Článek
V sedmdesátých letech jsme často s rodinou jezdili do Českého Krumlova. Město bylo v neskutečné devastaci. Oprýskané domy, rozbité ulice, po kterých jsme s dítětem v kočárku měli občas problém normálně projít. Město bylo nevábné, dlouho byl cítit i neskutečný zápach z nedalekých papíren ve Větřní. Vltavou se valila žlutá smradlavá pěna. Ale již tehdy se zde rozvíjel, často k nevůli soudruhů, velkolepý kulturní život. Dokonce byly párkrát pořádány krumlovské Slavnosti růže s průvodem, organizované místními ochotníky a divadelníky. Komunisti je však zakázali z důvodu, že jsou oslavou šlechty a buržoazie, a dokonce postihli některé z pořádajících zákazy jejich činností. V podstatě je připravili o práci.
Neskutečně rychlá obnova tohoto krásného a turisty z celého světa navštěvovaného města nastala po sametové revoluci. Téměř před očima se toto město probouzelo do krásy. Občas se podívám v televizním archivu dokumentů na dokument s názvem Město mého srdce Český Krumlov. Nejen proto, že do organizace obnovy města a jeho kultury, včetně Slavností růže, se zapojili moji známí, ale i proto, že mám k tomuto městu nějaký vztah a obdiv, jako snad každý, kdo ho byť i pouze jednou navštívil.
Měla jsem také štěstí pozorovat obnovu dalšího jihočeského města Třeboně. Náhodou jsem do Třeboně začala v roce 1993 pracovně jezdit každý měsíc. A také toto město procházelo neskutečnou obnovou z totalitní šedi do současné nádhery. Naštěstí nebyla tato města jediná. V podstatě se přeměnila, téměř před očima, snad všechna města u nás.
Do krásy se vylouplo nejenom jedno město za druhým, ale i zdevastované historické památky, z nichž byli komunisty vyhnáni jejich majitelé, ale i jiné objekty, domy vrácené v restitucích, rodinné firmy a statky ukradené majitelům a soukromníkům. Komunisty zničené byly také církevní objekty, kostely, kláštery a židovské synagogy. Některé objekty byly, bohužel, zničeny nenávratně. Inventář mnohých památek, pokud neměl štěstí a neskončil v depozitářích nebo na půdách, byl zničen nebo soudruhy rozkraden. Proto obdiv patří všem, kteří zničené objekty navrací do života.
Na počátku roku 1989 jsem měla možnost pracovat na nové expozici ve zdevastovaném klášteře v Mariánské Týnici, který projektoval slavný architekt Jan Blažej Santini-Aichel. V té době v něm sídlilo nejen muzeum, ale také sklad učebnic, které se odtud expedovaly do škol Plzeňského kraje. Naštěstí se muzeum částečně staralo o údržbu kláštera, proto zde také byla muzejní expozice. Nová expozice, na jejíž instalaci jsem měla možnost se spolupodílet, začínala, podobně jako mnohé expozice v muzeích, od pazourku a končila osvobozením Rudou armádou. Tady Rudou armádou proto, že Americká zóna končila v poli nedaleko kláštera. Autor expozice navrhl na jejím konci velkou podobiznu T.G. Masaryka. Tu jsme však po kolaudaci soudruhů Komunistické strany z Plzně museli odstranit. Neodstranili jsme ji, ale překryli plakáty a sklem. Netušíc, že za půl roku ji budou v muzeu odhalovat. Součástí kláštera byly dvě kaple s kupolemi. V jedné byly naházeny transparenty, zřejmě použité při prvomájových průvodech, značně pokálené holuby, kteří rozbitými okny do kaple létali. Druhá kaple měla kupoli propadlou.
