Článek
Na tento dle mého názoru poněkud hanlivý název pro fotografie pěkně vypadajícího jídla jsem před časem narazila v souvislosti s recenzí filmu Umění jíst a milovat. Nečetla jsem ji, jenom jsem přelétla článek očima, to přirovnání mě totiž odradilo od dalšího čtení. Nejsem puritánka, ale zarazilo mě spojení dvou úplně rozdílných disciplín, které spolu souvisejí snad jedině v případě, že by se tomuto druhu filmování věnoval nějaký kuchař nebo kuchařka.
Později jsem se tomu slovu věnovala o něco víc a zjistila, že za ním není jenom povedený tah, jak přilákat jistou sortu čtenářů, ale i docela zajímavá historie.
Ale na film Umění jíst a milovat jsem se šla tehdy podívat. Bylo nás pět – to není Poláček, ale počet diváků v sále. Se dvěma dámami jsem po představení krátce promluvila a zeptala se: „Líbilo?“ „Moc! Jenom nevíme, jak po tomhle máme jít na domluvenou večeři, to nejde!“
Zda šly na jídlo, nebo ne, netuším. Ovšem vím, že já jsem odcházela plná hezkých zmatků, chutí, lítosti a spokojenosti. Na souvislost s filmy pro dospělé jsem po celou dobu sledování nenarazila.
O co jde
Je jasné, že při pátrání po termínu „food porn“ nepůjdeme zase až tak hluboko do minulosti. Jednu z prvních známých podob tohoto označení má na svědomí novinář Alexander Cockburn, který 8. prosince roku 1977 publikoval v časopise The New York Review of Books článek nazvaný Gastro-Porn.
Cockburn kritizoval luxusní kuchařské knihy, jejichž barevné fotografie nádherných pokrmů měly vzbuzovat touhu po něčem téměř nedosažitelném. Návody na přípravu jídel dokonce přirovnával k příručkám sexuálních technik. Inu, provokovat uměl, to se mu musí nechat.
O dva roky později použil označení „food porn“ americký odborník na výživu Michael F. Jacobson, který jím kritizoval okázale lákavé, ale mnohdy nutričně pochybné potraviny.
V malinko jiném duchu se vyjádřila i britská spisovatelka Rosalind Cowardová v knize Female Desire (Touhy žen) z roku 1984. Upozornila, že dokonale prezentované jídlo je také výsledkem práce, tradičně očekávané především od žen. Food porno přitom díky nasvícení a retušování vytváří iluzi dokonalosti, zatímco samotná příprava jídla zůstává skrytá.
Ostatně, málokdo by asi obdivoval fotografii dokonale upečeného dortu, kdyby vedle něj ležela hromada špinavého nádobí a za ním stála zpocená kuchařka.
Ne vždy je však výraz food porn spojen se super gastronomií. Británie si také přihřála svou polívčičku. V devadesátých letech, kdy běžela populární televizní kuchařská show Two Fat Ladies, byly recepty obou nezapomenutelných dam, Jennifer Patersonové a Clarissy Dickson Wrightové, plné másla a smetany, přirovnávány k téměř „pornografickému potěšení“.
Hovořím o dobách pravěku sociálních sítí. Termín, byť chytlavý, by zřejmě neměl tak dlouhou životnost. Tu mu zajistil až všudypřítomný internet a chytré telefony.
Dnes se výrazem food porn označují nejen fotografie, ale i videa, na kterých se rozlévá čokoláda, přetéká omáčka a táhne sýr. Všechno musí být krásnější, šťavnatější a lákavější. Hlavně aby se divákovi sbíhaly sliny.
Bouře ve sklenici vody
Kupodivu právě možnost šířit fotografie skvělého jídla ze špičkových podniků mohla být svého času i koncem tohoto fotografického nadšení. Jedna z nejhlasitějších bouří se odehrála v Mekce moderní gastronomie, ve Francii. Revoluční povaha Francouzů je známá a projevila se i v restauracích.
Kuchařům vadilo, že si lidé jejich talířové výtvory fotili a hned je dávali na sociální sítě. Začalo se dokonce uvažovat o zákazech fotografování. Křik byl slyšet především od věhlasných šéfkuchařů michelinských restaurací.
Hlasitě se ozval tehdy tříhvězdičkový michelinský šéfkuchař Gilles Goujon z restaurace L’Auberge du Vieux Puits. Vadilo mu, že zveřejňované fotografie připravují další hosty o překvapení a umožňují ostatním kuchařům kopírovat jeho nápady. Navíc ledabylé snímky nevytvářejí o jeho práci zrovna nejlepší dojem.
Do jisté míry ho chápu. Když si šéfkuchař dá tolik práce s podobou pokrmu, je mu asi proti srsti, že jeho výtvor obletí svět na rozmazané fotografii, kde se místo dokonale upravené ryby vyjímá především prst fotografa.
Jenže obavy z kopírování receptů a jejich skutečná právní ochrana jsou dvě různé věci. Samotné fotografování talíře ještě neznamená porušování autorských práv.
Od slov k činům přecházeli také někteří američtí restauratéři. V New Yorku si hosté kvůli nejlepšímu úhlu záběru neváhali stoupat na židle, přemísťovat talíře a obtěžovat ostatní návštěvníky.
