Článek
Nejprve na začátku sedmdesátých let v Propagačním podniku Domácí potřeby, později od roku 1981 do roku 1992 u Propagačního podniku Spotřebních družstev Jednota.
Prodejny Domácích potřeb byly ve městech. Jednalo se o sortiment elektro, sklo-porcelán, kuchyňské potřeby, kovomat - železářství, kola a sportovní potřeby a také partiové prodejny. Samozřejmě některé zboží bylo nedostatkové tudíž bylo dobře, když jste měli v prodejně známé. Výhodou to bylo i pro mě, protože jsem, díky mé profesi, měla možnost se k nedostatkovému zboží dostat. Například, když jsem právě dělala výlohu a náhodou přivezli zboží. Když dostali v Elektře tři kusy moderních italských ledniček podařilo se mi jednu z nich koupit, i když její cena představovala výši mých tří měsíčních platů. Nějak se mi podařilo peníze sehnat a ledničku koupit. Sloužila nám téměř třicet let. Také kolo pro syna jsem sehnala pod pultem a absolvovala jízdou na něm dvacetikilometrovou cestu domů. Naštěstí jsem malá, tak mi jízda na tříčtvrtečním kole nedělala problém.
Zažila jsem i trochu úsměvnou příhodu. Mým známým praskla koncovka u hadice k vysavači. Tak kompletní, zdánlivě nepoužitelnou hadici vyhodili do kontejneru a šli koupit novou. Bohužel v obchodě měli pouze náhradní koncovku. Kompletní hadice k vysavačům byly dlouhodobě nedostatkové. Známí následně hledali hadici v kontejneru, ale neúspěšně. Někdo měl více štěstí. Už nevím, jestli nevysávali do doby, než byly hadice k dostání, nebo museli zakoupit nový vysavač.
V partiových prodejnách byl velký zájem o zbytkové látky nebo napodobeninu rifloviny nevalné kvality. Když jsme neměli tuzexové bony, abychom si koupili rifle v Tuzexu, ušili jsme si jejich napodobeninu sami. Když jsme si jezdili na podnik pro výplatu nebo jeli na nějakou poradu, v dílně jsme občas pomáhali při výrobě budovatelských hesel do prvomájového průvodu, na nějakou výstavu nebo podobných budovatelských poutačů do výkladů.
V roce 1968 se pootevřely hranice. Moji známí, kteří měli rakouský původ, využili možnosti se do Rakouska vystěhovat. V červnu roku 1969 jsme dostali v podniku nabídku jet do rakouského Lince navštívit firmu Schachermayer s podobným sortimentem jako měli Domácí potřeby. Absolvovali jsme zajímavou třídenní exkurzi po prodejnách o nichž se nám v té době ani nesnilo. Majitelé a jejich zaměstnanci se o nás neskutečně dobře starali. Následně jsme jeli ještě na jeden den do Vídně, již bez zázemí rakouské firmy. Využila jsem možnost navštívit ve Vídni moje známé, kteří se tam vystěhovali, ale jejich děti za nimi už emigrovali. Z firmy, kterou jsme v Rakousku navštívili, přijela následně malá delegace podívat se na prodejny u nás. V té době se v Bechyni otevíral obchodní dům Zuzana. Byli jsme tam vysláni, abychom prodejnu připravili pro rakouskou návštěvu. Všechno zboží ze skladů se naaranžovalo v prodejně, ve skladu zůstaly pouze prázdné krabice. Prodejnu museli zavřít, aby lidi nevykoupili zboží dřív, než se rakouská delegace dostaví.
Měli jsme na podzim jet ještě na podobnou návštěvu do Itálie. Tam už se bohužel nejelo. Aby soudruzi zabránili četným emigracím z podobných zájezdů, zabouchli nám vrata na hranicích na dalších dvacet let.
