Článek
„ONI“ nás utiskovali, okrádali, lhali nám a činí tak doposud. ONI někde ve Vídni za Rakouska-Uherska za nás rozhodovali, nařizovali nám, utlačovali nás a nedávali rozvinout v plné síle naši národní identitu. ONI nás za II. světové války okupovali, utlačovali a vraždili. ONI nám po osmačtyřicátém a po osmašedesátém lhali a stejně jako fašisté za války nás trestali za jiné než oficiální názory a pravdy. A pravdu měli a šířili ti, jimž nebylo oficiálně dáváno slovo.
A ONI v nás žijí dál. Žijí a prosperují, demokracie pro ně není překážkou. Nedůvěru k čemukoliv a tendenci věřit alternativním informacím máme bohužel zakódovanou v genech nejenom my, ale většina obyvatel zemí tzv. východního bloku. Podle průzkumů si v Česku přes 80 % lidí myslí, že politici slouží jen svým vlastním zájmům, a dvě třetiny obyvatel jsou přesvědčeny, že politici jsou velmi zkorumpovaní, jinými slovy, že „všetci kradnú“.
Naši čeští ONI
Naši čeští ONI ale nezahrnují jenom politiky, nýbrž kohokoliv, kdo něco řídí nebo o něčem rozhoduje. ONI to dělají blbě, JÁ bych to dělal líp. Ve většině případů jsou pak dotyční ONI minimálně pitomci a idioti, popř. jsou to inženýři či jiní inteligenti, kteří nic nevědí, neumějí a nemají pojem, jak se to už léta správně dělá, co dá selský rozum, co je přece jasný a každý to vidí. ONI mají přitom vysoké platy, které si samozřejmě nezaslouží, a povětšinou vesele kradou.
Vždycky, když tohle slyším, vzpomenu si na jednu hlášku z mého mládí: „Nejdřív mi vynadal do inteligentů, a když už si nevzpomněl na nic horšího, bacil mě půllitrem“. Zkrátka my Češi rozumíme všemu nejlíp, od krasobruslení přes řízení ekonomiky státu až po částicovou fyziku. Zejména v hospodě. Mimochodem, jen 32 % Čechů má nějakou povědomost o pravidlech korespondenčního hlasování ve volbách, ale skoro 50 % se obává manipulace a podvodů. Ale to jen tak bokem.
Já to věděl, já to říkal
Žijeme v negativismu. Nevěříme, nedůvěřujeme a ve všem vidíme špatnost, podfuk, zlodějinu nebo aspoň kulišárnu. A pak stačí malé „potvrzení“ našeho negativního očekávání, popřípadě patřičně zveličené, překroucené, přizpůsobené nebo dokonce vylhané těmi, kteří hlásají „tu správnou pravdu“, a náš mozek zažívá pocit cynického uspokojení. JÁ to věděl, JÁ to říkal. A většinou je úplně jedno, zda je ono „potvrzení“ pravdivé a jakému účelu vlastně slouží.
Ale z čeho naši ONI žijí?
Že jsou ONI v našich myslích pevně usazení a vypadá to, že se nemusí ani moc snažit, je celkem nasnadě. Ale co je vlastně živí? Nezájem o politiku či slabá občanská společnost? Nedostatečná osvěta a pomalé přijímání základních principů demokracie, jejich nepochopení a překrucování nejenom propagandisty a dezinformátory, ale i politiky? Nebo tzv. pluralita názorů vnucovaná některými politiky médiím pod pláštíkem objektivity proto, aby mohli bezostyšně šířit propagandu, dezinformace a lži? Každý si přece může vybrat posle svého gusta. Jen to „gusto“ bývá někdy špatný rádce. Vezměme to ale postupně.
