Článek
Naše rodina patří mezi ty, které byly postiženy komunistickým režimem. Už jenom tím, že byly mým příbuzným vyvlastněny majetky, které si z ničeho sami vybudovali a někteří z nich prožili několik let v komunistických kriminálech. Nikdy jsme se netajili odporem k tomu, co s námi soudruzi čtyřicet let prováděli, ale nakonec jsme také drželi hubu a krok a žili v určité setrvačnosti a beznaději, že se dočkáme změny. Dočkali jsme se, i když jsme si představovali jinak údajný pád komunismu, který fakticky nepadl a neskončil. A bohužel v zemích, kde je dosud totalita používají komunisti stále stejné praktiky.
Chodím často do knihovny. Zatímco si moje vrstevnice nosí domu plné tašky zamilovaných románků nebo detektivek, já se zaměřuji na úplně jiný žánr literatury. Zajímají mně osudy lidí za druhé světové války, lidí vězněných nacisty nebo těch, kteří přežili koncentrák, příběh dětí, které zachránil sir Nicholas Winton nebo málo známý Antonín Kalina. Přečetla jsem i několik knih o tom, jak se chovali k lidem osvoboditelé, tedy vojáci Rudé armády o utrpení Rusů a Ukrajinců za vlády Stalina o hladomoru a osudech lidí odvlečených do sovětských gulagů. Zajímají mě i osudy lidí za vlády komunistů a to nejen u nás, ale i v jiných zemích, kde jsou komunisti stále u moci.
Nemám ráda objemné knihy, kde se mi stává, že než se přes mnoho stran dopracuji k nějakému ději už mně nebaví dál číst. Když se mi dostala do ruky kniha Ruský deník od Anny Politkovské, myslela jsem, že bude jednou z těch, které jsem nedočetla. Tato kniha má 486 stran a myslím, že jsem při čtení nevynechala jediné slovo. Kniha se zabývá obdobím, kdy se v Rusku stal Putin dvakrát prezidentem, roky 2003-2005. Podrobně popisuje cestu současného Ruska k nové diktatuře. Politkovské nebylo umožněno pokračovat. 7. listopadu 2006 byla zavražděna. Jak symbolické datum. Údajný vrah odseděl pár let, ale je téměř jisté, proč a kým byla odstraněna.
Jelikož jsem vyrůstala v době, kdy se u nás komunisti dostali k moci a jak jsem zmínila režim postihl i naší rodinu. Již jako malé dítě jsem vnímala, že není něco tak, jak by mělo být. Komunisti zavřeli mého dědu v den jeho šedesátých narozenin v dubnu 1952, vyhrožovali mu trestem smrti, nakonec dostal „jenom“ deset let. Byl vojákem z povolání a musel v roce 1948 vstoupit do komunistické strany, k níž neměl žádný vztah. Ale musel se stát její součástí stejně jako všichni vojáci z povolání. Samozřejmě ho při odsouzení jako vlastizrádce a zrádce dělnické třídy stranictví zbavili. Nikdy jsme se nedozvěděli, proč a jakým způsobem si soudruzi vybrali právě jeho. Bohužel si jako na mnohé jejich oběti něco vymysleli a i jeho donutili, aby se přiznal k něčemu, co neudělal.
I tato zkušenost a ostatně i mnoho dalších příběhů ze čtyřicetileté doby vlády jedné strany u nás mě dovedly k dalšímu literárnímu žánru, literatuře faktu a ke knihám o komunistických režimech a jejich zvěrstvech, která se odehrávala u nás a odehrávají stále v zemích, kde jsou komunisti u moci. Bohužel lidi se příliš o tyto žánry nezajímají. Jak zjišťuji málo o této době vědí, nezajímá je to a mnohým je to jedno. Přitom si myslím, že by se mělo vědět o tom co se tady za vlády komunistů dělo a stále děje v zemích jako je Rusko, Severní Korea, Čína a také třeba Vietnam a Mongolsko.