Prodejny Spotřebního družstva Jednota byly většinou na venkově ve větších vesnicích, v takzvaných střediskových obcích, ale některé samozřejmě také ve městech. Byly to prodejny různého sortimentu. Potraviny, Textil, Domácí potřeby, Drogerie, Papírnictví, Cukrárny, Masny, Trafiky a ovšem také Partiovky. Někdy byly prodejny různého sortimentu sloučené. Stejně jako to bylo u Domácích potřeb nacházela se většina prodejen v domech zabavených, vlastně znárodněných, původním majitelům. Občas v některé z nich bývalí soukromníci prodávali. Museli se smířit s tím jak jejich majetek chátral, protože péče o něj ze strany státního podniku byla velice zanedbaná. Domnívám se, že původní majitelé by si svůj majetek opečovávali a starali se o něj úplně jinak než státní podnik.
Mým pracovním regionem bylo Táborsko a Jindřichohradecko. Prodejny byly velice zanedbané a zásobování mizerné. V Choustníku na Táborsku byla v prodejně potravin ztrouchnivělá podlaha a prodavačky jí dlouho provizorně zakrývaly vším možným, aby se pod zákazníky nepropadla. V prodejně nebyla tekoucí voda o toaletě nemluvě. Pro vodu a na toaletu se chodilo do školy, kde sídlil i obecní úřad. Za prodejnou byla kancelář, pokud se tak místnost od obchodu oddělená regálem, mohla nazývat. Tam se topilo v malých kamnech na nichž se voda ohřívala. Sloužila k umytí rukou, očištění prodejního pultu i k vytření podlahy, snad s patřičným pořadím. Výlohy se aranžovaly z venku za každého počasí. Obměňovaly se zhruba jednou za měsíc. Hlavně také podle sledu politických událostí a svátků. Jako všude v prodejnách potravin byl problém s množstvím zboží v obchodě. Mnohdy zboží v prodejně bylo vyprodáno, tak ho prodavačky vyndávaly z výlohy a když jsem se za měsíc opět dostavila, byly výlohy poloprázdné. Stejné to většinou bylo i u jiného sortimentu. Až na konci osmdesátých let postavila Jednota v obci jakousi smíšenou prodejnu, kam umístila nejen potraviny, ale další sortiment. V obci zůstala samostatně pouze prodejna textilu.
V roce 1982 v Choustníku v bramborárně podniku Zelenina a zemědělského družstva Zeus začaly vyrábět bramborové lupínky Bohemia Chips. Poprvé se objevily na výstavě Země živitelka v Českých Budějovicích. V prodejnách byly následně prodávány jen před Vánoci. Než se začaly běžně objevovat na pultech jednalo se o podpultové zboží. Když se zpočátku daly koupit přímo v podniku v Choustníku tvořily se zde neskutečné fronty a lidi nakupovali a odváželi velké množství nedostatkových brambůrků v přepravkách a krabicích.
V Radeníně na Táborsku stála prodejna potravin nová. Možná byla postavena v rámci tzv. akce Z, ale to nevím jistě. V té době byly akce Z oblíbené. Těchto akcí se většinou účastnili soudruzi ve svém volném čase nebo již v důchodu, zřejmě aby svou prací pomohli rozvoji socialistické vlasti. Mezi nimi byli nadšení budovatelé, mnohdy laici a málokdy odborníci. Podle toho některé stavby také vypadaly. V prodejně v Radeníně pode dveřmi nejen neskutečně táhlo, protože nedoléhaly, ale také pod nimi nafoukal v zimě do prodejny sníh. V prodejně se topilo malými kamny, ale díky nedoléhajícím dveřím v ní byla zima. Roura od kamen vedla nad regálem s pečivem, které bylo občas ozdobeno sazemi. Až po mnoha urgencích dala Jednota do prodejny akumulační kamna. V zimě v prodejně neustále zamrzala voda, takže, pokud byl sníh, chodila prodavačka na vedlejší pole s kýblem pro sníh a ten rozpuštěný na kamnech použila nejen na uvaření kávy, ale i na vytření pultů a podlahy. Výlohy byly tak úzké, že jsem měla co dělat, abych se jimi protáhla. Vtipné bylo, že když jsem čistila skla lihovou Okenou, byla jsem za chvíli přiopilá, že by mi možná mohlo být naměřeno i několik promile.
Trochu raritou byla prodejna obuvi v Černovicích u Tábora. Nejen, že v obchodě samém byla v zimě neskutečná zima, jelikož se pouze za prodejnou v kanceláři a malém skladu topilo malými kamny značky Petra, ale výlohy, pokud mrzlo, byly i zevnitř pokryté jinovatkou. Pro vystavenou obuv možná bylo ve výlohách lepší chladno než slunečno, do těchto výloh naštěstí v létě slunce tolik nesvítilo. Velký sklad obuvi byl v části bývalého chléva, jelikož přímo do prodejny se mnoho krabic s obuví nevešlo. V jiné části chléva byl sklad uhlí a dřeva na topení v prodejně. Jelikož v chlévě bylo vlhko a plíseň, krabice s botami byly cítit zatuchlinou. V chlévě byl naštěstí také splachovací záchod a umyvadlo s tekoucí vodou.
Ráda jsem pracovala v prodejně textilu v Deštné na Jindřichohradecku. Prodejna byla samozřejmě v domě bývalých majitelů. Dokonce bývalá majitelka chodila občas do prodejny prodávat. Bylo na ní vidět jaký má jak k obchodu, tak ke zboží stále kladný vztah. Takový prvorepublikový. Prodejna měla veliké a hluboké výlohy, ve kterých se dobře pracovalo, protože jsem se mohla do nich zavřít a měla jsem dostatek prostoru. Jelikož jsme dělali i soutěžní výlohy, většinou k výročí Vítězného února, prvnímu máji, osvobození Sovětskou armádou a VŘSR , využívala jsem k soutěžím výlohy v této prodejně a několikrát zvítězila. Za první místo jsem většinou dostala 2000 korun, což bylo v té době víc než moje měsíční výplata. Tak jsem se snažila, abych správně umístila třeba podobiznu soudruha Gottwalda hovořícího z balkonu k dělnickému lidu, fotku se Sovětskými vojáky na tanku nebo se soudruhem Leninem s Kremlem v pozadí, Vše doplněno o rudé karafiáty a stuhy téže barvy. Zajímavé bylo, že jsme měli zákaz dávat do soutěžních výloh čínské košile i když Čína je také komunistický stát. Možná proto, že nechutně smrděly. Ze soutěžních výloh se nesmělo zboží vyndávat do termínu než byla soutěž ukončena. V té době byla většina zboží zákazníky zamluvena. Prodejna měla v průjezdu veliké výlohy, které jsem musela aranžovat ze štaflí. Jelikož se průjezd svažoval musela mi některá z prodavaček pomáhat štafle přidržet a také při tom, když jsme do oděvů oblékaly panáky, kteří měli původ z doby soukromých majitelů a určitě pamatovali nejméně první republiku. Kupodivu prodejny s textilem a textilní galanterií byly docela dobře zásobené. Naštěstí bylo z čeho vybírat, jelikož ženy byly nuceny k tvořivosti. Protože byl nedostatek oblečení, hlavně pro děti, téměř každá žena šila, pletla nebo háčkovala.
V Lodhéřově na Jindřichohradecku byla prodejna potravin a drogerie. Prodejna byla v přízemí bytového domu a měla docela rozsáhlé prostory. Oprýskané stěny, zatuchlé, mokré a plesnivé v prodejně, chodbách i na záchodě. Za prodejnou, opět v jakési kanceláři a skladu byla velká kamna z nichž roury byly vedené do prodejny nad pult. To bylo jediné, co poskytovalo prodavačkám trochu tepla, když obsluhovaly zákazníky. Jinak také prodejna byla vlhká, zatuchlá a všechny konzervy v regálech byly orezlé a prací prášky a mouky vlhkem nafouklé. Samozřejmě se v prodejně objevovaly myši a prodavačky byly rády, když jsem přijela, jelikož se myší nebojím a neštítím, tak jsem jim je pomáhala vyndávat z pastiček, chytat a živé jsem v kýblu vynášela na pole. Stejně si zřejmě našly cestu zpět a skončily opět v prodejně, některé možná v nastražených pastičkách. Někdy jsem také došla prodavačkám do sklepa pro uhlí do kamen. V podřepu přes prkna, protože pod nimi byla voda jsem se protáhla pod nějakými trubkami, až jsem dorazila do místa, kde měly uskladněné uhlí. Když toto musely prodavačky absolvovat několikrát denně ani jsem jim nezáviděla. Výlohy, samozřejmě vlhké, se aranžovaly zevnitř a když jsem odešla, stejně jako všude se vzápětí některé zboží opět vyndávalo z výloh, když bylo v ob chodě vyprodáno.
