Článek
V Brně podepisují občané petici proti návštěvě sudetských Němců. Záměrně nepíši srazu ani se nezmiňuji o landsmanšaftu nebo jiném přízvisku, protože tato slova zřejmě negativně oslovila hodně občanů. Petici iniciovalo hnutí SPD, jejíž předseda Tomio Okamura by nejraději ze země vyhnal Ukrajince, kteří uprchli před válkou a neskrývá nenávist ke všem uprchlíkům ani svoje sympatie k Rusku. Zajímalo by mně, kolik občanů by se podepsalo pod petici, kdyby chtěli v Brně uspořádat sraz Komunisté. Možná by s tím spíše souhlasili nebo by se raději nevyjadřovali. Kolik z těch, kteří se pod petici podepsali ví, že v Brně byla nejenom komunistická věznice, ale i popraviště na němž kati ukončili život několika nevinných lidí. Lze se dočíst v knize Luďka Navary Gottwaldovy oprátky.
Koaliční vláda v čele s premiérem Andrejem Babišem si odhlasovala, že by se sraz Sudetských Němců neměl v Brně uskutečnit. Opoziční poslanci se hlasování nezúčastnili a výsledek jednání odmítli. Andrej Babiš v rozhovoru v MF dnes prohlásil, že nevidí sudetský sjezd jako šťastnou záležitost, že je tady ještě generace lidí, která se s tím v rámci této věci ještě nesmířila. Ptám se, nesmířila se s čím. Od konce války uplynulo více než osmdesát let a my se budeme zabývat nepřátelstvím, když většinou již nová generace Sudetských Němců nabízí smíření a přátelství a chce se podívat do země svých předků. Proč Babišova vláda rozhoduje o tom, co jí nenáleží. Babišovi evidentně nevadí, že člen jeho vlády sympatizuje s novými neonacisty a prokazatelně hajluje i když se to snaží popírat. Když má ve vládě člověka, který ač sám napůl cizinec by nejraději vyhnal ze země všechny cizince. Proč neustále podněcuje k nenávisti místo toho, aby se snažil o usmíření. Bohužel dobře ví, na koho jeho slova platí a bohužel jsou to ti, kteří se o jistá fakta nezajímají ani je nechtějí vědět.
Nejenom Sudetští Němci ale mnoho obyvatel německé národnosti žilo historicky v českých zemích mnoho let a většinou bez problémů. Občas se odpor k německým občanům v historii i třeba od počátku vzniku samostatného státu a zániku Rakouska - Uherska objevoval. S nástupem Hitlera k moci se část německého obyvatelstva ke své německé národnosti hlásila i s podporou nacistického Německa. I když s Hitlerem a následnou válečnou propagandou nesouhlasili všichni a bylo hodně těch, kteří s tím neměli nic společného, bylo po válce většina německého obyvatelstva ze Sudet, tedy nejen z pohraničních oblastí z republiky vysídlena. Kolik z nich bylo z nenávisti a mnohdy i z touhy po jejich majetku zavražděno se dodnes neví, pravděpodobně se toto číslo mohlo pohybovat až kolem 13 000 lidí.
Moji rodiče se do Sudet přistěhovali po válce na konci roku 1945, vzali se krátce po válce a neměli kde bydlet. Následovali strýce, který se šel do Sudet naučit jemné kovovýrobě neboť si chtěl založit firmu s touto výrobou. Rodiče se nastěhovali do domu po vysídlené sudetoněmecké rodině. Byli ještě svědky odchodu Sudeťáků i násilí, které na nich bylo ze strany Čechů z nenávisti pácháno. Většina domů byla již českými občany a především soudruhy vykradena. Co se jim hodilo si vzali neboť vysídlenci měli povoleno odvézt si pouze nepatrné množství majetku. Jelikož se otec a strýc kteří byli následně zaměstnáni v Kohinorce zastávali dělníků se kterými soudruzi manipulovali, protože usilovali o to aby jim dělníci dali při volbách hlas, byla naše rodina i rodina strýce v roce 1948 ze Sudet vyhnána. Otec byl zadržen a jistý soudruh řekl mé matce ať si sbalí své fakany, tedy mojí dvouletou sestru a mně několikaměsíční, a vypadne. Odjela s námi ke svým rodičům. Naštěstí se otec za pár dní vrátil, nezavřeli ho, ale to málo co si rodiče stačili do domácnosti pořídit bylo zřejmě ukradeno. O tom, že někteří členové naší rodiny skončili v komunistickém vězení se nyní zmiňovat nebudu.
Pravdou je, že mnoho německých podnikatelů vlastnilo v Sudetech prosperující firmy, většinou rodinné podniky s tradicí. Je známo, že téměř všichni se o svoje firmy i zaměstnance dobře starali. Bohužel po vypuknutí války se většina z nich musela zapojit do válečné výroby, podobně jako majitelé jiných firem v celé zemi. Po válce mnoho z nich skončilo v komunistických věznicích a koncentrácích, pokud nebyli vyhnáni a jejich firmy byly zabaveny a znárodněny. Některé firmy byly postupně zlikvidovány, z některých se staly státní podniky. Většina nebyla celá léta modernizována. Samozřejmě byly zkonfiskovány i všechny jejich majetky, nechci-li rovnou říci rozkradeny, i když dnešní Komunisté tvrdí, že nikomu nic neukradli.
