Článek
Sedím s přáteli a povídáme o všem, co nás napadne. Večer je už chladný, což nelze babímu létu vyčítat. Možná právě to nějak přesměrovalo hovor na sladkosti, což je s nenápadně přicházejícím chladným podzimem docela pochopitelné.
Dostali jsme se i k indiánkovi, takové té sladké klasice s tmavou čokoládovou polevou. V průběhu hovoru padla otázka: „Jak zákusek ke svému jménu přišel?“
Tím se rozvinula smršť teorií počínající Kolumbem a končící dnešními debatami o názvech, které postupem času získaly trochu jiný význam. Po několika teoriích mi bylo jasné, že se úplné pravdy asi nedopátrám, ale pustila jsem se do toho a výsledek máte zde.
Když k Indianu dostanete indiánka
Říká vám něco jméno František Mařík? Já osobně znám jenom Milana a Petra, ale tomuhle Františkovi se přezdívalo „Táta Indianů“.
Vůbec to nebyl milovník původního severoamerického obyvatelstva. Byl milovníkem motocyklů značky Indian, které měly pověst strojů pro gentlemany.
Patřil k nejúspěšnějším evropským obchodním zástupcům americké značky a v Praze vybudoval Indian House. Jen mezi lety 1920 a 1927 se v Československu prodalo přes šest tisíc motocyklů Indian a Mařík kolem značky vytvořil rozsáhlou prodejní síť.
Podle toho by mělo tehdy v Praze žít stejné množství gentlemanů, což se mi nezdá. Dle mého jich tehdy bylo víc. Bohužel dnes, byť má Praha mnohem více obyvatel, jich bude možná méně.
Ale nechme stranou dobře vychované muže, je jich jako šafránu, a pojďme k jádru věci.
Podle jedné tradované historky totiž František Mařík svým zákazníkům předával hned dvě sladkosti. Jednou byl jejich Indian, vysněný motocykl, a druhou indiánek na krásném tácku, vyzývající k zakousnutí. Prý dostal nový majitel ke každé zakoupené motorce i sladký zákusek.
Je to krásný příběh a rozhodně se k Maříkově postavě hodí. Jako vysvětlení původu názvu indiánek však neobstojí úplně. Vídeňský Indianer či Indianerkrapfen je totiž doložen už v 19. století, dávno předtím, než se v Praze prodávaly motocykly Indian.
Maříkův indiánek je tedy spíš půvabnou českou shodou názvů než počátkem celé sladké historie.
Jeho vlastní příběh končí roku 1948, v době, která soukromému podnikání rozhodně nepřála.
Ve hře je i kouzelník
Aby se nám to krásně zamotalo, rozhovor s přáteli pokračoval. Z občasného deštíku se stal vytrvalý déšť, my se přestěhovali pod střechu a vytrvali v tématu.
Dostali jsme se do Vídně a k legendárnímu zákusku zvanému Indianer či Indianerkrapfen. Popularitu získal v divadelním prostředí a podle některých vyprávění dokonce takovou, že část Vídeňáků přetrpěla celé představení jen proto, aby se mohla zakousnout do dortíku.
A tady začínají legendy.
Podle jedné z nich nechal hrabě Pálffy, spojený s vídeňským divadelním životem, připravit zvláštní dezert pro indického artistu či kouzelníka, který ve Vídni vystupoval. Nikoli tedy severoamerického Indiána, ale skutečného Inda.
Kuchař měl pro oslavence vytvořit nový zákusek. V některých verzích jde o kouli ze sladkého těsta velikosti pěsti, naplněnou šlehačkou a přelitou tmavou čokoládou. Pravděpodobnější historická podoba však připomínala dva kulaté biskvitové díly, mezi nimi šlehačku či krém, někdy meruňkovou marmeládu, a celé dílo završovala tmavá čokoláda.
Takže zatím jsme u Inda, čokolády a šlehačky.
Ale tím to nekončí.
Mám ještě jednu zaručenou historku, jak vznikl Indianer. Místem děje je opět Vídeň a osoby a obsazení jsou skoro podobné.
Tentokrát v divadle vystupuje indický provazochodec. Vídeňáci mu podle jeho původu říkají Indianer. Balancuje na laně mezi dvěma věžemi a rovnováhu udržuje dlouhou tyčí s černými koulemi na obou koncích.
Ty černé koule nemají evokovat nic podezřelého. Prostě jimi byla tyč pro vyvážení zakončena.
Na jednom z představení měl sedět také pekař Krapf se svou ženou Cilli. Pekař prý těžce nesl, s jakým zájmem a zasněnýma očima jeho žena pozoruje provazochodce a jeho tyč s koulemi.