Jednou jsem se setkala v jedné z podobných prodeje s inspektorkami z Jednoty. Dámy vystoupily z auta v kožíškách a v prodejně kritizovaly stav ve skladu, že tam objevily pavučiny. Že je sklad vlhký, nevymalovaný samá plíseň to jim zřejmě nevadilo. Chtěly udělat prodavačce zápis, ale já jsem se jí zastala, že stav skladu je příšerný a není to její vina, tak dámy odjely a zápis neudělaly. Domnívám se, že když bývalí majitelé chodili nakupovat a viděli, jak se s jejich majetky zachází, vůbec je to netěšilo. bohužel nemohli nic dělat pouze mlčet a přihlížet. Když náhodou přijela kontrola z hygieny, se kterou jsem se také občas potkala, zajímavější pro ni bylo odvézt si nějaké nedostatkové zboží než stav prodejny a zboží v ní.
Většina prodejen a hlavně skladů vypadala stejně. Také zásobování obchodů bylo takové, že jsem měla štěstí a leckde mohla získat něco pod pultem. V obchodech s potravinami, když chtěly prodavačky něco navíc, museli si někdy objednat i zboží téměř neprodejné. Slováci začali vyrábět oplatky, jakési napodobeniny rakouských oplatků Manner. Ovšem ve slovenských oplatcích byla nedobrá náplň a málokdo je kupoval. Když chtěla například prodavačka víc krabic s Tatrankami musela objednat i tyto nedobré oplatky i když věděla, že jsou téměř neprodejné. Také se zbylé zboží nedalo vrátit. Když bylo v obchodech pytlíkové mléko dalo se datum na nich odstranit benzínovým čističem Čikuli. Občas jsem prodavačkám pomáhala s odstraňováním datumů. Pytlíky se smazaným datumem se umístily do beden mezi čerstvé. Někdy jsem pomáhala nejen s tím, ale i s drhnutím plísně ze salámů. V prodejnách mnohdy chyběly kvalitní mrazáky nebo chlaďáky a tak zboží z vlhkých skladů bylo nutné očistit od plísně. Prodejny masa měly otevřeno v sobotu dopoledne a v neděli a pondělí zavřeno. Když zbyly na prodejně párky a salámy od pátku, řezník z nich udělal klobásy. Když zbylo třeba uzené v úterý ho uvařil a prodával zákazníkům ke svačině. Možná se to zdá neuvěřitelné, ale bohužel tak to za totáče bylo. Staré neudržované prodejny, plíseň ve skladech a myši, zbylé zboží, které bylo nutné nějak zpracovat.
Vzpomínám také jak jsme aranžovaly výklady v mrazech. Jednu zimu byly takové mrazy, myslím, že dost stupňů nad dvacet, že ti, co pracovali venku byli přeřazeni na jiné práce jenom my aranžéři jsme pokračovali v pracovní činnost i když většina výkladů se aranžovala zvenku. Pokud na tyto mrazivé dny připadlo datum Vítězného února, bylo samozřejmě provést kvalitní výzdobu s fotografií soudruha Gottwalda hovořícího k lidu. V prodejně v Malšicích byly velké výklady s postranními vitrínami. Měla jsem tak zmrzlé ruce, že jsem si při práci přišpendlila palec k vitríně a nemohla dosáhnout na kleště, abych se odšpendlila. Po dosti dlouhé době mně prodavačky uslyšely jak řvu. Nejprve si myslely, že se s někým bavím venku, tak trvalo dost dlouho než mně osvobodily. Zmrzlé tělo spravil panák rumu od soudruha vedoucího. Na konci osmdesátých let postavili v Malšicích obchodní dům. Výlohu, nevím proč umístili tak vysoko, že se do ní muselo lézt po štaflích. Byla v místě, kde do ní celý den pražilo slunce. Bylo obtížné najít a aranžovat zboží které by se horkem neponičilo. Vedoucí dokonce jednou ve výloze naměřil přes padesát stupňů.
