Článek
Domnívám se, že už lidé téměř zapomněli na nedávnou dobu kdy jsme nemohli cestovat. Cestování do zahraničí bylo velice omezeno, nejvíc pro ty, kteří měli u soudruhů nějaký škraloup. Cesty do zahraničí byly pro většinu možné pouze do socialistického sektoru, do kapitalistické ciziny se dostal málokdo. K moři se tedy jezdilo do Bulharska, Rumunska, NDR, méně do Polska nebo k jezeru Balaton do Maďarska. Kdo chtěl do tehdejší Jugoslávie musel zažádat o výjezdní doložku a devizový příslib. Stávalo se, že když se někomu s úmyslem emigrovat podařilo vycestovat do Jugoslávie využil přechod do Itálie a přes Rakousko se dostal do vytoužené svobody. A to i za cenu, že se už nikdy nedostane zpět do Československa a mnohým se stalo, že už se nikdy nesetkali se svými blízkými.
Na „západ“ se podařilo vyjet některým umělcům, když byly pozváni na nějakou kulturní akci. Ovšem někdy byl výjezd podmíněn vstupem do KSČ nebo příslibem, že o svém pobytu budou soudruhy důkladně informovat. To byl i případ mého známého dirigenta Karla Ančerla. Ten se díky svému krutému osudu za války domníval, že za komunistů tady bude líp a proto vstoupil do KSČ. Když se dostal s Československou filharmonií na světové turné chtěli od něj soudruzi určité informace jako protislužbu. Naštěstí jim unikl a v roce 1968 se rozhodl pro emigraci. Získal angažmá u filharmonie v Torontu kde se natrvalo usadil.
Bylo také možné vyjet do zahraničí s cestovkou nebo se zájezdy závodních výborů ROH, ale i tam panovalo určité omezení a prověřování, o němž dotyční většinou ani nevěděli. Stávalo se, že k nevůli soudruhů se někdo z povoleného výjezdu nevrátil. Když se někomu podařilo získat povolení vycestovat na západ nebo i do Jugoslávie, byl patřičně prokádrován a většinou musel jeden člen rodiny zůstat doma jako záruka, že rodina neemigruje.
Když jsme nemohli cestovat hledali jsme kdejaké informace, abychom se něco o jiných zemích dozvěděli. Velkým zdrojem byly pro nás knihy cestovatelů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. Bohužel, jelikož měli snahu pravdivě popsat lidem jak to v některých zemích doopravdy vypadá včetně Sovětského svazu, nesměli již v šedesátých letech nejenom cestovat ale ani publikovat. Jejich knihy se přestaly vydávat a byly vyřazeny z knihoven Přesto se tyto vzácné knihy půjčovaly od rodin které je vlastnili a dál jsme hltali informace o světě, který byl pro nás díky komunistům nedostupný.
Oblíbené byly zájezdy do Sovětského svazu. Organizovány byli závodními výbory ROH /Revoluční odborové hnutí/ nebo SČSP /Svaz Československo Sovětského přátelství/. Zájezdy se konaly pouze po vytýčených trasách z nichž se nesmělo vybočovat. Většinou se účastníci letadlem přesunuli do velkých měst Moskva, Leningrad /Petrohrad/ nebo hlavních měst jiných Sovětských republik, podle toho kam zájezd směřoval. Hodně se také cestovalo do letovisek na Krymu u Černého moře. Nejvíc oblíbené bylo Soči. Ubytování v hotelech bylo standardní, hotelová strava o níž se sovětským domorodcům ani nesnilo. Zvykem bylo, že sovětské pokojské prohrabávaly hostům zavazadla. Občas se jim i něco ztratilo. Ty slušnější prosily o části oděvů. Hitem byly silonové punčochy, kombiné, později rifle. Turisté si ze zájezdů vozily foťáky a tranzistorová rádia, které byly v té době v Sovětském svazu cenově výhodné. Pravdou je, že různé destinace v zemích Sovětského svazu jsou ohromující a úchvatné, ale bohužel jejich návštěva byla omezená na pouze povolený a sledovaný pohyb.