Druhý den ráno se Krapf neudržel a vyčetl ženě, že na Inda smilně zírala. Pekařka měla právě v ruce kousek těsta, mrskla ho po manželovi, jeho hlavu minula a těsto přistálo v rozpáleném tuku.
Těstová koule se smažením nafoukla, paní Cilli ji naplnila smetanou a namočila v horké tmavé čokoládě. A za nepodloženou manželovu žárlivost nazvala svůj dezert na truc Indianer.
Tady už jsme samozřejmě definitivně v říši cukrářských legend.
Pokud jste dosud nepostřehli zádrhel, připomínám, že historický Indianer byl založen především na pečeném biskvitovém těstě, nikoli na smaženém. Ovšem příběh si žije vlastním životem a, když nic jiného, je alespoň milý a úsměvný.
Do dějství vstupuje ještě vídeňský Indianer mit Schlag, tedy Indianer se šlehačkou. Připravoval se ze dvou biskvitových částí, mezi nimiž byla šlehačka, případně meruňková marmeláda, a celek se dokončil čokoládovou glazurou.
Jedna z tradic spojuje vznik názvu s indickými umělci, kteří ve Vídni hostovali už kolem roku 1820.
A tak se nám jedna věc začíná vyjasňovat. Přesnou osobu ani okamžik vzniku názvu asi nenajdeme, ale historická stopa vede velmi výrazně do Vídně, k indickým artistům a k zákusku z biskvitu, šlehačky a tmavé čokolády.
Ke slovu se dostává český indián
Náš český indiánek je dnes trochu jiný.
Skvělý zákusek s piškotovým základem, naplněný sněhovou náplní a namočený v tmavé čokoládě, je legendou sám o sobě. Já ho milovala už jako holka a jsem mu věrná dodnes, zvlášť když se objeví na pultech dobrých řemeslných cukráren.
Piškotovému základu se říká bufler a používá se například také pod likérové špičky. U indiánku však nese typickou vysokou čepici z bílkového sněhu, která se nakonec ponoří do čokolády.
Abychom se samou pýchou moc nenafukovali, srazím naše sebevědomí faktem, že podobné sladkosti najdeme po celé Evropě.
V Dánsku koupíte flødeboller, doslova něco jako smetanové bochánky, i když dnešní náplň bývá spíše z našlehané cukrové bílkové hmoty než ze smetany. Vršek bývá obalený čokoládou a někdy posypaný kokosem nebo oříšky.
Kousek vedle, v Nizozemsku, se podobné sladkosti kdysi říkalo negerzoen, tedy „černochův polibek“. Dnes je tento název považován za zastaralý a většinou se používají neutrálnější názvy.
Nemohu vynechat ani Brity, Ašanty z Ghany a našeho indiánka.
Britové území Ašantů v dnešní Ghaně v 19. století kolonizovali a jméno tohoto afrického národa se v Evropě dostalo do obecného povědomí. V některých oblastech Čech, zejména na Náchodsku a Broumovsku, se indiánku dodnes říká „ašant“.
Jestli tento název skutečně souvisí právě s britským kontaktem s Ašanty, nelze spolehlivě doložit. Existují i jiné možné výklady jeho původu. Ale jako další kulturní stopa na cestě našeho zákusku je to spojení natolik zajímavé, že by byla škoda je úplně vynechat.
Zřejmě bude hrát svou roli i tmavá čokoládová poleva. I když výraz poleva je v tomto případě poněkud nepřesný, protože hotový indiánek se při výrobě do čokolády ponoří, chcete-li, namočí.
Když jsme u jeho vzhledu, svým tvarem mi indiánek vždy trochu připomínal Michelinova panáčka. Možná má tedy ke gastronomii vztah ještě z jiné strany, než si myslíme.
Podobný zákusek najdeme také v Německu. Historicky se pro něj používalo označení Mohrenkopf, tedy doslova „Mouřenínova hlava“. Dnes se častěji setkáte s názvy Schokokuss nebo Schaumkuss.
Také ve Švýcarsku se podobný název používal a kolem jeho užívání se dodnes vedou spory. Někteří výrobci jej opustili, jiní ho používají dál.
Názvy se tedy mění, recepty se proměňují, legendy přibývají a s každou další zemí dostává indiánek jinou podobu.
Pravého otce indiánku už možná nikdy nenajdeme. Víme však, že jeho příbuzenstvo je po Evropě početné, pestré a občas i trochu nekorektní.
A nám je to nakonec asi jedno. Svého indiánka stejně nedáme.
Raději ho schroupáme.
Přeji sladké podzimní dny.
Zdroje:
