Článek
Myslel jsem, že ve třiceti už má člověk život pod kontrolou. Mám práci, která mě živí, žádné dluhy, s partnerkou plánujeme budoucnost. Nepřipadalo mi, že něco zásadního zanedbávám.
Podle tchyně jsem ale promarněný talent.
Moje práce je dostatečná – podle mě
Pracuji jako technik v menší firmě. Není to kariéra snů, ale mám klid, pravidelný příjem a kolektiv, kde se nikdo nepřetvařuje. Po letech nejistých smluv je to výhra.
Když přijdu domů, hlava mi nebzučí z meetingů a tabulek. Mám čas na partnerku, víkendy, normální život.
Tchyně to vidí jinak. Od začátku měla pocit, že bych měl mířit výš. Vždycky když jsme u nich, nenápadně zmíní, že syn její kolegyně je už vedoucí, že známý koupil byt, že dnešní mladí musí být draví.
Usmívám se, přikyvuju. Ale cítím, že mluví o někom jiném, ne o mně.
Pohovor, o kterém jsem nevěděl
Jednou mi zazvonil telefon. Neznámé číslo. Představila se personalistka z větší firmy a děkovala za zájem o pozici provozního manažera.
Myslel jsem, že jde o chybu. O žádnou manažerskou pozici jsem se nehlásil.
Ukázalo se, že můj životopis poslala tchyně. Prý ho dostala od dcery před lety, když jsem hledal práci, a teď ho aktualizovala a odeslala. Bez mého vědomí.
Chtěla mi udělat radost. Přihlásila mě na pohovor za dva dny.
Seděl jsem v kuchyni a nevěděl, jestli se smát nebo zlobit. Nakonec jsem šel. Nechtěl jsem dělat scénu. Vzal jsem to jako zkušenost.
Nabídka, která není pro mě
Firma byla moderní. Skleněné kanceláře, open space, všichni s notebooky. Mluvili o růstu, výkonu, odpovědnosti za tým dvaceti lidí.
Plat byl vyšší než můj. O dost. Ale když jsem tam seděl, cítil jsem, že bych tam nebyl doma.
Dlouhé přesčasy, telefon neustále aktivní, víkendy podle potřeby. Znělo to jako závod, do kterého jsem se nepřihlásil.
Po týdnu mi volali s nabídkou. Poděkoval jsem a odmítl.
Večeře, kde to vybuchlo
Večer jsme byli u tchyně na večeři. Netušil jsem, že už o tom ví – zavolala jí známá z firmy.
Sotva jsem dosedl ke stolu, začalo to. Jak jsem mohl takovou příležitost zahodit. Kolik lidí by za ni dalo cokoli. Prý se bojím odpovědnosti. Prý nemám ambice.
Snažil jsem se vysvětlit, že nechci žít jen prací. Že úspěch pro mě není jen číslo na výplatě. Že si vážím toho, že mám večery a víkendy volné.
Měl jsem pocit, že mluvím jiným jazykem. Dívala se na mě skoro s lítostí.
Pak řekla: „Moje dcera si zaslouží chlapa, který něco dokáže.“
Věta, která všechno změnila
Ta věta mě zasáhla víc než celý pohovor. Najednou to nebylo jen o práci, ale o tom, jestli jsem podle ní dost dobrý.
Partnerka stála někde mezi námi. Chápe, že nejsem typ na kariérní sprint, ale zároveň slyší celý život, že muž má být tahoun.
V posledních týdnech mezi námi visí ticho. Nikdo to neříká nahlas, ale cítím, že odmítnutá nabídka změnila víc, než jsem čekal.
Začal jsem o sobě pochybovat
Možná jsem opravdu málo odvážný. Možná si jen namlouvám, že mi stačí míň.
Ale když ráno vstanu a jdu do práce, necítím odpor. Nejsem vyhořelý, nejsem nešťastný. Jen nejsem manažer.
Přemýšlím, jestli by mi vyšší plat přinesl víc klidu, nebo jen víc stresu. Jestli bych si vážil sám sebe víc s delším názvem pozice.
A hlavně – jestli má někdo jiný právo rozhodovat, co je pro mě dost.
Co se změnilo
Tchyně téma už neotevřela. Ale občas zmíní, že ve firmě stále hledají schopné lidi.
Já se jen usměju.
Nevím, jestli jsem zbabělec, nebo člověk, který ví, kde jsou jeho hranice.
Je mi třicet jedna. A poprvé mám pocit, že největší boj nevedu o lepší práci, ale o právo žít život podle sebe.