Pochybuji, že k nám přijedou Sudetští Němci hajlovat jak si někdo představuje. Možná je zavádějící německý název Landsmanšaft, který, pokud někdo neví co v češtině znamená může vypadat výhružně. Proto by bylo lepší používat název Krajanský svaz nebo spolek. Pokud se někdo obává, že ho někdo ze sudetských Němců hodlá obrat o majetek a bohužel to může být ze strany odpůrců a věci neznalých někomu vnucováno, tak se mýlí a nechápu proč někdo včetně naší vlády tento nesmysl v lidech vyvolává a šíří.
Domnívám se, že ze strany většiny Sudetských Němců, nyní již jejich potomků nehrozí, že by až tak stáli o vrácení majetku. Dokonce někteří pomáhají s obnovou zaniklých Sudet, kostelů, hřbitovů a dávají najevo svůj vztah v ke své rodné zemi bez zištných nároků z nichž je mnozí z nenávisti obviňují. Již dlouhá léta po sametové revoluci se navštěvují bývalí sousedé z pohraničí na různých akcích jak na české, tak na německé straně. Ne všichni byli z pohraničí po válce odsunuti, zůstali většinou ti, kteří již byli ve smíšeném manželství. Bohužel muselo hodně usedlíků z pohraničí opustit své majetky po válce v létech budování železné opony. Jejich domy byly následně buď obsazeny armádou, ponechány osudu nebo společně s některými kostely odstřeleny a srovnány se zemí. Hřbitovy s hroby jejich předků zdevastovány, zbořeny, zarostlé vegetací.
Spisovatelka Petra Klabouchová píše knihy o Šumavě. Některé její knihy byly přeloženy do němčiny. O svých knihách pořádá besedy nejen v Česku, ale i v Německu, kde o knihách mluví s lidmi a ti jí vyprávějí své příběhy. Překvapilo jí, že v Německu ty rozhovory začínaly často omluvou. I od těch lidí, kteří sami nic nespáchali, ale přetrvává v nich pocit viny za to co se stalo. Ale zároveň v nich byla naděje, že se staré křivdy rozplynou. A domnívám se, že s podobnou nadějí přijedou do Brna i Sudetoněmečtí krajané.
Setkala jsem se s mnoha lidmi, kteří byli vyhnáni ze Sudet nebo nebyli vyhnáni a žili a dnes žijí stále mezi námi a možná ani nevíte, že jsou Sudeťáci. Znám také několik lidí, kteří byli nuceně vystěhováni z pohraničí v rámci budování železné opony a jejich vesnice a domy obsadila armáda. Podobně jako z obce Rapšach na Třeboňsku odkud znám několik lidí a jejich potomky. Měla jsem možnost tuto obec před pár lety navštívit a projela jsem na kole oblast, odkud již odešla armáda a železná opona byla odstraněna. Silně na mně zapůsobily ruiny domů, které již byly zarostlé vegetací odkud byli násilně vyhnáni lidé, jejichž předci zde možná po staletí žili. Bohužel vyhnáni v době, kdy si mysleli, že se jim nic zlého nemůže stát, že je po válce a budou žít v klidu a míru
Nyní se od sametové revoluce do zničených vesnic vrací život. Obnovuje se i za pomoci bývalých obyvatel dnes žijících svůj život na druhé straně hranic. Je potřeba se nad tím pozastavit. To, co v pohraničních oblastech nezničila druhá světová válka, ničila mnoho let Československá armáda jako důsledek vlády jedné strany, která nám tady vládla celých čtyřicet let. Budeme se ohlížet za tím, co skončilo před osmdesáti lety a zdá se, že nám nevadí to, co se tady dělo do nedávna za vlády Komunistů. Připadá mi, že to je součást historie, kterou se mnozí snaží zamést pod koberec včetně současné vládní koalice. Čtyřicet let historie která by neměla být zapomenuta neboť i tato doba způsobila mnoho zla v době, kdy jsme očekávali, že už budeme žít v klidu a míru. Bohužel i dnes se stávající a noví Komunisté snaží propagovat komunistickou ideologii.
Vím, že druhá světová válka byla strašná a za nacistické šílenství zaplatily miliony lidí životem. Každá válka je nesmyslná a je pro mně nepochopitelné kolik lidí je stále ochotno jít za jedním šílencem. Bohužel tito šílenci ovlivňují davy toužící po boji napříč historií i v současnosti a stále v celém světě. Nesmíme zapomenout na oběti jakýchkoliv válek, ale neznamená to, že budeme klást vinu na bedra těch, kteří zlo dávno odsoudili a žádají usmíření.
Zdroj : vlastní zkušenosti a názory, rozhovory v deníku Mladá fronta dnes
