Článek
Téměř každý den, včetně dnů svátečních, se na některém z televizních kanálů objevují dokumenty o druhé světové válce a nacistických zločinech. Od konce druhé světové uplynulo již osmdesát let a trvala necelých deset let. Málokdy se však objeví něco o době, kdy nám vládla jedna strana. Komunistická. Její hrůzovláda u nás trvala čtyřicet let. Když se bavím s lidmi o tom co se zde za vlády komunistů dělo zjišťuji, že málokdo o tom něco ví. Přitom těch čtyřicet let bylo součástí naší historie a neměly by být z historie vymazány.
Když jsem nedávno mluvila s jednou bývalou ředitelku školy a řekla jsem jí, že v Jáchymově byl komunistický koncentrák podobný tomu v Osvětimi, pouze zde chyběly plynové komory řekla mi, že myslela, že tam lidi pouze jezdili za prací. Nic nevěděla o tom, že většinou političtí vězni zde těžili uran pro Sovětský svaz bez ochranných prostředků. Uvádí se, že buď přímo tam nebo na následky nejen těžby, ale i bestiálního mučení zemřelo něco kolem šesti tisíc lidí. Právě o tom by se mělo dozvědět více lidí mělo by se o tom učit ve školách a ne udělat za tím tlustou čáru jak si přejí hlavně ti, kteří jsou stále poctivými voliči komunistů. Bohužel mnozí z nich nic nevědí, přitom především oni by měli vědět co jejich soudruzi páchali většinou na nevinných lidech.
Domnívám se, že nejenom málokdo ví co se u nás čtyřicet let za vlády jedné strany dělo, ale připadá mi jakoby se informace o tom měly zamést pod koberec a umlčet. Stejně jako museli mlčet ti, kterých se to týkalo. Báli se mluvit i před vlastními rodinami a dětmi a někteří podlehli a raději vstoupili do strany, aby rodinu zachránili před perzekucí. Jelikož se mnohé z toho dotýkalo i naší rodiny, napsala jsem o tom knihu s názvem Naše rodina aneb komunisty nemusím. Dovolím si uvést výňatek z jedné kapitoly.
„Nebyla to jen Milada Horáková. Lidé málo vědí nebo nechtějí vědět o dvě stě třiceti čtyřech nevinných obětech popravených komunisty od roku 1948 do roku 1960. O sto sedmdesáti osmi zastřelených při pokusu o útěk za svobodou, o osmdesáti osmi obětech usmrcených v elektrických drátech na hranicích. O neznámých hrobech politických vězňů popravených, umučených a zemřelých v komunistických lágrech. Nedá se spočítat množství postižených rodin politických vězňů komunistických kriminálů ani obětí kolektivizace v zemědělství, zabaveného a rozkradeného majetku, dětí těchto rodin které nesměly studovat nebo vzdělaných lidí, kteří nesměli vykonávat práci ve svojí profesi. Za komunistů oficiálně nebyla nezaměstnanost, ale mnozí vzdělanci a pro soudruhy nepohodlní končili u lopaty, v kotelnách, pracovních táborech nebo kriminálech. Nesmí se zapomenout ani na osudy žen rovněž roky vězněných v komunistických věznicích nebo pracovních táborech, které byly připraveny o možnost založit rodinu a mít vlastní děti, případně jim byly děti narozené v kriminále odebírány a mnohé i zavražděny. Podle pravděpodobných údajů bylo totalitou postiženo v Československu více než dva a půl milionu obyvatel do emigrace odešlo po roce 1948 kolem čtyřiceti tisíc a po roce 1968 osmdesát tisíc Čechoslováků. Mezi lety 1969 - 1989 opustilo republiku odhadem až dvě stě padesát tisíc lidí, kteří zde za totality nechtěli a nemohli žít.“ / Informace jsem čerpala z přehledu Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování komunistických zločinů./
Jsem přesvědčena o tom, že za to nesou zodpovědnost i ti, kteří této straně zůstávají dodnes věrní. Už jenom tím, že před těmito zločiny zavírají oči a nestojí o to, aby se o nich vědělo. Bohužel za tyto zločiny nebyl nikdo potrestán a jestli soudruzi tvrdí, že se za ně omluvili jejich omluvě nevěřím. Jak se lze omluvit za nejen zničené životy, ale i zničenou budoucnost tisíců lidí. Jak se lze omluvit za to, že naší prosperující zemi uvrhli na samotné dno a do chřtánu sovětské moci.
Mnozí z nás nebyli hrdiny a také díky tomu, že hodně lidí bylo komunisty postiženo drželi jsme hubu a krok. I když jsme si mysleli něco jiného, mávali jsme v průvodech mávátky a vzdávali hold Sovětskému svazu, Komunistické straně a soudruhům. Zapadli jsme do jakési setrvačnosti totality a nevěděli a nevěřili, že se něco změní. Že budeme svobodní, že z nás spadne ta tíha a konečně budeme moci mluvit o tom co se v naší zemi dělo. Nemám ráda osočování lidí, že převlékli kabáty. Ano jsou tací, kteří to zřejmě udělali s úmyslem skrýt svojí minulost. Ale mnoho bylo těch, kteří se rádi toho špinavého zavšiveného mantlu komunismu zbavili, aby mohli svobodně dýchat a normálně žít. Bohužel znám i takové, kteří také zvonili klíči, po sametové revoluci se zapojovali do občanských hnutí a nyní opět lezou soudruhům do zadku a kdyby mohli klaní se před nimi až k zemi. Vadí mi, že po otevření hranic se někteří komunisti zapojili do cestovních aktivit a vozí turisty do zemí, kam jsme za jejich vlády nemohli. Nebo provádějí po našich památkách. Zajímalo by mně co tito průvodci říkají při prohlídkách zámků a památek které soudruzi nechali zdevastovat, mnohé vykradli nebo z nich udělali věznice a tábory nucených prací. Stále tvrdím, že opravy stovek zničených památek by měli komunisti zaplatit. Ale nejenom památky, ale i ukradené a zničené majetky, které se lidem vrátily v restitucích.