Co jsem však na některých prodejnách obdivovala bylo zařízení po původních majitelích. Většinou v nich byly téměř historické regály s krásnými policemi a zásuvkami, někde i staré krejčovské panny nebo figuríny. A občas i majitelé, kteří byli nuceni si zvyknout, že obchůdek o který se dříve starali a opečovávali ho, jim už nepatří. Setkávala jsem se i s bývalou majitelkou, která mi vyprávěla jak jejich obchod dříve vypadal a bylo na ní vidět s jakou nostalgií a smutkem na tu dobu vzpomíná. Bohužel nebo možná bohudík se návratu zničeného majetku nedožila.
Nedá mi, abych neuvedla ještě jednu příhodu. 10. listopadu 1982 zemřel Sovětský vůdce Leonid Brežněv. Museli jsme do dvou dnů objet všechny výklady v rajonu, abychom udělali smuteční výklady s portrétem soudruha. Sololitové desky na nichž byla nalepena fotografie byly tak velké, že jsem měla co dělat je obsáhnout navíc jsem desek vezla víc a musela s tím nákladem stihnout různé spoje, aby soudruha nepohřbili dřív než bude ve všech místech pověšen. Byl to docela problém, protože kombinaci spojů jsem většinou mohla zjistit pouze na zastávkách z vylepených jízdních řádů. Neměli jsme totiž telefon. Poslední výlohu jsem dělala v prodejně ve Stádlci v den pohřbu. S vedoucím jsme v televizi sledovali obřad, kdy vojákům vyklouznul provaz na němž spouštěli rakev a ta se žuchnutím dopadla do hrobu. Co se asi vojáčkům stalo. Možná skončili v gulagu nebo na popravišti. Za dva roky zemřel Brežněvův nástupce Andropov a po něm za třináct měsíců Černěnko. Tak jsem si rychlé kolečko po prodejnách zopakovala. V roce 1985 se stal prvním a také posledním prezidentem Sovětského svazu Michail Gorbačov a jeho reformy vedly k rozpadu SSSR a ke změnám i v naší republice.
Samozřejmě nebyly všechny prodejny až tak hrozné, i když většina z nich byla podobná jak se zmiňuji. Prodavačky se snažily, aby prodejny vypadaly lépe, ale v mnoha případech to nebylo v jejich silách a bohužel prodejny byly velice zanedbané. Zajímavé bylo, že to až tak nevadilo zákazníkům. Stěžovat si v té době nebylo většinou na místě.
Náš propagační podnik skončil v roce 1992 a většina z nás se stala aranžéry na volné noze, tedy OSVČ. Bohužel dnes si někteří majitelé obchodů aranžují výlohy sami a také to tak vypadá, když aranžérské řemeslo neovládají. Většinou se jim nechce za aranžování zaplatit a tak se aranžérské řemeslo pomalu vytrácí.
Dnes si lidé stěžují, že nejsou na vesnicích obchody. Tři moje známé prodavačky si otevřely ve své vesnici obchůdek s tím, že budou doma a také vesničané si budou moci nakoupit v místě. Samozřejmě sortiment prodejen se skládal z nejnutnějších základních potravin. Všechny tři obchody brzy zavřely. Zákazníci přišli ráno pro čerstvé pečivo a potom občas zaskočil někdo, že něco zapomněl nebo na kus řeči. Jelikož má téměř každý auto, lidi si jezdili nakoupit zásoby do supermarketů a do krámku přišli opravdu pouze, když jim něco došlo nebo zapomněli koupit.
Za komunistů bylo zásobování ve velkých městech trochu jiné. Některý sortiment byl také rozdělován podle velikostí obcí. Příležitostí nakoupit nedostatkové zboží byly zájezdy z menších měst a obcí do Prahy, která byla zásobena úplně jinak. Zájezdy jezdily do divadla a při té příležitosti i na nákup. Po sametové revoluci kritizovala herečka Dana Kolářová venkovany, že lítali v Praze po nákupech a potom utahaní v divadle usnuli. Ačkoliv sklidila kritiku, zastávám se jí. Byla to pravda.
