Článek
Při nedávné dovolené v Ománu jsem pátrala, jaký suvenýr si přivezu. Většinou jde o knihu zabývající se místní gastronomií a plnou tradičních receptů.
Bylo to zadání nadlidské a nesplnitelné. Jednodušší bylo navléknout si brusle a jít si zabruslit, jít se koulovat, případně sjet kopeček na lyžích.
To si nevymýšlím. Přesně toto vám nabídnou v Mall of Oman, kde je vybudován velký vnitřní sněhový park a součástí parku je i malá kolonie tučňáků.
Nevyužila jsem toho, protože za chvilku mířím do Alp, kde bude sněhová zábava jiných dimenzí.
Zrovna tak jsem si mohla nechat zdát o kuchařské knize. Prostě je jich méně než šafránu. Mezi knihy nepočítám vědecké články a texty dotýkající se okrajově gastronomie.
Kuchař není v Ománu žádnou celebritou ani autorem, kuchař je druh služby na naplnění žaludku. Recept ománské klasiky, pokud se to dá tak nazvat, je rutinou, která nestojí za napsání ani pár řádků. Takový text je vnímán jako zbytečnost, rušení zavedených řádů a může vyústit až k nedostatku úcty k tradici.
V restauracích, a že jich v Maskatu je dost, jsou kuchaři i většina personálu importovanou a snadno nahraditelnou pracovní silou. Gastronomii tu netvoří místní, ale pracovní migrace. Největší „dovoz“ přichází z Indie, Filipín, Bangladéše, Srí Lanky a dalších částí Asie.
V zázemí italských restaurací většinou nenajdete Italy, v japonských kuchyních Japonce a v ománské restauraci často nenajdete nikoho, protože klasická ománská restaurace v městském smyslu slova tu existuje sporadicky. Tradiční ománská kuchyně se odehrává v domácnostech, při rodinných setkáních a slavnostech, nikoli jako sebevědomý veřejný podnikatelský formát. A to jsou restaurace přitom skoro na každém kroku rušnějších ulic a sídlišť Maskatu.
Z gastronomického hlediska je Omán konzervativní až sterilní a fantazie se tu u jídla systematicky nepěstuje. Nemyslím si, že je nutné zdůvodnění klimatem, historií nebo nomádstvím. Ománcům nechybí fantazie ve smyslu, že „neumějí vařit“, ale nechtějí nic vymýšlet a kreativitu v jídle nepovažují za hodnotu. Bude to i tím, že nemají radost z překvapení na talíři.
Tvrdím to, i když o tom zároveň pochybuji…
Navštívila jsem dost restaurací nenapojených na hotely, a přesto si zde Ománci v jisté míře pochutnávají na pizze, sushi, indické a íránské kuchyni, nabízejí se i kebab nebo burger.
Možná se blýská na lepší časy, i když zrovna tady se moc neblýská. Bouřky tu nejsou. Občas písečná ano, ale ta je bez blesků.
Zbytečné výmluvy
Pokud se k problému ománského „kuchaření“ postavím čistě pragmaticky, plně ho chápu. Jako příklad zvolím sebe. Asi horko těžko bych psala tyto řádky bez nasazených brýlí na čtení. Asi těžko bych ochucovala pokrmy, bez přečtení toho, co vlastně kořenka obsahuje. Taková ománská žena vlastně mohla, a i musela, vařit „poslepu“.
Do roku 1970 zde totiž platil zákaz nošení brýlí, včetně slunečních. Pozor! Nepřeklepla jsem se. Já mám brýle na nose. Sultán Said bin Taimur totiž používání brýlí zakázal!
Nezůstal jen u toho, k tomuto balíčku „opatření“ přidal zákaz držení a poslechu rádia, používání jízdního kola, a dokonce i elektrické světlo.
Důvodem byla sultánova obsesivní obava z modernizace, vzdělání a cizích vlivů, které vnímal jako hrozbu své moci. Said bin Taimur však sám brýle potřeboval a podle pamětníků si je nasazoval v soukromí, mimo dohled veřejnosti.
Pokrytec.
Teď už je snazší vše pochopit. Těžko se vaří odvážné kreace, když bez brýlí nevidíte, co ze sáčku do guláše sypete. Když si nemůžete zajet na kole třeba pro francouzskou bagetu. I taková příprava honosné večeře pro přátele, na ohni v kotlíku a při svíčkách asi také nebude to pravé ořechové.
Zákaz nošení brýlí skončil 23. července 1970 palácovým převratem. V ten den padl zákaz nošení brýlí, stejně jako celý starý Omán.
Dnes je Omán moderní zemí s infrastrukturou, kterou jim můžeme závidět.
Ovšem dědictví trvá dál. Na Tour de France nepotkáte cyklistický tým Ománců. Ani neměli šanci vymyslet měkké hydrogelové čočky jako profesor Wichterle v roce 1961 či dokonce audio Hi-Fi soupravu, skvělé parfémy, či dynamo na kolo, když bylo kolo i elektřina zakázaná.
Ovšem Ománci vše dohnali, po převratu se novým vládcem stal jeho syn Qaboos bin Said a dopadlo to tak, že jsem měla i já šanci navštívit Omán, letět jejich leteckou společností a kochat se krásami této země.
I když mi stále vrtá hlavou jisté srovnání, které zrovna stav a jeho důvody ománské gastronomie neomlouvá.
Omluvy typu „jiná kultura“ jsou pohodlné, ale neobhajitelné. Ano, je to jiná kultura.
Ovšem takové Maroko je taky konzervativní a má kuchyň s fantazií. Turecko je tradiční, a přesto gastronomicky kreativní. Nedaleký Írán je restriktivní, a přitom chuťově brilantní.
Ale abych stále nekritizovala
Začnu zase bez zbytečné korektnosti. Ománská kuchyně není „skromná“ ani „čistá“ – je záměrně neinvenční, protože fantazie v jídle tu není ctností, ale podezřelým nadbytkem.
Při svém pobytu jsem dokázala najít jisté zajímavosti, ale o nich až v dalším ománském pokračování.
Pokud vám však chybí můj osobní závěr, tak je tady: Omán má všechno, co moderní gastronomie potřebuje. Jen chuť sám sebe ochutnat zatím nenašel.
Zdroje:
https://www.amazon.com/Food-Oman-Recipes-Stories-Gateway/dp/1449460828
https://www.amazon.com/Bahari-Dina-Macki/dp/024163251X
https://www.britishomani.org/news/bos/insight-gastronomy
https://www.rafmuseum.org.uk/research/online-exhibitions/an-enduring-relationship-a-history/a-history-of-oman
