Článek
Když si většina lidí představí Elizabeth Taylor, vybaví se jim její fialkové oči, slavné filmy, drahé šperky a divoké vztahy. Jenže tahle hollywoodská legenda byla mnohem víc – vášnivá, odvážná a neústupná žena, která i na sklonku života odmítla sedět v koutě. V roce 2010, rok před svou smrtí, se rozhodla pro výjimečný krok: vydat se navzdory vážnému zdravotnímu stavu na cestu do Londýna. Nešlo přitom jen o nostalgii. Šlo o potřebu žít, pomáhat a naposledy zažít svět naplno.
Let přes sopku
Cesta do Londýna začala dramaticky. V době plánovaného odletu totiž soptila islandská sopka Eyjafjallajökull a většina letů byla zrušena. Taylor to ale nevzdala. Podle jejího dlouholetého asistenta Tima Mendelsona si bez váhání prosadila odlet o den dříve. Přesvědčila pilota, že musí letět hned – a on ji poslechl. „Byla přesvědčivá. Věděla, co chce,“ vzpomíná Mendelson.
Výlet, který měl smysl
Do Londýna ji přivedl slavnostní večer na podporu AIDS nadace a pojmenování sálu po Richardu Burtonovi – muži, kterého milovala. Přestože musela být na vozíku, chtěla být u všeho. Zúčastnila se večeří, kulturních akcí a nechyběla ani plavba po Temži. V hotelovém apartmá si nechala připravit falešnou vánoční hostinu – protože proč ne? Vánoce měla ráda a nebála se si je dopřát v dubnu. Všude ji doprovázely vůně parfémů, drahé látky, smích i únava. Ale nevzdala to.
Dary, empatie a elegance
Nešlo ale jen o rozmazlování. Taylor byla známá svou charitativní činností – zejména v boji proti AIDS. Cestu do Londýna spojila s pomocí a sbírkou prostředků, jak jen mohla. I přes zdravotní potíže si zachovala noblesu, empatii a zájem o druhé. Hosty vítala osobně, měla připravené dárky pro personál a nikdy si nestěžovala. I když někdy musela kvůli bolesti vše zrušit, nikdy to nedala najevo veřejně.
Elizabeth Taylor svou poslední cestu nepojala jako rozloučení, ale jako oslavu života. Bojovala s bolestí, létala přes sopečný prach, riskovala zdraví – jen aby ještě jednou mohla žít podle svých pravidel. V Londýně ukázala světu, že neztratila nic ze své síly, elegance ani vášně. I na sklonku života byla tou ikonou, kterou celý svět obdivoval. A možná právě díky této cestě se na ni dodnes nevzpomíná se smutkem, ale s úžasem.
Zdroje:
