Článek
Nepíši příspěvek zakládající se na historických faktech, ale píši o tom, jak jsem za svůj život poznala a vnímala rozdíly mezi komunisty. Jsem ročník 1947 a tak se domnívám, že jsem se v mém životě setkala s tolika rozdílnými lidmi, že si můžu dovolit něco o tom napsat. I díky tomu, že naše rodina byla za doby vlády jedné strany postižena a kolikrát mně dnes napadne jaký jsem mohla žít život nebýt u nás čtyřicet let této hrůzovlády. Ano, klidně napíšu hrůzovlády, neboť komunizmus postihl tolik lidí, že si to málokdo uvědomuje a bohužel se o tom pořád málo mluví Mělo by se o té době učit ve školách a ne se snažit jí vytěsnit z naší historie. Nejvíc o tom ví ti kteří byli tou zlou dobou postiženi a z nich mnozí o tom již dnes raději nemluví nebo nad svým osudem mávli rukou. Žili jsme totiž v jakési setrvačnosti, většina lidí držela raději hubu a krok, jak se říkalo a možná i relativně jsme byli spokojeni. Jiná možnost nebyla a ne každý byl hrdinou a také jsme netušili, že se něco změní. Podivuji se nad těmi, kteří dnes dokáží říci, že se za komunistů měli líp. Nevědí, nevěří, zapomněli nebo je ta doba, což je čtyřicet let naší historie již nezajímá.
Já jsem se v podstatě setkala s komunisty ještě v době, kdy jsem nemohla nic vnímat. Na počátku jejich vlády vyhnali soudruzi naší rodinu ze Sudet. Do Sudet šel pracovat můj strýc a šla s ním i naše rodina a zabydlela se v domě po vyhnaných Sudeťácích, již soudruhy vykradeném. Jelikož se soudruzi snažili získat voliče různými, dá se říci nekalými způsoby, můj otec se strýcem se proti tomu postavili. Tak jsme byli vyhnáni ze Sudet. „Sbalte si své fakany a vypadněte“ řekl jistý soudruh mojí matce. Otec se nevrátil domů, ale naštěstí ho nesebrali a vrátil se po několika dnech k rodině. To už jsme byli u matčiných rodičů na Moravě. Otce nesměl nikdo zaměstnat, ale přesto ho zaměstnal strýc, který si založil drobné podnikání. Soudruzi totiž na oko povolili ještě malé firmy, které následně zavřely a jelikož můj strýc se domníval, že komunizmus dlouho nevydrží, schoval si nějaké věci z firmy, takže nakonec po udání zavřeli i jeho. Strávil čtyři roky v komunistickém lágru v Ilavě.
Otec mojí matky byl vojákem z povolání. Začínal u vojska ještě za Rakouska -Uherska ve Vídni odkud odešel do první světové války. Psal si pečlivě zápisky, které mu bohužel soudruzi zabavili, když ho v roce 1952 zatkli, takže o jeho působení v první světové nevím skoro nic. Za druhé světové války pracoval jako úředník ve firmě mého prastrýce v Třebíči, kam byla jeho rodina na počátku války odsunuta ze Znojma, tedy z pohraničí. Po válce se vrátil do Znojma a jelikož chtěl dosloužit do důchodu u vojáků, byl úředníkem na Vojenském velitelství v Jihlavě a v roce 1948 musel vstoupit do KSČ. Podotýkám musel, jako muselo mnoho těch, kteří chtěli vykonávat povolání, v té době podmíněném vstupem do strany. O tom budu psát i později. V dubnu 1952 v den jeho šedesátých narozenin dědu soudruzi zatkli. V podstatě se nikdy nedozvěděl, proč si vybrali právě jeho. Víc než tři měsíce rodina nevěděla kde je, co je s ním a báli se nejhoršího. Jak bylo u soudruhů zvykem ve vykonstruovaném a téměř směšném procesu, kdy mu hrozili i trestem smrti, byl nakonec odsouzen na deset let za velezradu. Odseděl téměř pět let v komunistickém lágru ve slovenské Ilavě, propuštěn byl na základě Zápotockého amnestie v roce 1956. Až nedávno jsem se dozvěděla, že v té době seděl v Ilavě také hrabě Josef Kinský.
Také my jsme se zařadili do davu a byli poslušnými občany Socialistické vlasti. Čtyřicet let stádo poslušných. Byla jsem pionýrkou, dokonce na střední i v ČSM /Československém svazu mládeže/,později také ve Svazu žen. Chodili jsme do prvomájových průvodů. Později jsem dělala hodně pro to, abych do nich nemusela. Prvomájové oslavy jsem spíše využívala k nákupům nedostatkového zboží, které se v tento den objevilo na pultech. Sestra se nedostala, z pochopitelných důvodů, na pedagogickou školu. Já jsem se dostala na keramickou školu, kde bylo dosti mladých rebelů, ale také soudruh ředitel, zatvrzelý komunista. Matka bývala skautkou a tak, aby si to vynahradila stala se cvičitelko v ZTV /Základní tělesná výchova/. Každý však stejně říkal, že jde cvičit do Sokola. Stala se i okresní náčelnicí při nácviku Spartakiády. Otec byl známý tím, že si vždy dovolil o režimu říct co si myslí. Bohužel jako mladý tragicky zahynul, takže unikl možnému pronásledování. A naštěstí se nedožil sovětské okupace v roce 1968. Narodil se totiž 21. srpna.
Možná se zdá, že jsme byli poplatní režimu. Nemám ráda chytráky, tedy lidi, kteří se dnes holedbají svým rozumem a osočují ty, kteří v té době žili. Nikdo netušil, že se někdy něco změní, měli jsme za to, že prostě tak budeme žít dál. Žili jsme společně s komunisty, které naše rodina bytostně nesnášela, ale prostě to tak bylo a to soužití jsme většinou brali i s humorem. Nemám ráda, když se o někom říká, že vstoupil do strany z prospěchu. Někdy nebylo zbytí než se podřídit, pokud jste chtěli dělat svojí profesi. Proto některé lidi nesoudím. Znala jsem hodně těch, kteří stranictví odmítli a byli vyhozeni z práce. Mimo jiné úžasný Oldřich Slavíček, který byl profesorem na vysoké, měl tituly před i za jménem. Poznala jsem ho v Muzejní škole v Brně. Byl konzervátorem na Českém Šternberku. Jeho předci byli schopní truhláři zabývali se řezbářstvím a kovotepectvím. Tyto obory se naučil a nakonec se hodil i komunistům, z čehož si vždy utahoval. Hlavně, když pro ně dělal repliky vyřezávaného nábytku. Třeba pro Lubomíra Štrougala k narozeninám. Dostal od soudruhů zadání udělat kopii dýky pro Indiru Gándiovou, která jí dostala při návštěvě v Československu. Dokonce pracoval pro centrum, které vyváželo umělecké předměty do ciziny. Snad se dočkal na konci života rehabilitace.
Komunisty rozděluji do několika kategorií. Hodně lidí vstoupilo do strany s určitými ideály a iluzí, že komunisté budují lepší a spravedlivější svět. Byli to hlavně ti, kteří vstupovali do strany v době, kdy se komunisté dostávali k moci a to nejenom u nás, ale v Sovětském svazu, který měl být naším vzorem. Mnoho, tenkrát mladých lidí se s nadšením pustilo do budování lepších zítřků. A dodnes ti zatvrzelí komunisté věří tomu, že právě oni se zasloužili o prosperující a vzkvétající republiku. Bohužel nejenom oni, ale dnes tomu věří i pomýlení noví mladí komunisté v čele se soudružkou Kateřinou Konečnou. Ti však popírají to, co se tady za vlády komunistů hrozného lidem dělo a bohužel se o to nezajímají a nechtějí, aby se o tom mluvilo, ačkoliv je i tato nepěkná doba součástí naší historie. Popírají, že komunisté někomu něco ukradli. Nepřipustí, že zlikvidovali mnoho prosperujících podniků a řemesla. Kolektivizací devastovali soukromé statky, rozorali po vzoru Sovětů meze a spojili lány, takže jejich zásahy přírodě spíše uškodily. Vyhnali ze země mnoho vzdělaných lidí a zlikvidovali aristokracii, čímž dosáhli toho, že zde zbyly stovky památek na jejichž devastaci se také soudruzi zdárně podepsali. Z dnes stárnoucích straně oddaných komunistů se stali ti, kteří zřejmě nechápou změny a stále žijí v přesvědčení, že oni byli ti budovatelé, kteří se zasloužili. Otázkou je o co? To jsou ti, kteří dodnes nepochopili a hlavně nechtějí vědět. Zajímavé, že jim například vůbec nedochází jak z nekonečné šedi rozkvetla naše města, že jsou plné obchody zboží, že se lépe dýchá v nezamořeném prostředí, že můžeme svobodně a kamkoliv cestovat, že jejich důchody už nejsou jenom pár stovek. Bohužel mnozí z nich stále tvrdí a jsou přesvědčeni, že za vlády komunistů bylo líp.
Když jsem jednou napsala, že komunizmem u nás bylo postiženo přes dva miliony lidí, odepsal mi jeden aktivní soudruh, že lžu. Ano, lhala jsem, bylo jich určitě víc. Především mezi ně počítám ty, kteří byli připraveni o život, popraveni, zastřeleni na hranicích odsouzeni na mnoho let do komunistických vězení a koncentráků. Také majitele zámků, aristokraty jimž byli zámky zabaveny, vykradeny a zdevastovány. Potom lidi, kteří ze země uprchli nebo odešli do exilu v roce 1948, v roce 1968 i později. Zemědělce, postižené kolektivizací majitele prosperujících firem, fabrik provozoven, obchodů jimž bylo vše znárodněno a někdy následně taktéž rozkradeno a zdevastováno. Majitele domů zabavených nebo do nichž jim byli nuceně nastěhovaní nájemníci. Majitele pozemků, lesů, polí na nichž bylo následně nešetrně hospodařeno. Dalo by se pokračovat, aby měli soudruzi co popírat.
Konečně dojdu k těm, kteří do strany vstupovali buď z toho důvodu, aby mohli pokračovat ve své profesi, vzdělávání nebo k těm u jejichž profese bylo stranictví v podstatě povinností. Mimo jiné mezi ně patřili i příslušníci armády. Právě tady se dostanu i k prezidentovi Petru Pavlovi. Žiji v místech, kde je armáda a velice často jsem se s vojáky různých profesí a hodností setkávala. Nebyli všichni zelenými mozky jak se často dávají do souvislosti se Švandrlíkovými Černými barony. Domnívám se, že většina z nich chtěla být vojáky od dětství. Petr Pavel měl k tomu povolání jistě vztah i po svém otci. Nemohl za to, že si to povolání zvolil v této nešťastné době. Někteří jak své povolání, tak své stranictví tak zvaně žrali, někteří ne, prostě sloužili v armádě. Za komunistů k tomu patřilo i politické vzdělávání, třeba Marxismu - Leninismu. Vojáci museli podstoupit i prověrky oddanosti ke straně i k Sovětskému svazu. Patřilo k tomu i studium nebo touha po „kariérním“ postupu, bohužel i to záviselo na stranictví, určitém podřizování a plnění, mnohdy i nesmyslných rozkazů nebo souhlasů s něčím, za což jsou dnes odsuzováni. Prostě to tak bylo. Ale domnívám se, že záleží na každém jak se postavil ke změnám, které jsme nečekali a jak se chová dnes.