Nezájem o politiku
Nezájem o politiku u nás podle mého názoru opravdu hraje významnou roli. Mnozí ho používají jak jakýsi obranný mechanismus v domnění, že když se něčím nebudou zabývat, tak se nic nebude jaksi dít a události projdou kolem nich, aniž by si jich všimly. „Já noviny nečtu, mě politika nezajímá, na zprávy se nekoukám, jen bych se rozčílil…“ a podobná vpravdě pštrosí politika nakonec nevede k ničemu jinému, než že člověk má o dění kolem sebe a ve světě jen mlhavou představu, nedokáže, a vlastně ani nechce, se orientovat. Nezřídka pak přijímá názory nebo i lži těch, kdo mu je „přesvědčivě“ předkládají a které v něm vyvolají největší emoci, a papouškuje ty, jež se mu nejvíc líbí. Nezřídka jsou to „spolehlivé“ názory některé ze sociálních skupin, v nichž se pohybuje, neboť čím víc lidí to říká, tím víc je to pravda, nebo „zaručeně pravdivé“ informace přátel ze sociálních sítí. No přece by mně kamarádi nelhali.
Občanská společnost je „fujky“
S tím úzce souvisí i rozvoj občanské společnosti, chuť a možná i odvaha účastnit se společenského a politického dění, chránit a prosazovat společné zájmy. Mnozí lidé namísto toho, aby komunikovali a řešili svoje požadavky nebo problémy s organizacemi státní a veřejné správy, se sami sobě i svému okolí raději vymlouvají: „já s tím stejně nic nezmůžu…“. A tak dvě třetiny Čechů mají pocit, že lidé jako oni nemohou politiku ovlivnit. Ale nadávat dokážeme skoro všichni. Nestojí to totiž žádnou námahu ani úsilí či přemýšlení. Ale pro ONI jsou to lukulské hody.
Občanská společnost navíc dnes není naší současnou politickou garniturou příliš oblíbena. Ba řekl bych, že je přímo „fujky“. Akce občanské společnosti, a tím zdaleka nemíním jen demonstrace, jsou nejrůznějším způsobem a bohužel i některými politiky dehonestovány, nálepkovány, označovány za akce opozice či jiných politických protivníků. O pomluvách a dezinformacích, které se o nich a jejich protagonistech šíří v médích a na sítích, raději ani nemluvím. Negativní emoce má většinou větší sílu než pozitivní a ONI se mají zase čím živit.
Nejdřív jim existenci otrávíme, pak je zakážeme úplně
Snahu současné politické garnitury maximálně znesnadnit a znepříjemnit nejrůznějším nevládním a humanitárním organizacím, dobrovolnickým skupinám a sdružením, které už jen z definice jsou rovněž součástí občanské společnosti, já osobně považuji za hrubé zásahy do klíčových funkcí zdravého, svobodného a demokratického státu. A to se nám nakonec krutě vymstí. Pro skutečné fungování demokracie totiž nestačí jen pouhá marketingová soutěž politických stran. Občanská společnost zastupuje různorodé zájmy občanů, včetně sociálních, environmentálních, lidských práv, vzdělávacích a kulturních. Pomáhá zajistit, aby hlasy a názory lidí byly slyšeny ve veřejné politice. To mimo jiné znamená, že povzbuzuje lidi, aby se zapojovali do politických procesů, volili, vyjadřovali své názory a podíleli se na rozhodování o veřejných záležitostech. Likvidovat občanskou společnost znamená pohřbívat demokracii. Stačí se poohlédnout u některých sousedů, jak to pak dopadá.
Demokracie je „když…“
Vnímání demokracie v naší společnosti je podle mne naprosto úděsné. Není málo těch, kteří si demokracii pletou s „cochcárnou“ a svobodu projevu s lhaním, kteří mávají svými právy, ale už nějak zapomínají, že mají i povinnosti. To je ale jen jedna strana mince. Spousta lidí v demokracii vidí chaos. Znám jich haldu. Za komunistů byl podle nich pořádek, všechno bylo jasné, lidi byli v bezpečí, zákony se dodržovaly, kriminalita nebyla, a když, tak rozhodně ne taková jako dneska, narkomani nebyli, tedy snad až na pár feťáků, ale to byli jedinci. Nebyli tu žádní migranti, kterých je dnes třeba se bát, protože jsou ilegální, a nekradlo se ve velkém jako teď. Žádná Evropská unie nám nic nenařizovala, byli jsme přece suverénní. Teď jim chybí tvrdá ruka a blíže nespecifikovaný silný vůdce.