Dnes je v klášteře expozice nová znázorňující život na Plzeňsku v minulosti. Součástí kláštera je také kostel Zvěstování Panny Marie a stálá výstava Baroko a jeho svět zahrnující také činnost barokního architekta Santiniho. Po letech jsem měla možnost se několikrát do Týnice podívat. Měla jsem štěstí, že v době mojí poslední návštěvy byla přítomna ředitelka Irena Bukačová, která dříve byla zaměstnankyní muzea. V ten den, kdy jsme se setkaly byl právě odhalen dostavěný ambit, který Santini nedokončil a byl dostavěn až nyní podle koncepce, kterou architekt projektoval. Klášter je opravený, neskutečně krásný. Má v něm být ještě umístěna zvonkohra s 24 zvony.
Na Plzeňsku jsou další Santiniho stavby na nichž se podepsal nejen slavný architekt, ale na jejich devastaci a málem zničení komunisti. V rozsáhlém klášteře Plasy, jehož rekonstrukce stále pokračuje, sídlily za komunistů kanceláře Jednoty a měly zde i vývařovnu, tedy závodní jídelnu. Plasy jsou postaveny na kůlech, které musí být neustále ponořeny ve vodě. Z kuchyně jídelny se vylévaly oleje a omastky do odpadů a ty se usazovaly v potrubí, které zásobovalo vodou bazény s dřevěnými kůly. Možná stačily ještě dva roky vlády komunistů, potrubí by se ucpalo a klášter zřítil. V areálu kláštera byl i pivovar, který téměř podlehl devastaci, dnes je v něm ojedinělé Muzeum stavebnictví. V rekonstrukci je i nedaleký klášter Kladruby, který byl také téměř zničený.
Můžu také psát o dalších známých vzkříšených církevních památkách, jako je třeba klášter v Želivi nebo klášter v Milevsku, kde ještě čeká mnoho objektů na dokončení oprav. Málokdo také ví, jak se komunisti podepsali na židovských památkách, které chtěli sprovodit ze světa. Nacisty bylo u nás zničeno něco přes sedmdesát synagog, komunisti jich zničili sto pět. Lze se o tom dočíst v nádherné Jeruzalemské synagoze v Praze, kde byl za komunistů sklad stavebního materiálu. Zde je také mapa již opravených židovských památek. Nedávno byla opravena synagoga v Nové Cerekvi, kde se rovněž můžete seznámit s osudem židovských staveb u nás. V této synagoze měly za komunistů sklad Pelhřimovské kartáčovny
Sledovala jsem v televizi pořad Modrá krev, kde František Kinský provázel po historických objektech z nichž byla po nástupu komunistů vyhnána šlechta. Majitelé těchto objektů byli nuceni odejít do emigrace nebo skončili v komunistických žalářích a koncentrácích a jejich rodiny byly nuceny přežívat v nevyhovujících podmínkách. Některé z objektů byly zestátněny, v jisté míře udržovány a ukazovány lidem jako ukázky života šlechty a buržoazie. V mnoha objektech byly umístěny internáty, školy, dětské domovy, domovy důchodců, věznice, vojsko, Tábory nucených prací nebo sloužily jako depozitáře. V dalších byl ustájen dobytek nebo byly zřízeny drůbežárny.
„Růženo, vy jste měli štěstí, že jste neměli v zámku krávy nebo prasata,“ řekla jsem kamarádce, jejíž rodině se vrátil zámeček Jirny u Prahy. „Ne my jsme tam měli slepice a ty ozobaly všechny fresky od známého malíře Navrátila. V patře byla naštěstí knihovna.“ sdělila mi Růžena. Mysleli, že zámek dají do pořádku, nakonec ho prodali. Neměli již v pokročilém věku sílu ani peníze.