Já jsem pracovala v kulturním zařízení a v té době jsme také měli různá školení. ROH a také politická, občas jsme museli napsat nějakou práci. A opět, někdo to žral, my jsme s kolegyní většinou do vypracování napsaly nějaké nesmysly. Důkazem, že to nikdo nečetl bylo to, že nás nikdo nepokáral. Pamatuji si humornou historku. Účastnili jsme se okresního shromáždění kulturních pracovníků. V kultuře zaměstnali nějakého zemědělce. Na tribuně všichni seděli v oblecích pouze tento mladík ve svetru. Jeho projev neměl s kulturou nic společného, Na závěr pronesl památnou větu: “ Dej krávě do držky, ona ti dá do dížky". K jaké krávě se to vztahovalo, dodnes nevím. Zajímavá také byla školení ROH, kde mnozí školitelé poslaní z továren netušili, že přednáší kulturním pracovníkům. Tak jsme se dozvěděli i zajímavosti z některé výroby. Stejně jsme školení většinou prospali. Byla jsem rovněž v kulturní komisi MNV, jelikož jsem ilustrovala pamětní knihu SPOZ, tedy Sboru pro občanské záležitosti. Náhodně jsem byla účastna i při schvalování produkce některých kapel Na souhlasu závisela možnost vystupování na akcích. Kapely se musely zúčastnit přehrávek a následně došlo ke schvalování produkce v podstatě laiky, úředníky, kteří mnohdy neměli o hudbě ani páru. Samozřejmě v té době to byly kapely převážně rockové. Kluci z kapel si někdy vymýšleli takové názvy skladeb, že soudruzi z toho měli hlavu tzv. v pejru. Schválit nebo neschválit, jen aby z toho nebyl průšvih. Také jsem občas chodila na Plenární zasedání Městského Národního výboru. Tam chodili povinně zaměstnanci podniků, většinou pro čárku za účast, někteří však opět z uvědomění a oddanosti straně. Když se hlasovalo o čemkoliv vždy bylo sto procent zdvižených rukou. Proč ne? Prostě komedie. Jednou mně už naštvaly ty vzletné řeči o tom, co se vše povedlo, že jsem si zjistila co se v našem městě nepovedlo a dovolila si vystoupit v diskuzi. Jen jsem sledovala, kolik přítomných se probudilo v údivu, že si někdo dovolil vystoupit mimo přihlášení do diskuze. To nebylo zvykem. Samozřejmě jsem šla na kobereček k soudruhovi tajemníkovi, který byl v té době i předsedou Městského výboru strany. Měla jsem smůlu. I když na mně řval, že si pod sebou podřezávám větev nic se nestalo. Bylo to totiž krátce před nečekanou sametovou.
Jestli někdo tvrdí, že za vlády komunistů měli všichni práci není to až tak pravda. Záleží jakou práci. Ti, kteří se soudruhům nezalíbili skončili se zákazy. Nebyla to jenom Marta Kubišová, ale skoro každý umělec měl se soudruhy problém. Stačí poslouchat některé rozhovory, téměř každý měl na nějakou dobu zákaz činnosti. Hodně vzdělaných lidí skončilo u lopaty, v kotelně, ne-li rovnou ve vězení někteří i se zbavením svéprávnosti v ústavech.
Prezidentovi Pavlovi je také vyčítáno, že složil slib ve kterém zazněla oddanost Komunistické straně a Sovětskému svazu. Jestlipak si vy, kteří jste prožili totalitu vzpomenete na znění Pionýrského slibu? Nebo na básničky ze kterých jsme byli na základce zkoušeni a na básničky, které se učily děti v mateřské škole. Když přišel k mojí malé neteři Mikuláš a chtěl od holčičky nějakou básničku, dozvěděl se, že „Lenin byl velký člověk, Lenin měl děti rád.....“ A nebyla v tom sama.
Nemám ráda neustálé řečí o převlékání kabátů nebo o tom, že lidi vstupovali do strany kvůli prospěchu. Ano, někteří vstoupili kvůli prospěchu a já to mnohým nezazlívám. Třeba moje teta vstoupila, aby se její syn dostal na vysokou, když byl její otec, můj výše zmíněný v kriminále zavřený děda, prohlášen za zrádce dělnické třídy. Naštěstí mohla za pár let, v roce 1968 ze strany vystoupit. Mnozí z těch, kteří vstoupili do strany, aby mohli vykonávat svojí profesi a nebyli to jen vojáci, ale vědci, profesoři, lékaři, primáři vedoucí pracovníci, učitelé a ředitelé škol a další se rádi po sametové revoluci stranictví zbavili. Nelze je za stranictví soudit. Soudím ty, kteří vstupovali z oddanosti, kteří jsou ve straně stále a dnes popírají to, co se za komunistů dělo, i když se o tom už ví. Myslím, že většina z těch, kteří po revoluci ze strany vystoupili nepřevlékli kabáty, jak jsou osočováni, ale rádi se zabavili těch zavšivených komunizmem prosycených mantlů. Pro tyto lidi byl návrat svobody startem k tomu, aby se mohli znovu realizovat ve svých profesích a nezaslouží si být neustále osočováni a odsuzováni.
Nyní snad konečně dospějeme k tomu, co se mělo stát hned po sametové revoluci. Zákazu propagace komunismu. Vím, že se toho až tak mnoho nestane. Komunisté se schovají za nový název strany a budou tady dál. Otázkou je, kolik lidí se nechá na jejich propagandu opět nalákat.