Několikrát jsem přečetla knihu od Dagmar Šimkové z Písku s názvem Byly jsme tam taky, která rovněž prošla komunistickým lágrem. Čtu také knihy od Luďka Navary o dramatických útěcích emigrantů přes hranice nebo o komunistických popravách / Mlynáři od Babic, Gottvaldovy oprátky/. Také se mi dostalo do ruky i několik knih o Miladě Horákové. Byla jsem součástí natáčení dokumentu Těla nevydávat a domnívám se, že si mnoho lidí myslí, že Milada Horáková byla jediná koho komunisti popravili. Málokdo ví, že popravených bylo víc než dvě stovky. O bití a mučení lidí vypráví nejedna kniha o komunistických zvěrstvech. Bohužel komunistický režim praktikuje stále stejné metody v podstatě hodně podobné tomu co dělali nacisti v koncentračních táborech. Vyhledávám také knihy s příběhy české šlechty komunisty zbavené majetků a vyhnané ze země. Lze se dočíst i o těch co zůstali a skončili v komunistických koncentrácích stejně jako představitelé církve nebo jeptišky.
Jaké utrpení zažívali lidé ve stalinských věznicích na Sibiři a to nejen muži, ale i ženy a děti je možné se dočíst třeba v knize Moniky Zgustové Oblečené k tanci na sněhu nebo od Wieslawa Adamczyka Sibiřská odysea, jehož otec byl popraven Sověty v Katyňském lese. Praktiky komunistů jsou v komunistických zemích včetně Ruska stále stejné. V televizi nebo na internetu najdete mnoho reportáží o krásách velkých měst v Rusku o neskutečných budovatelských úspěších v Číně a Severní Koreji. Už tam ale nenajdete to, co se odehrává v zákulisí. To poznal třeba novinář Tomáš Etzler v Číně a napsal několik knih /Novinářem v Číně: Nezešílet nebo Novinářem v Číně: Co jsem to proboha udělal/ které, ačkoliv jsou velice objemné jsem také přečetla slovo od slova. Stejně jako knihu Niny Špitálníkové Severka o neskutečné nucené podřízenosti vůdci Severní Koreje, špehování lidí, zatýkání nevhodných a nepřizpůsobivých režimu, mučení a veřejných popravách. Podobná je i kniha od Kang Čchol - Hwana Pchongjanská akvária. Naštěstí se občas někomu podaří z těchto zemí uprchnout a žít normální svobodný život.
Likvidace nepohodlných probíhá v současnosti i v Rusku o čemž svědčí kniha Ildara Dadina Křik mlčení: Můj boj proti V. Putinovi. Dadin byl odvlečen do putinovského gulagu, a téměř umučen k smrti. Jako se to v roce 1952 stalo mému dědovi, kdy ho soudruzi odvlekli přímo ze zaměstnání a rodina o něm více než tři měsíce nevěděla kde je a co se s ním děje, stejně tak byl tento odpůrce Putina odvlečen a kdyby se náhodou rodina nedozvěděla kde je a podařilo se ho osvobodit, byl by v gulagu umučen k smrti jako následně Navalnyj, který skončil v tom samém lágru putinovského gulagu.
Vůbec nechápu ty, kteří jsou schopni neskutečně mučit a popravovat lidi, provádět na nich taková zvěrstva, která normální člověk nedovede ani pochopit. Nevím s jakým svědomím uléhali mučitelé a kati, kteří působili v komunistických lágrech u nás v neslavných padesátých letech a jak se asi museli radovat, když se jim vůbec nic nestalo. Možná někteří z nich chodí stále mezi námi. Možná jsou stále příznivci té strany, která se nyní snaží opět dostat do vlády. Domnívám se, že by se to, co se dělo u nás a pořád děje v jiných zemích mělo stát součástí učebnic, aby o tom věděli i mladí lidé. I to je součástí nejen našich dějin. Bohužel se mi zdá, že tyto zločiny se stávají jakýmsi tabu o němž není vhodné mluvit. Proč? Nedopusťme, aby se komunisti opět u nás dostali k moci. Byli jsme až příliš sametoví.
