlasitá a politicky aktivní menšina začne odmítat další pomoc Ukrajině, investice do obrany a společná evropská rozhodnutí. Obzvlášť ve státech, kde na malé straně závisí vládní koalice, nebo v Evropské Unii, kde lze některá zahraničněpolitická rozhodnutí blokovat. Samozřejmě, ne každá nacionalistická či populistická strana je proruská. To ale nijak nesnižuje nebezpečí, že strach vyvolaný propagandou a dezinformacemi nebude úrodnou půdou pro manipulaci veřejností.
Svět se dívá a hledá výhody pro sebe
Na počínání Trumpa a Putina se navíc nedívá jen Evropa. Čína může zvažovat, nakolik jsou západní sankce a závazky trvalé a jak je využít v budoucnu nejenom ekonomicky, ale třeba i v případě Tchaj-wanu. Írán sleduje, jak se jeho konflikty s USA promítají do světových cen energií. Írán ostatně opakovaně ukazuje, že i bez převahy nad americkým námořnictvem může ohrožovat obchodní plavidla a ovlivňovat nejen náklady na dopravu, ale i ochotu rejdařů plout vodami, kde se válčí. I když je Trump prohlašuje za bezpečné. Slabší protivník nepotřebuje zvítězit v námořní bitvě. Stačí, když dokáže udržovat dostatečné riziko pro rejdaře a pojišťovny.
Země, které se dosud snažily držet pravidel mezinárodního řádu, tak mohou dojít k nepříjemnému závěru, že závazky platí jen do chvíle, než začnou být drahé. Jedno oznámení samozřejmě ještě neznamená konec NATO ani změnu světového řádu. Znamená však další důvod pochybovat o předvídatelnosti americké politiky.
A ten nejhorší výsledek?
Nemusí to být ani vznik nějaké masové proruské nálady. Stačí mnohem obyčejnější lidská rezignace: „Všichni politici jsou stejní, všichni lžou, na ničem nezáleží.“ Právě v takovém prostředí se nejlépe daří těm, kdo slibují jednoduchá řešení a tvrdou ruku. Rusko přitom nemusí porazit NATO na bojišti. K oslabení evropské bezpečnosti mu může stačit, když evropské společnosti postupně přestanou chtít za vlastní obranu platit a jejich vlády se nedokážou dohodnout. Což často vidíme v přímém přenosu.
A tak se vracím k otázce z titulku. Platí ještě nějaké hodnoty, dohody a závazky, nebo jsou to jen slavnostní věty pro tiskové konference? Jednat s protivníkem je někdy nezbytné. Ale pokud z jednání získá výhodu především agresor a napadenému zůstane jen další požadavek na ústupky, neříkejme tomu automaticky cesta k míru. Opravdová cena Trumpova naftového kšeftu se totiž nemusí objevit na účtence za tankování. Může se ukázat až ve chvíli, kdy bude Evropa potřebovat společně bránit něco mnohem cennějšího než levnou naftu.
Do článku se samozřejmě nevešlo všechno, co kšeft dvou ďáblů napáchal a hlavně napáchat ještě dokáže. Kompletní analýza geopolitických dopadů včetně všech odkazů na použité zdroje je v článku Začínají Spojené státy měnit způsob, jakým vyvažují své vztahy s Ruskem, Evropou, Čínou a Íránem? A myslím si, že fakt stojí za přečtení.
Při přípravě rešerší a podkladů, nad nimiž bych jinak nejspíš strávil týdny práce, jsem využil služeb své AI asistentky Clary (ChatGPT 6.0 ).