Jak to bylo doopravdy? Do médií se velké kauzy „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“, jak se tenkrát státní zlodějina nazývala, dostaly jen zřídka, a pokud se politikům podaří úspěšně nasadit chomout a opratě veřejnoprávním médiím, o což se usilovně snaží, přestanou se dostávat i v blízké budoucnosti. Ne nadarmo se za totáče říkalo „kdo neukradne něco každou hodinu, okrádá sebe i svoji rodinu“. Míněno neukradne státu.
Nikdo nám úředně nerozkazoval, jen na každém ministerstvu sedělo několik sovětských poradců, bez jejichž souhlasu se ale úředníci ani neupšoukli. O narkomanech, co nebyli, napsal Radek John knihu, tehdy ovšem vydávanou za fikci. Šedá a černá ekonomika neexistovaly, jen některé zboží, svíčkovou počínaje a tvrdými spartami konče, bylo pod jen pultem nebo v Tuzexu. Mimochodem, kdo z čtenářů dnes ví, co vlastně byly bony a kolik takový bon stál asi korun, kde a co se za něj kupovalo? A kde se vlastně takové bony braly? Ne? Zkoukněte na nějakém streamu film, taky z totáče, Bony a klid se jmenuje. Korupce oficiálně neexistovala, jen úplatkům se říkalo třeba všimné. Melouchy kolikrát v pracovní době a s vybavením a mnohdy i materiálem zaměstnavatele? Kolik takto vystavěných chat a dalších objektů dodneška stojí? Kdo si ještě pamatuje, co vlastně byl nebo ještě je melouch? Nezapomenu jak si někdy v devadesátých letech jeden můj známý automechanik stěžoval, že „dřív si nosili náhradní díly z práce domů, teď, aby servis nezkrachoval, je musí nosit zpátky“.
Ani krize se nás prý netýkaly. Že ne? V roce 1973 po arabském ropnému embargu po válce Jom Kippur vzrostla cena benzínu skokově o 100 %, z 2 Kčs na 4 Kčs.
V roce 1981 se situace opakovala, litr normálu poskočil z 6 Kčs na 7,50 a speciálu na 9 Kčs. Od roku 1973 benzín přece jenom krapet podražil. Při tehdejší průměrné mzdě 2 692 Kčs to byla obrovská částka. V roce 2025, kdy průměrná mzda v České republice byla 49 215 Kč, by v přepočtu na kupní sílu benzín stál zhruba 137 Kč. On ale dnes v krizi stojí jen 50 Kč. A může za to kdo: ONI nebo demokracie? Nebo obojí?
Kvůli omezení dodávek z tehdejšího Sovětského svazu bylo na přelomu 80. a 90. let dokonce na nějaký čas tankování omezeno na 25 litrů na osobu a měsíc. Litr benzínu tehdy stál už 12 Kčs. Že jsme se už tehdy nepoučili o lásce velkého bratra Sovětského svazu a jeho nástupci Rusku.
Nemám dál chuť podrobněji rozebírat mraky dalších podobných „nostalgií“. Vydalo by to minimálně na samostatný a hodně dlouhý článek.
Pluralita názorů nebo pluralita lží?
Názorovou pluralitou, tedy názorovou mnohostí či rozmanitostí, se dnes ohání kdekdo, zejména pak politici a média. Vnímána je obecně tak, že by každému mělo být dáno slovo, bez ohledu na to, co mele. Protože každý má přece nárok sdělovat svůj názor. Tož pojďme se podívat nejdříve na to, co je vlastně názor. Slovo, jak ostatně jeho název napovídá, pochází od slovesa „nazírat“ tedy hledět nebo pohlížet. Názor je tudíž pohled člověka na nějakou skutečnost a nikdo přece nikomu nemůže předepisovat, jak má na něco nahlížet a může-li to svobodně hlásat. To je bezesporu svatá pravda. Jenže je tu drobný háček, opravdu je každý názor pohled na realitu?
