Článek
Kolem sebe vidím hodně lidí a to nejen mladých, ale všech generací neustále s mobilem v ruce. Připadá mi, že se u mnohých stal takovou nezbytností, že ho nelze vůbec odložit. Již jsme zapomněli, že není tak dávná doba, kdy jsme používali pouze pevnou linku a ani to není tak dávno, kdy většina z nás ani doma telefon neměla. Uvědomuji si, že tuto dobu nemohou pamatovat mladí lidé porevoluční generace natož docela malé děti jimž rodiče vetkli mobily do rukou jako něco již samozřejmého. Někdy je mi jich líto i z toho důvodu, že mnoho současných rodičů si již ani nevzpomenou, že když byly malé děti dřív než dostaly pusu na dobrou noc jim maminka přečetla pohádku z knížky.
Jsem generace pro mně trochu směšného názvu Baby boomers, tedy poválečné dítě možná šťastnější generace než je současná generace Z neustále s mobilem v ruce. Někdy si připadám jako historická fosilie, ale ráda na dobu mého mládí vzpomínám.
Telefon jsme dlouho doma neměli a ani nám to nevadilo. Když jsem chodila v šedesátých letech na střední, kde byli spolužáci z celé republiky, občas jsme si potřebovali s někým zavolat. Bydlela jsem v Soběslavi, což je nevelké město a když jsem chtěla zavolat třeba kamarádce z Veselí nad Lužnicí dojela jsem na kole na poštu, kde byla telefonní ústředna a oznámila, kdy jí budu volat a sdělila její adresu. Kurýr z pošty ve Veselí, kde přijali zprávu sedl na kolo , pochybuji, že pošta měla auto, které mohl použít a dovezl na adresu oznámení, kdy se má kamarádka dostavit k telefonu. Kurýr také rozvážel telegramy, které už také málokdo zná, možná ze starých filmů. Později, když už měl někdo ze sousedů telefon chodilo se volat tam, ale zase jste se museli nějakým způsobem domluvit kdy budete volat. Když jsme občas jeli ke spolužačce do Prahy, kde už byly telefony v mnoha domácnostech měli jsme náramnou zábavu. V tehdy již objemném telefonním seznamu jsme si náhodně někoho vybrali a zavolali mu. Pro nás puberťáky to byla zábava pro volaného zřejmě k naštvání.
Na vesnicích byly tzv. Veřejné telefonní stanice. Někdo z vesnice měl telefon, již nevím jak mu byl zřízen a jakým způsobem byl k této činnosti zmocněn. Víceméně musel být ve dne v noci k dispozici každému, kdo si potřeboval zavolat. V noci například lékaře nebo porodní bábu k rodící ženě. V té době většinou tuto možnost nikdo nezneužíval. Málokdo si také dnes uvědomí jak málo lidí vlastnilo automobil, takže se zprávy doručovaly buď na kole nebo pěšky.
V osmdesátých letech bylo v našem městě rozmístěno několik telefonních budek s telefonními automaty na peníze. Jednu jsme měli blízko našeho domu. To byla výhoda hlavně když jsme třeba i v noci potřebovali zavolat k dětem lékaře. Do té doby jsme chodili telefonovat k sousedům. Již několik jich telefon mělo, to také záleželo na tom jaké měli povolání, jelikož i to bylo zárukou, že telefon dostanou. Našimi sousedy byl například veterinář, elektrikář který musel být v pohotovosti a vedoucí restaurace. Tedy lidé zaměstnaní tam, kde byl telefon nezbytný.
Až na začátku devadesátých let se nám podařilo pevnou telefonní linku získat, samozřejmě s patřičným odůvodněním. Bylo to v době, kdy jsem začala podnikat. V té době ještě rozhodovala o zavedení telefonní linky Správa pošt a telekomunikací jejímž nástupcem byla Státní správa telekomunikací SPT a v roce 1993 ji vystřídal Český Telecom a.s. a poté O2 Czech Republic. Potom již následovalo rozšíření o různé operátory jak je známe dnes .
Mobilní telefon se u nás objevil v roce 1996 samozřejmě ještě v úplně jiné podobě ještě s anténou. Jeho cena byla v té době závratná, pohybovala se kolem 20 000 korun. Platy byly ještě docela malé. Nástup další éry mobilů, ještě tlačítkových začal až v roce 2002. O současném a neskutečném rozmachu mobilních telefonů není již třeba se zmiňovat. Nikdo už si nedovede představit, že by si nemohl několikrát denně s někým zavolat a používat i jiné služby, které mu mobil umožňuje. Bohužel si málokdo uvědomí, že svými hovory také lidi kolem sebe obtěžuje. Pořád se volá o ochraně osobních dat, ale co se dozvíte od volajících z jejich soukromí třeba v městské hromadné dopravě nebo ve vlaku je někdy až neskutečné.
Musím konstatovat, že je mi současných mladých lidí docela líto jak je mobily ovládají. Nedávno jsem byla s kamarádkou v kavárně. Kolem stolku sedělo pět děvčat a vůbec se spolu nebavily, samozřejmě každá zírala do mobilu. Jen občas si ukázaly něco na mobilu mezi sebou. Když jedu vlakem nebo autobusem, a to dosti často, téměř všichni cestující drží v ruce mobil a zírají do něj. Nikdo se spolu nebaví. Připadám si jako nějaký exot, když se dívám z okna do krajiny. Nemluvě o těch, kteří jdou po chodníku a tupě zírají do mobilu, občas zkomplikují situaci řidičům při přecházení vozovky, hlavně, když mají ještě v uších sluchátka. Proto vítám aspoň to, že jsou ve školách mobily dětem zakázány. Jsem ráda když občas potkám mladé lidi bez mobilu v ruce. Bohužel ho nemají jenom chvilku než opět sáhnou do kapsy.