Dalším úžasným pořadem v České televizi byl dokumentární seriál o památkách Skryté skvosty, jimž provázel herec Jaroslav Plesl. Téměř každou památku postihl v době totality podobný osud. Zaujal mne zámek v Uherčicích. Kolem něj jsme kdysi jezdili, když jsme jeli navštívit prarodiče do Znojma. Zámek se nachází mezi Dačicemi a Vranovem nad Dyjí. Autobus míjel zadrátované hranice s rozmístěnými protitankovými betonovými zátarasy. Poté projížděl kolem rozbořené zdi a za ní se mezi divokým křovím rýsovalo něco, co kdysi muselo být nádherným objektem. Za komunistů byly v zámku umístěny Státní statky, poté pohraničníci a následně Tábor nucených prací pro politicky nepohodlné ženy. Zámek chátral a v osmdesátých letech se uvažovalo o jeho stržení. Naštěstí bylo rozhodnuto o jeho obnově a od roku 2019 prochází rozsáhlou a finančně náročnou rekonstrukcí. Poblíž zámku je dnes umístěno několik metrů zátarasu z ostnatého drátu jako upomínka na tehdejší okleštění našich hranic. Téměř každý objekt, o kterém se v pořadu hovořilo, prošel za komunistů devastací a nyní doslova jako Fénix vstává z popela.
Obdivuji všechny, kteří dávají tyto skvosty do pořádku. Ať majitele, kteří vlastní objekty historicky a rodově, tak ty, kteří se stali majiteli novými. Jako je třeba rodina Kučerova, současní majitelé dnes opraveného nádherného zámku Nové Hrady u Litomyšle. Zámek byl za komunistů totálně vykraden a byl v něm ustájen dobytek. Nebo současného majitele zámečku Brandlín na Táborsku, kde naštěstí byla za totality jen mateřská škola, ale jeho interiér byl zničen. Také nedaleký zámek v Jistebnici na Táborsku, ještě nedávno zarostlý v křovinách, je nyní postupně opravován novým majitelem. Našlo by se mnoho podobných objektů, kde noví majitelé investují do obnovy svůj čas a také peníze.
Majitelé zámku v Dírné na Jindřichohradecku Wratislavové měli tak trochu štěstí. Ačkoliv rodina byla nucena přežívat v nehostinných podmínkách nedaleko zámku, nebyl v něm ustájen dobytek, ale sloužil k rekreaci a proto nebyl tolik zdevastován. Po návratu do rodinného sídla se celá rodina zapojila do práce nejen na obnově zámku, ale také do péče o navrácené lesy, pozemky a rybníky.
Pohnutý osud měl i zámek Sidonie Nádherné ve Vrchotových Janovicích nedaleko od Benešova. Sidonie, aby zachránila vybavení zámku před nacisty, kteří se v něm usídlili, když poblíž zřídili pracovní tábor, odvezla veškeré vybavení zámku k bratranci do zámku v Chotovinách. Po nástupu komunistů musela uprchnout ze země, stejně jako majitelé zámku v Chotovinách a ten byl následně soudruhy totálně vykraden a v něm zřízena Základní škola. Navrátivší se majitelé Nádherní se snažili o obnovu zámku, ale když paní Nádherná ovdověla, vrátila se do Ameriky, kde rodina za totality žila v emigraci. Nyní je zámek v soukromých rukou.
Mohla bych pokračovat téměř do nekonečna. Komunisti se na devastaci památek podepsali neskutečným způsobem. Na jejich obnovu jsou vynakládány miliony. To všechno by měli komunisti zaplatit. Soudružka Kateřina Konečná by však zřejmě chtěla opět majetky lidí vyvlastnit a firmy, které se vrátili majitelům opět znárodnit.
Mému známému se v restituci vrátil rodinný hotel. Když vidím, kolik ho již stálo peněz a vynaloženého úsilí, aby v minulosti vyhlášený hotel uvedl do slušného stavu a stále na jeho obnově pracuje, tak mám vztek. Vztek na to, jak se čtyřicet let vlády komunistů podepsalo v podstatě na nás všech a na celé zemi. Bohužel to mnoho lidi nezajímá a je jim to jedno. Neuvědomují se, kde jsme mohli být, kdyby tady čtyřicet let nevládl ten zrůdný režim.
Ráda bych slyšela, co říká turistům i dnes oddaná soudružka R.D., která se stala průvodkyní jedné jihočeské cestovní kanceláře. Domnívám se, že o tom, co se s objekty, kterými provází turisty, dělo za vlády komunistů a kolik práce a peněz stojí za jejich obnovou, raději pomlčí.