Moje známá byla s SČSP na zájezdu v Soči. Zajímalo jí, jak žijí obyčejní lidé, kteří je obsluhovali v hotelu. O tom se však s nimi nesmělo mluvit, aby náhodu něco nekritizovali. Ostatně by si to ani netroufli. Podařilo se jí proniknou jakýmsi bambusovým lesem jelikož viděla, že tam zaměstnanci po práci chodí. Vyfotila jejich obydlí, spíše chatrče u nichž měli zahrádky a nějakou drůbež. Měla štěstí, že jí nikdo neviděl a nesledoval. Samozřejmě by jí fotoaparát a film zabavili, mohl z toho být i nějaký nepříjemný postih. Fotky přivezla a my jsme měli možnost vidět jak sovětský pracující lid žije a bydlí.
Já jsem se dostala do NDR v roce 1965. Dopisovala jsem si s jedním studentem a vypravila jsem se za ním vlakem do města Gotha Thüringen, které bylo nedaleko hranic s NSR, tehdejším západním Německem. Bydlel s matkou vdovou v ulici s patrovými řadovými domy. V těchto domech žily vdovy po vojácích. Jakých jsem zjistila, když jsme šli na návštěvu k sousedům a tam byly vystaveny fotografie mužů v esesáckých uniformách a válečné kříže. Pochopila jsem, že ačkoliv bylo Německo rozděleno nemohli rozdělit lidi podle politického smýšlení a navíc téměř všichni němečtí muži byli za války v nacistické armádě.
Měli jsme tam dobrou partu studentů. Chodili jsme tancovat a když jsme se večer vraceli před každou význačnou budovou stáli vojáci a tanky sovětské nebo maďarské armády. Samozřejmě z mladické nerozvážnosti jsme na ně pokřikovali. S partou jsem jela na výlet na hrad Wardburg. V tom městě se vyráběly za socializmu u nás populární automobily Wartburg. Když jsme do Wartburgu jeli, procházeli vagony ozbrojení sovětští vojáci a každého kontrolovali. Šli jsme se projít lesovým parkem kolem hradu a všude byly zátarasy varující, že se pohybujeme v blízkosti hranice s kapitalistickým západním Německem.
Pro naší rodinu bylo z určitých politických důvodů nemožné zažádat si o výjezd do Jugoslávie. Tak jsme k moři jezdili do Bulharska. Bydleli jsme v soukromí a často se tam setkávali s polskými turistkami. Ty neustále jezdily na kdejaký trh a nakupovaly oblečení, včetně kožených a semišových bund nebo bulharskou a tureckou kosmetiku. Občas i s námi chtěly šmelit. Vůbec jsme nepochopili jak svůj kontraband pašovaly přes hranice. Moje matka jela několikrát s podnikovým zájezdem do Rumunska. Většina Čechů bydlela v kempu ve stanech. Stravovali se sami. Jejich oblíbeným jídlem byli „olupsie“. Tedy brambory na loupačku. Vařili si je v ešusu na lihovém vařiči. To byla taková malá rozkládací krabička do níž se vložily lihové tablety a zapálily se. Díky tomu, že si Češi vozili svoje jídlo se jim říkalo paštikáři. Myslím, že to přetrvalo i po revoluci kdy jsme ještě delší dobu neměli na to, abychom se stravovali v restauracích.
Když jsme vycestovávali, museli jsme si zažádat o příděl cizí měny a ta nevelká částka nám měla stačit na všechny výdaje našeho pobytu. Tak se cizí měna sháněla všude možně. Nesměl vás však celník na hranici nachytat a peníze objevit. „Pašerák“ měl někdy i zákaz dalšího výjezdu. Když se tedy jelo k moři, samozřejmě s konzervami a stravou z domova, bylo potřeba mít valuty navíc. Ty se různě schovávaly, kde se dalo. Dobrým nápadem bylo konzervování peněz. „Černé“, tedy pašované peníze se dávaly do konzerv, dosypal se písek do váhy konzervované potraviny a ta se následně zavíčkovala. Pokud jste si vezli i naše koruny a za něco je utratili, museli jste na zpáteční cestě u celníků předložit doklad za co jste české koruny utratili. Jednou jsem cestovala do Bulharska vlakem s malou dcerkou a stalo se, že jsme pár českých korun utratily, když nám došla bulharská Leva. Čekala jsem co se stane až přijde do vlaku celník. Měly jsme štěstí. Náhodou byl mezi celníky kamarád, který byl v té době u celníků na vojně. Když jsme jezdili do NDR a sehnala jsem nějaké peníze navíc, vždy jsem si je dala do velkého kapesníku a před celníky smrkala a předváděla jakou mám rýmu. Nikdy je nenapadlo, že mám v kapesníku schované marky.
Hodně se jezdilo nakupovat do NDR. Převážně boty, dětské oblečení, záclony, povlečení na postel. Před Vánocemi oříšky, rozinky nebo kokos. To bylo zboží u nás nedostatkové nebo na příděl. Kolem hranic se povalovaly hromady krabic od bot, do nichž se lidé přezouvali a staré boty vyhazovali. Stalo se, že celník nové boty zabavil a dotyčný jel domů v ponožkách. V autobuse cestující ženy seděly na záclonách a povlečení a občas se stalo, že je celník vyhmátl a zboží zabavil. Jedna známá si koupila v NDR koberec. Řidič ho sice protáhl pod sedačkami, ale koberec byl dlouhý a při nástupu do autobusu se musel překročit. Na celnici ženská, ty byly vždy nejhorší. Vešla do autobusu, překročila koberec jakoby patřil k vybavení dopravního prostředku, zkontrolovala doklady, překročila koberec a z autobusu vystoupila. Naši známí z Děčína jeli do NDR nakoupit alkohol na synovu svatbu. Byl tam levnější a také jiné značky, které se u nás nedaly sehnat. Na hranicích vystoupili z auta a celníci jim téměř celé auto rozebrali a pod auto strkali zrcadla. Věděli, že z příhraničí se nejvíc pašuje, tak si vždy na cestujících smlsli. Nic nenašli. Jak to, že nic nenašli, ptal se známý manželky. Snadno, ty jsi ty tašky s alkoholem držel celou dobu venku v ruce.
V letech 1968 a 1969 se nám pootevřely hranice na západ. Dokonce se mohli vystěhovat ti, kteří měli rakouský nebo německý původ. V červnu 1969 jsme jeli s podnikem na takový výměnný třídenní pobyt k firmě Schachermayer do Lince. Nebyli jsme ze západní ciziny vykulení, jelikož jsme bydleli blízko hranic a tak měli možnost sledovat rakouskou televizi. Otec neustále natáčel anténu a my na naší černobílé televizi sledovali rakouské pořady včetně jejich reklam. Tři dny jsme byli hosty firmy, na dva dny jsme jeli do Vídně už na vlastní pěst. Naše cesta vedla mimo jiné na známý Mexikoplatz, kde se dalo koupit levné oblečení. Skoro každý si koupil šusťák, kabát z imitace semiše, populární pánské polokošile s proužkem na límečku, ženy tzv. dvojčata tedy triko a svetřík stejné barvy. Při návratu, aby nám je celníci nezabavili, muži oblékli polokošile a ženy svetříky. Opět jedno sportovní mužstvo, konstatoval celník, když vešel do autobusu.
Byli jsme jeden z mála autobusů, který se vrátil domů kompletní. Téměř z každého zájezdu využil někdo možnost k emigraci a v Rakousku zůstal. Měli jsme jet ještě v září na podobný zájezd do Itálie. Už jsme nejeli. Soudruzi nám na dalších dvacet let pomyslná vrata na hranicích zabouchli. Obávali se, že by možnost emigrace využilo hodně lidí a v republice zůstali jen ti jejich věrní. Tak jsme dalších dvacet let opět drželi hubu a krok. Doufám, že se tato doba už nikdy nevrátí. Každý by si měl vážit toho co máme, že se nám otevřel celý svět a máme možnosti o kterých se nám za vlády jedné strany ani nesnilo.
Dnes všichni mají možnost cestovat po celém světě. I „chudí“ důchodci cestují i do vzdálených zemí. Většinou do Egypta nebo Tunisu. Ale ani Spojené státy, Thajsko, Spojené Arabské Emiráty, Austrálie, Nový Zéland, Island nebo třeba africké safari nejsou pro ně neobvyklou destinací. Mladí lidé nejen cestují, ale i studují a pracují v zahraničí nebo mají možnost se někde usadit a nemusí je trápit, že se už domů nepodívají. Také já jsem se snažila procestovat alespoň část Evropy s cestovkou a trochu mně mrzí, že jsem už cesty po světě musela omezit. Tak se snažím poznávat České památky, které jsem si nechávala v rezervě až pro mně bude lítání po světě méně dostupné. Doufám, že jich ještě zvládnu co nejvíce.
Musím se přiznat, že tak trochu mladým lidem závidím. Umí jazyky a mohou se podívat kam chtějí. Naší generaci okleštěnou totalitou tak nějak ujel vlak.
Zdroj: vlastní zkušenosti, Wikipedie
