Článek
Držím dietu půl roku. Není to snadné, ale dělám pokroky. Shodila jsem dvanáct kilo, cítím se lépe, mám víc energie. Jsem na sebe pyšná.
Pozvala jsem tchýni k nám domů na odpolední kávu. Byly tam i dvě kamarádky. Chtěla jsem příjemné posezení, normální návštěvu.
Místo toho jsem zažila veřejné ponížení.
Jak to začalo
Tchýně přišla s velkým igelitovým pytlem. „Napekla jsem buchty. S jablky, pocukrované. Tvoje oblíbené,“ oznámila nahlas hned ve dveřích.
Zarazila jsem se. Věděla, že držím dietu. Mluvily jsme o tom před měsícem. Řekla jsem jí, kolik jsem shodila, jak se snažím.
„Děkuju, ale já teď nejím sladké. Víš přece, že držím dietu,“ řekla jsem tiše.
„Dietu?“ Natáhla slovo, jako by slyšela vtip. „No jo, dietu. Ale pořád vypadáš stejně, ne? Tak si aspoň dej buchtu, když to stejně nepomáhá.“
Řekla to nahlas. Před kamarádkami. S úsměvem, jako by to byla nevinná poznámka.
Ticho u stolu
Kamarádky ztuhly. Nevěděly, kam se dívat. Já taky ne.
Snažila jsem se to odbýt. „Pomáhá to. Shodila jsem dvanáct kilo.“
„Dvanáct?“ Tchýně se podívala na mě shora dolů. „No… možná na břiše trochu míň. Ale boky a stehna… tam je to pořád stejný. Ty máš takovou postavu, že i když zhubnеš, stejně to není vidět.“
Hořely mi tváře. Cítila jsem se malá, ponížená, vystavená na pranýř.
Kamarádka se mě zastala. „Paní Nováková, já vidím obrovský rozdíl. Jana vypadá skvěle.“
Tchýně mávla rukou. „Vy jste hodná. Ale pravda je, že tlustá byla a tlustá je. Aspoň ať si dá buchtu, když už jsem s tím měla práci.“
Sabotáž zabalená do starostlivosti
Tohle nebyla náhoda. Tchýně věděla, že držím dietu. Věděla, že se snažím. A přesto přinesla pytel buchet – mého největšího pokušení.
A pak mě tlačila, abych je snědla. Ne jednou, ne dvakrát – celé odpoledne.
„Dej si aspoň jednu. Jedna neublíží.“ „Máš je ráda, vždyť vím.“ „Neber to tak vážně, dieta dieta, taky si občas musíš dopřát.“
Každá věta znělа jako starost. Ale nebyla to starost. Byla to sabotáž.
Proč to dělá
Tchýně není hloupá. Ví přesně, co dělá. A dělá to schválně.
Protože když zhubnu, už nebude mít nad čím mít kontrolu. Už nebude moct poznamenávat, „radit“, komentovat moje tělo.
Pokud zůstanu „tou tlustou“, má pořád příležitost připomínat mi, že nejsem dost dobrá. Že se snažím, ale stejně to nestačí.
A když mě sabotuje sladkostmi – ještě lépe. Pak může říct: „No vidíš, snažila jsem se ti pomoct a ty stejně nejsi schopná se ovládnout.“
Co jsem udělala
Nesnědla jsem ani kousek. Celé odpoledne jsem odmítala. A bylo to těžké – ne kvůli buchtám, ale kvůli tlaku.
Když tchýně odešla, kamarádky se mě ptaly, jestli jsem v pořádku.
„Vždycky je taková?“ zeptala se jedna.
„Ano. Vždycky.“
Uvědomila jsem si, jak moc jsem si na tohle zvykla. Že jsem to roky brala jako normální. Že tchýně prostě taková je – kritická, „upřímná“, „přímá“.
Ale tohle není upřímnost. To je toxicita.
Co jsem jí řekla později
Zavolala jsem jí večer. Klidně, bez emocí.
„Dneska jsi mě před kamarádkami ponížila. Řekla jsi mi, že jsem tlustá, i když vidíš, jak se snažím. A pak jsi mě tlačila do jídla, které víš, že nesmím.“
„Jé, já tě nechtěla urazit. Já jen říkám pravdu. A buchty byly myšlené dobře.“
„Ne. Nebyly myšlené dobře. Kdybys chtěla pomoct, přinesla bys ovoce. Nebo nic. Buchty byly sabotáž.“
„Sabotáž? Ty ses zbláznila? Já jsem ti je napekla z lásky!“
„Láska nevypadá jako ponižování. A příště, když přijdeš na návštěvu, nech si komentáře o mém těle pro sebe.“
Položila jsem telefon. Třásla se mi ruka, ale cítila jsem úlevu.
Co se změnilo
Tchýně se urazila. Dva týdny se neozývala. Pak zavolala manželovi a stěžovala si, že jsem hrubá a nevděčná.
Manžel se mě zastal. Řekl jí, že měla pravdu a že se má omluvit.
Omluvu jsem nedostala. Ale komentáře o mém těle utichly.
A já jsem si uvědomila důležitou věc: hranice musím stanovit já. Nikdo jiný to za mě neudělá.
Dietu držím dál. Ne kvůli tchýni. Ne kvůli tomu, abych jí něco dokázala. Ale kvůli sobě. Protože si to zasloužím – bez komentářů, bez sabotáže, bez ponižování.
