Článek
Zeppelin aneb cesty gastroglos jsou nevyzpytatelné
Divný název gastroglosy jsem zvolila záměrně. Ta příhoda se stala před pár dny a já se pak mnohokrát ptala, zda je život jenom náhoda, což tvrdili velikáni Werich, Ježek a Voskovec a teď i já!
Bylo to takhle. Náhodou se z gramofonu ozvala píseň Led Zeppelin „Good Times Bad Times“, která je na jejich prvním albu s hořící vzducholodí Hindenburg na obalu. V ten moment jsem se zaposlouchala a duchem nepřítomná listovala v kuchařce.
„Probralo“ mě až litevské národní jídlo zvané cepelinai, tedy zeppeliny. Naproti mně stálo na stole audio Zeppelin ve tvaru vzducholodi. Vedle mě Petr četl knihu a já, předem tušící odpověď, jsem se zeptala:
„Co čteš?“
„Vojenská letadla, první díl, kapitolu o zeppelinech.“
To už jsem nemohla přejít. To přece není náhoda! Za pár chvil se Google potil pod otázkami z mé klávesnice.
Šetřilo se každým kilem
Záměrně vynechávám fakt, že německé vzducholodě byly využívány také k válčení. To mi sice není jedno, ale teď se tím nemíním zabývat. Nás bude zajímat, co si dávali cestující na nejluxusnější vzducholodi své doby Hindenburg. Byl to takový Titanic vzduchu.
Sice tolik cestujících nepobral, ale služby nabízel přímo královské. Aby ne, když v roce 1937 stála jednosměrná jízdenka přes Atlantik 450 dolarů. Žehrání na drahé cestování tedy není žádnou novinkou.
Počet cestujících nebyl závratný. Původně jich Hindenburg mohl přepravovat padesát, před sezonou 1937 však přibyly další kabiny. K tomu početná posádka a bylo jasné, že zásobování takového létajícího hotelu nebylo jednoduchou záležitostí.
O to náročnější bylo zabezpečit stravu na několikadenní cestu přes Atlantik. A samozřejmě platilo, že posádka si určitě nedebužírovala stejně jako platící cestující.
Zajímavé je, jak důležitou roli hrála hmotnost. Zařízení jídelny bylo proto navrženo speciálně pro vzducholoď, nábytek byl jednoduchý a lehký a hojně se využíval hliník. Šetřilo se zkrátka každým zbytečným kilogramem.
Na vzdušném korábu se vařilo v dobře vybavené elektrické kuchyni. Otevřený oheň byl pochopitelně nepřípustný, vždyť nad cestujícími byly obrovské vaky naplněné vysoce hořlavým vodíkem. Přesto na Hindenburgu nechyběl kuřácký salonek.
A nebyla to žádná sebevražedná komůrka. Salonek byl udržován v mírném přetlaku, aby se do něj nemohl dostat vodík, od ostatních prostor ho oddělovala vzduchová komora a kuřáci měli k dispozici elektrický zapalovač.
K luxusu patřil dokonce klavír. Speciálně zkonstruovaný lehký Blüthner s hliníkovými částmi stál v salonku na palubě A. Na Hindenburgu však vydržel pouze sezonu 1936. Před sezonou 1937 byl odstraněn, takže při posledním letu v květnu už na palubě nebyl.
Svého času měla výroba vzducholodí překvapivý vliv i na produkci tradičních německých wurstů. Pro výrobu plynových vaků se používala takzvaná goldbeater's skin, mimořádně tenká a pevná membrána získávaná ze zvířecích střev.
Za první světové války byla natolik strategickou surovinou, že její sběr podléhal přísné kontrole. Řezníci ji museli odevzdávat a výroba uzenin byla v některých oblastech omezována. Válka zkrátka dokázala Němcům sebrat i klobásu.
Na čem si pochutnávali cestující
Začnu poněkud netradičně poznáním, že na palubě se sice dobře jedlo, ale také hodně pilo. Alkohol nebyl v ceně „letenky“, ale to pasažérům příliš nevadilo.
Na první cestě Hindenburgu do Ameriky v roce 1936 však nastal problém. Bar byl zásoben především podle německých zvyklostí, zatímco mezi cestujícími byli Britové a Američané s poněkud jinými představami. A tak došel gin.
Řešení našla cestující Pauline Charteris, manželka spisovatele Leslieho Charterise, autora příběhů o Simonu Templarovi neboli Svatém. Když gin došel, improvizovala nápoj z kirschwasseru.
Tady je ale třeba oddělit historii od hezké legendy. Víme, že Pauline Charteris koktejl z třešňovice skutečně připravila, přesný recept se však nedochoval. Dnes uváděná kombinace kirschwasseru, suchého vermutu, grenadiny a citronové kůry je pozdější rekonstrukcí na její počest.
A pokud jste to s pitím přehnali, i na to se myslelo. Mezi dobovými vzpomínkami se objevuje ranní prostředek proti kocovině ze syrového vejce ochuceného pálivou omáčkou.
Co se ve vzducholodi jedlo? Snídaně rozhodně nebyla asketická. Podávaly se káva, ovoce, máslo, džem, med, vajíčka, párky, šunka, salámy, sýry a pečivo.
Obědy a večeře byly několikachodové a střídaly se polévky, ryby, drůbež, maso, zelenina, sýry a dezerty. Jídelníčky byly výrazně evropské, často německé, a ne vždy se trefovaly do chutí amerických cestujících.
Na stole se mohl objevit hovězí vývar, losos, drůbež, humr, nejrůznější zeleninové přílohy a omáčky. Kdo netoužil po složitějších kreacích, mohl dostat například omeletu. Nechyběly ani dezerty, zmrzlina a káva.
Na každý let se připravovalo jiné menu, takže se nedá jednoduše napsat, že „na Hindenburgu se jedlo právě toto“. Dochované jídelníčky jsou spíš nádhernými gastronomickými momentkami z jednotlivých cest.
Zajímavá je poslední cesta Hindenburgu. Vzducholoď odstartovala z Frankfurtu 3. května 1937. Na 4. a 5. května byla připravena tištěná polední a večerní menu. Dne 6. května už měl být Hindenburg dávno v americkém Lakehurstu, jenže protivítr a později bouřka přílet výrazně zpozdily.
Kuchyně proto improvizovala a ještě kolem šesté večer poslala cestujícím sendviče. Krátce poté začal Hindenburg přistávat a v 19.25 vzplál.
Šéfkuchař Xaver Maier katastrofu přežil.
Éra luxusních německých vzducholodí tím prakticky skončila. Její gastronomická historie je ale pozoruhodná právě tím, jak se kuchaři museli vyrovnávat s něčím, co restaurace na zemi řešit nemusely – každým kilogramem nákladu, elektrickým vařením, několikadenní cestou a omezenými zásobami.
Podzim ve znamení Zeppelinů
A snad ještě jedna vzducholoď, bez níž by tenhle příběh nebyl úplný.
LZ 127 Graf Zeppelin poprvé vzlétla 18. září 1928. O necelý měsíc později, 11. října, se vydala z Friedrichshafenu přes severní Atlantik do amerického Lakehurstu. Tím začala její mimořádně úspěšná devítiletá kariéra. Do vyřazení z provozu v roce 1937 uskutečnila celkem 590 letů, ve vzduchu strávila 17 177 hodin a přepravila přibližně 34 000 lidí, z toho 13 110 platících cestujících.
Podzim má ale v historii zeppelinů také mnohem temnější datum. 13. října 1915 podniklo pět německých vzducholodí velký nálet na Londýn, později známý jako Theatreland Raid. Zeppelin tak během pouhých třinácti let vstoupil do podzimních dějin ve dvou naprosto odlišných rolích – nejprve jako obávaná válečná zbraň a později jako symbol nové, luxusní dálkové dopravy.
Od bomb nad Londýnem k porcelánu a několikachodovým večeřím nad Atlantikem je to pořádně dlouhá cesta. A přitom ji urazíme jedním slovem: Zeppelin.
Litevské zeppeliny
Vařit nebudeme, ale už v úvodu jsem zmínila litevské národní jídlo, jehož název je odvozen od tvaru knedlíků připomínajících vzducholodě Zeppelin.
Cepelinai jsou jídlo těžké a hutné, což je vzhledem k jejich pojmenování po stroji lehčím než vzduch docela pěkná ironie. Základem jsou brambory a nejznámější variantou je náplň z kořeněného mletého masa, ale existují také cepelinai plněné tvarohem nebo houbami.
Masové cepelinai se vaří ve vodě a obvykle se podávají se zakysanou smetanou, opečenou slaninou a cibulkou.
A tak se nakonec ukazuje, že moje zdánlivě nesouvisející náhody zase tak nesouvisející nebyly. Od Led Zeppelin přes Hindenburg a Graf Zeppelin až k litevskému bramborovému knedlíku vede překvapivě přímá cesta.
Cesty gastroglos jsou zkrátka nevyzpytatelné.
Zdroje:
