Článek
Cestou se psem do lesa jsem si na chodníku všimla tlusťoučké, růžové, lehce mimozemsky vypadající housenky. Hřbet měla posetý bílými tečičkami a z hlavy jí trčel namodralý růžek. Ležela uprostřed chodníku a podle té části, která se mi zdála býti hlavou, mířila přímo do silnice.
I housenka se dokáže bránit, proto jsem vytáhla z venčící taštičky zelený sáček a pokusila se housenku zvednout. Tím jsem jí tedy fakt naštvala. Začala se mi s překvapivou silou v ruce otáčet kolem své osy jako krokodýl. Prohýbala se jako luk a zlostně zvedala tu hlavičku, tu zadeček. Měla jsem co dělat, abych jí udržela a současně jí neublížila. Odnesla jsem jí na trávník a tam ji položila na spodní větvičku lípy.
Pan Google mi řekl, že je to housenka lišaje lipového, která se chystá zakuklit. Lišajové jsou nenápadní motýlci s dokonalou kamufláží. Vypadají jako miniaturní bombardéry stealth. Zanechala jsem housenku jejímu osudu a šla do lesa.
Můj pes Kory si rád hraje s klacky. Opustila jsem zanedbanou, zarůstající cestičku a vnořila se do nízké džungle mezi řídce roztroušenými stromy, které tu zbyly po poslední „výchovné“ těžbě. Našla jsem vhodný klacek a vytáhla ho z hromádky větví. Náhle můj pes zaječel a začal mávat kolem hlavy přední packou a zběsile poskakovat. Vzápětí jsem ucítila píchnutí do ruky.
Nečekala jsem na nic a snažila se z husté přízemní džungle prchnout. Pes běžel za mnou, stále se ohánějíce packou. Když jsme vběhli na cestu, ucítila jsem žhavé bodnutí vzadu pod krkem. A hned druhé. Au, Au, Jauvajs! Prchali jsme dál. Ani po padesáti metrech nám zlotřilé vosičky nedaly pokoj. To už jsem se „přední packou“ oháněla i já.
Zastavit jsme se mohli až po dalších padesáti metrech. Kory se vztekle kousal do zadku. Prohlídla jsem ho a našla mu v srsti zamotanou jednu celou malou vosičku a půlku druhé. Obojí jsem vyndala. Poté jsme se mohutně drbajíce vydali konečně na procházku. Doma jsem již notně začervenalá a mírně opuchá místa vpichů žihadel u psa i u sebe potřela kaštanovým olejem s tee tree olejem. Během pár minut vše splasklo a přestalo bolet.
Zhruba po hodině jsem uslyšela z jídelny mohutné, hluboké čmeláčí bzučení. Čmeláci si ke mně na balkon chodí pochutnávat na nektaru z bylinkových květů. Někdy vletí dovnitř a sají z pokojovek. Když bzučení neustávalo, šla jsem se podívat, co se děje. Čmelák se nějak dostal pod žaluzie a nedokázal se osvobodit.
Zahájila jsem další hmyzí záchranu. Vzala jsem skleničku a kus papíru. Normálně je snadné čmeláka, vosu, včelu nebo sršně skleničkou opatrně přiklopit. Papír se potom vsune pod skleničku a tím se zbloudilý hmyz uzavře bezpečně uvnitř. Jenže, zkuste se dostat se skleničkou pod žaluzie. Po nějaké době se mi přeci jen podařilo čmeláka lapit a vypustit na balkoně. Usedl na fialově kvetoucí keříkovou bazalku.
A takhle já žiju.