Opět si vypomůžu vtípkem z dob socialismu, který visíval na stěnách mnoha kanceláří a možná někde visí ještě dnes – velký černý čtverec na bílém podkladu a pod ním text: „Ano, soudruhu vedoucí, toto kolečko je červené“. Pominu-li fakt, že jde o pokus zaměstnanců nenápadně připomenout, že soudruh vedoucí patří do kategorie neschopných inteligentů nebo je, nedej pánbu, inženýr, a přitom nepřijít o zaměstnání, vydávání černého čtverce za červené kolečko není názor, nýbrž lež. Neboť lež je pojmenování pro klamavé a nepravdivé tvrzení, jehož cílem je pomýlit druhé a získat určité výhody pro svou osobu nebo někoho dalšího. Lež je vědomou volbou člověka záměrně říkat nepravdu jinému člověku, jenž je obelháván, avšak neví, že je obelháván. Vědomá lež je něco, o čem vím, že je to lež, ale formuluji to jako názor a tvářím se, že je to skutečnost.
A tady je další háček. Jak má jeden poznat, že to, co mu vykládají, je názor nebo lež? No, řekněme si rovnou, že těžko. Mohl bych teď znovu zopakovat nesčíslněkrát již opakované poučky o emocích, které přicházejí dřív, než se za nimi dobelhá rozum, o nenaskakování na populistické žvásty opomíjející souvislosti, které přinášejí rychlá, pohodlná, leč ve výsledku nerealizovatelná a škodlivá řešení, o propracované propagandě a o profesionálně připravených dezinformačních kampaních.
O tom, jak se stokrát opakovaná lež stává pravdou, proč negativní emoce mají často mnohem větší sílu než ty pozitivní, o vlivu sociálních skupin na vytváření názorů, o prověřování faktů a dokolečka vysvětlovat a vysvětlovat a vysvětlovat. Ale už mi pomalu dochází hrách, který bez odezvy dopadá na stěny lidské nevšímavosti. Ten hrách nepadá na úrodnou půdu, zato se jím úspěšně živí ONI. Je úplně jedno, na které straně ONI jsou, zda zleva, zprava, zprostředka. ONI jsou v každém z nás. ONI nás chrání před nutností přemýšlet, oddělovat názory od lží, rozhodovat se o budoucnosti nejenom své, ale celé společnosti. ONI jsou náš štít i útočiště, kam zalézáme, když se nám něco nedaří. ONI jsou totiž všemocní a všudypřítomní.
Ještě se někdo diví, proč jsem skeptický k tomu, že Češi většinově někdy přestanou být konzumenty propagandy, dezinformací, lží a populismu?
Co je tedy ta „pluralita názorů“? No přece nic jiného než zástěrka, co zástěrka, pořádná zástěra, neřku-li přímo kabát pro legalizaci masového šíření čehokoliv včetně propagandy, dezinformací i vyslovených lží. Příkladů máme habaděj. U světových lídrů i domácích politiků.
Jak z toho ven?
To, prosím, není odkaz na známou recesistickou skupinu, nýbrž řečnická otázka, na kterou, myslím si, odpověď existuje. A je prostá – nezávislá média. Nezávislá média, která silou argumentů, důkladnou a důslednou investigací dokáží, aniž by kohokoliv diskriminovala, lidem ukázat, co je názor, co propaganda a co je lež. Média, kterým nikdo nebude diktovat, co mají říkat, jak to mají říkat a komu mají či nemají dávat slovo. Média, kterým nejde o senzaci, ale o skutečnou a hodnověrnou informaci. Ať je příjemná, nebo bolestivá. Média, jejichž hlavním cílem není co největší příjem z reklamy, nýbrž poskytování co nejvěrnějšího obrazu reality. Média, která skutečně mají právo říkat si veřejnoprávní. Média, která jsou obráncem demokracie.
A tady moje skepse dosahuje vrcholu. Neboť, když vidím snahy současné vlády nasadit českým veřejnoprávním médiím ohlávku, strčit do pusy udidlo, navléct chomout, nasadit uzdu, přitáhnout opratě a místo hyjé začít řvát prrr a čehý*, obávám se, že objektivita tu definitivně vezme za své a ONI v nás budou mít zase o kousek blíž k blahobytu. I když bych si přál pravý opak.
* Pro ty, co nikdy neviděli koně v zápřahu: povel hyjé znamená jeď, prrr znamená stůj a čehý znamená doleva.