Zdá se mi, že jsme klíči zvonili zbytečně. Sametová revoluce nám vzala naději, že se zbavíme komunistů. Byla nejsametovější právě pro komunisty a díky jakési divnolásce nebyl nikdo ze zločinců odsouzen. Ani soudci kteří posílali nevinné lidi na smrt, popravčí, bachaři, trýznitelé, špiclové a udavači nestanuli za své hrůzné činy před tribunálem. Domnívám se, že chvíli měli sevřené zadky strachem, že je spravedlnost nemine, ale brzy zjistili, že se jim nestane nic a opět jim narostl hřebínek a zajeli do starých kolejí komunistických praktik. Ba co víc mnozí z nich začali podnikat i když dříve potírali soukromé vlastnictví a podnikání. Nic jim nebránilo, měli styky i peníze. Začali se nejen opět cpát do politiky, ale i verbovat mladé lidi do svých řad. Bohužel získávají na jistotě, že jim jejich věrní opět dají hlas ve volbách. Nevím proč, ale nikdo neměl tu odvahu a nedokázal postavit komunisty mimo zákon jako v jiných zemích.
Proto se mohl vrátit do politiky také soudruh JUDr. Vojtěch Filip. Několikrát již se v porevoluční politice usadil v Poslanecké sněmovně, v současnosti v krajském zastupitelstvu Jihočeského kraje. Málokdo ale ví, že byl od roku 1985 velice činný v StB a pod krycím jménem „Falber“ plnil zadané úkoly a pobíral ze ně plat. Rozsáhlý přehled jeho estébácké kariéry a dalších činů najdete na Wikipedii. Možná se stejně jako já budete divit i proto, že je prakticky pořád aktivní a to i jinde. Od Vietnamských komunistů dostal nejvyšší státní uznání. Když se konal pokus o jeho odsouzení v roce 1992 prohlásil, že s StB spolupracoval nevědomě a byl osvobozen. Nyní se rozčiluje, že v kraji nedostali komunisté funkci předsedy kontrolního výboru. Přitom má možná velice dobrou praxi v kontrolování nepohodlných, špiclování a v jiných praktikách z doby minulé.
Když už se zmiňuji o krajském zastupitelstvu jihočeského kraje, za komunisty v něm usedla také soudružka Kateřina Jirousová, která v jednom rozhovoru prohlásila, že se necítí být komunistkou. Její matka usedla po roce 1990 za komunisty do Parlamentu a babička byla v době Husákovy éry poslankyní Národního shromáždění. Pravda, soudružka Jirousová není členkou KSČM, nevím proč tedy za komunisty kandidovala. Mimo jiné také popřela, že by komunisti lidem někdy něco ukradli, když jsem se o tom zmínila v příspěvku v okresních novinách. To je velice zajímavý názor a tak jsem se pokusila provést jí městem ve kterém žije, abych jí upřesnila co všechno bylo lidem které zná komunisty znárodněno, vyvlastněno a v podstatě ukradeno.
Soudruh Václav Ebert rovněž člen krajského zastupitelstva mně obvinil ze lži, když jsem v jednom článku uvedla, že komunismem bylo v Československu postiženo víc něž dva miliony lidí. Ráda bych se soudruhovi omluvila, lhala jsem určitě jich bylo víc. Mezi oběti komunistické zlovůle se počítají nejen fyzické oběti popravených zastřelených a umučených, ale i lidé okradeni o majetky nebo vyhnáni ze země. Směšné je, že soudruh Eber má program pod hlavičkou STAČILO nedostatku řemeslníků a chce usilovat o obnovu řemesel. Směšné je to tím, že to co komunisti potlačovali a zničili, což jsou právě řemesla a soukromé podnikání chtějí nyní oficiálně obnovit.
Když už se zmiňuji o těchto soudruzích, nemůžu nevyjádřit svůj názor na soudružku Kateřinu Konečnou. Všude se ospravedlňuje, že jí v době sametové revoluce bylo osm let. Pravda, byla v té době dítě stejně jako již zmíněná Kateřina Jirousová. Ale obě tyto soudružky vyrůstaly v silně komunistickém prostředí v rodinách oddaných členů Komunistické strany. /Lze si najít životopisy na Wikipedii/ Pochybuji, že když třeba tatínek vyprávěl malé Kateřině pohádky o čertech, že jí vyprávěl také o pekle jáchymovském. A Kateřina mi nyní připadá jakoby malým dítětem zůstala. Dítětem, které se vzteká a kope nožičkama pokud nedocílí svého. Zdá se mi, že se stydí za to, že je členkou KSČM, když v podstatě tuto stranu zradila za účelem aby oblbla národ když zaměnila její název za název STAČILO a dokonce, aby se ještě víc zavděčila a přesvědčila stále nespokojené občany, vyměnila stranu za hnutí. Velice trapná mi připadají trička se kterými její příznivci předstupují před občany a dokonce v Evropském parlamentu. Jen, aby celý svět viděl jací jsme chudáci a jak nás komunisté spasí.
Bohužel na to lidi slyší. Já jenom doufám, že u nás není až tolik hlupáků a že se opět nedostaneme do tenat této zločinecké organizace, která se možná inspirovala nebo svůj současný název odcizila spolku Bez komunistů.cz. Nám už ale soudruzi opravdu STAČILO !