Proti tomu se ohrazovala také na první pohled jemná dáma Jo-Ann Makovitzkyová, tehdejší majitelka restaurace Tocqueville. S jejím podnikem se dokonce spojovala historka o omezeném mobilním signálu. Ve skutečnosti jej však nezablokovala restauratérka, nýbrž kovová konstrukce budovy.
Zajímavě se k problému postavil americký šéfkuchař David Bouley, který zemřel v roce 2024. Hosty toužící po fotografii pokrmu raději zval do kuchyně, kde si jej mohli vyfotografovat, aniž by obtěžovali ostatní.
Všechny zákazy se neprosadily. Síla „lidu“ byla větší a cvakající lavina následovaná rozesíláním snímků po sítích se ukázala jako téměř nezastavitelná. Navíc řada restauratérů fotografování uvítala. Větší bezplatnou reklamu si ani nemohli přát.
Přesto se spor vrací. I v roce 2026 některé restaurace používání mobilních telefonů omezují. Tentokrát už nejde jenom o fotografování, ale také o soukromí hostů a atmosféru při stolování.
Docela tomu rozumím. Sama fotografuji v restauracích ráda, ale nevidím důvod, proč kvůli tomu rušit své okolí. Konečně i dokonale připravený pokrm má jednu nepříjemnou vlastnost – při příliš dlouhém fotografování vystydne.
Food porno
Fotografie jídla a filmy pro dospělé mají společné snad především to, že se v obou případech často pracuje s iluzí. Všechno je naaranžováno, aby byl divák vtažen do děje. Aby byla vzbuzena touha a chutě, a to je snad jediný, byť nepříliš přesvědčivý důvod, proč spojovat gastronomii s pornografií.
Mně se to letité pojmenování, které začalo být s rozvojem sociálních sítí znovu oprašováno, veskrze nelíbí. Je to přinejmenším podivný název a přirovnání místy dost pokulhává. Proč bychom si měli pohled na vyfocené jídlo spojovat zrovna s pornografií?
Chápu, jedná se o ideální strategii, jak jídlo prezentovat a prodat. Fotograf dokáže probudit chuť zachycením čerstvosti, přípravy, aranžování pokrmu na talíři, krásně připraveného stolu i nejmenších detailů.
Pokud vidíte paralelu s lechtivými filmy pro dospělé, jenom připomínám, že úplně stejně se fotí móda, luxusní auta, šperky, hodinky plné diamantů, parfémy a řada dalších věcí z reklam a letáků.
Říkáme tomu snad fashion porn, car pornnebo jewelry porn?
Představte si, že některá tato pojmenování skutečně existují. Především milovníci automobilů si výraz car porn osvojili docela ochotně. A já si naivně myslela, že alespoň automobily a šperky zůstanou ušetřeny.
Přesto nevidím důvod, proč bychom se měli tomuto způsobu pojmenovávání podřizovat. Dobré, kvalitní a krásné jídlo si zaslouží obdiv i bez podobného přirovnání.
Připouštím však jednu podobnost. Při aranžování a focení pro prestižní stránky magazínů se někdy i podvádí. Utíká se od reality. Pokrmy mohou být záměrně nedokončené, používají se nejrůznější triky a retuše. Správně dokončené jídlo by totiž někdy na fotografii ztratilo svůj sex-appeal.
Je to vždy o hře na maximální efekt.
Jenže v posledních letech se objevilo něco, nad čím by možná i samotný Cockburn kroutil hlavou. Do světa gastronomických fotografií vstoupila umělá inteligence.
Dnes už není problém vytvořit obrázek dokonale upečeného kuřete, nádherného dortu nebo hamburgeru přetékajícího sýrem, aniž by se kdokoliv obtěžoval takové jídlo skutečně připravit. A tyto obrázky už pronikají také do restauračních jídelních lístků.
Některé podniky nahrazují skutečné fotografie pokrmů výtvory umělé inteligence, jiné s její pomocí alespoň přikrášlují realitu. Jenže zákazník pak nemusí dostat to, co viděl na obrázku.
Něco jiného je přikrášlit skutečně připravený pokrm a něco jiného nabízet iluzi něčeho, co nikdo nikdy neuvařil ani neochutnal.
To už snad není ani food porno, ale gastronomická science fiction.
A víte co?
Přiznám se, že podle pojmenování z roku 1977 a díky současnému vývoji báječné mobilní techniky a sociálním sítím jsem i já foodpornistkou. Tedy donedávna jsem to ani netušila a na to slovo si stále nějak nemohu zvyknout.
Fotografuji totiž jídlo často. V restauracích, doma, na cestách, na trzích i v hospůdkách. Ne proto, abych někoho přiváděla do gastronomického vytržení, ale protože mě baví zachycovat to, co mě zaujalo, co jsem ochutnala nebo co stojí za připomenutí.
Na každý pád však foťte, ochutnávejte a popisujte i nadále skvělá jídla, skvělé restaurace a destinace, kde se nacházejí.
Pomůže to gastronomii, restauracím i našim chutím i za cenu, že jsme bráni coby vyznavači food porna!
… hrozné slovo.
Zdroje
