Článek
Minulý týden se při tiskové konferenci s prezidentem Zelenským stalo něco hodně zajímavého. Redaktor České televize Andreas Papadopulos položil prezidentu Zelenskému, v té době pobývajícímu v Praze, dotaz sice jednoduchý, přesto však svým významem přesahujícím vše ostatní, na co se ho ostatní servilní novináři vyptávali. Ona otázka zněla:
„Od začátku plnohodnotné invaze Ruska na Ukrajinu jsem se na východě Ukrajiny pohyboval několik měsíců a vyplývá mi z toho jeden dotaz. Vy jste dnes v Česku a my máme tady v naší zemi historickou zkušenost po roce 1945 - říká se tomu nekontrolovaný, násilný odsun Němců. To byly desítky tisíc lidí, kteří žili na území nepřítele, hovořili jazykem nepřítele, ale velmi často nepřáteli nebyli. A já se chci zeptat, jak vy a vláda, která vám podléhá, zajistí, že se tento odsud nebude opakovat na v budoucnu osvobozeném Krymu a v Donbasu. Mám na mysli ty obyvatele Ukrajiny, kteří sice možná hovoří rusky, ale chtějí to, čemu se říká ruskij mir.“
Sám jsem dosud nevěřil tomu, že nikdo ještě podobný dotaz nepoložil a pro sebe jsem si to vysvětloval nikoliv malou odvahou novinářů, ale spíše zbytečností této otázky, neboť osvobození okupovaných oblastí se jevilo možné jen v teoretické rovině. V souvislostí s ukrajinskou ofenzívou, která si ovšem tento cíl klade, je tato otázka na pořadu dne a nechme stranou, že výsledky měsíční ofenzívy zatím nejsou příliš přesvědčivé ani pro Západ, ani pro samotný Kyjev.
Ptejme se tedy společně s redaktorem Papadopulosem - Co bude s Rusy žijícími na okupovaných územích? Nemám na mysli ruskojazyčné Ukrajince, mluvím o autentických Rusech, kteří se takto etnicky identifikují, loajalitu necítí k Ukrajině, ale k Rusku a okupaci vnímají pozitivně, protože Kyjev o jejich důvěru dávno přišel. Takových lidí je na Ukrajině nejspíš několik miliónů a na jihu a východě Ukrajiny tvoří velký, nejspíš i většinový podíl. Samotní Ukrajinci ze západu cítí, že čím dál na východ, tím menší loajalita k Volodymyru a větší k Vladimíru. Musíme si uvědomit, že obyvatelé Krymu a tzv. lidových republik na Donbase už de facto 9 let žijí jako součást Ruské federace (Krym i de iure). Kdo takto žít nechtěl, nejspíš už z dané oblasti dávno odešel. Opravdu si někdo racionálně uvažující může myslet, že se průměrný obyvatel Krymu, Doněcka nebo Luhanska těší, až bude osvobozen ukrajinskou armádou? Ve skutečnosti by při obsazování těchto oblastí čekalo ukrajinskou armádu peklo, protože by už nebojovala proti mobikům z Burjatska, ale proti lidem, kteří budou bránit vlastní domovy a jejich motivace bude minimálně stejná, jako motivace Ukrajinců. A co až budou poraženi? Co pak s nimi? Nebudou pro Ukrajinu trvalým bezpečnostním problémem, pátou kolonou, která jen bude čekat na příležitost, aby se znovu chopila zbraní?
Když byl na podobné téma tázán šéf ukrajinské tajné služby Kyrylo Budanov, dostalo se tazateli, Dmitriji Komarovovi, odpovědí:
- Budanov: „Práce bude hodně.“
- Komarov: „Kromě toho, že se vrátí tři miliony nepříliš loajálních lidí…“
- Budanov: „To nejsou nepříliš loajální lidé, jsou to lidé s již změněnou psychikou. Ani ne ideologií, psychikou.“
- Komarov: „A co se s nimi dá dělat?“
- Budanov: „Ty, u nichž to jde, převychovat.“
- Komarov: „Bičem, nebo cukrem?“
- Budanov: „Vším. Jak bičem, tak cukrem. Jedno bez druhého nefunguje.“
Všimněme si že, že je řeč o převýchově těch, u nichž to půjde (metody nechme stranou). Ale co ti, u nichž je převýchova vyloučená? Jsou to právě ti kandidáti na odsun? Ti, kteří se ani bičem, ani cukrem nenechají přesvědčit k loajalitě ke Kyjevu tedy budou (doufejme, že jen) odsunuti. OK, v principu je to logické, byli by stálou hrozbou pro bezpečnost Ukrajiny, ale může odsun neloajálního obyvatelstva provádět v jednadvacátém století stát, který je kandidátkou zemí EU? A jak by to asi vypadalo? Máte dvě hodiny na sbalení osobních věcí, pak nástup do vlaků směr Rusko? A co když je Rusko nepřijme? Kam půjdou?
Právě na tohle směřovala otázka pana Papadopulose, která způsobila takový rozruch. Západ se prostě těžko může smířit s tím, že země, která se vbrzku chystá stát členem jeho demokratických struktur, takto vyřeší etnickou otázku na svém území. Ano, Ukrajina sice je ve válce, ale ani válka neospravedlňuje všechny metody.
Za sebe soudím, že po všech hrůzách a zvěrstvech, které Rusové na Ukrajině způsobili, je soužití Ukrajinců a Rusů v jednom státě vyloučené. Nenávist je hluboká a oboustranná a jediným fungujícím řešením je mezi těmito národy postavit betonovou zeď, která je na příštích 50-100 let oddělí. Tato válka se vede jen o to, kudy tato zeď povede.
Ale kudy skutečně povede by mohlo být ujednáno u kulatého stolu a bez dalších tisíců obětí.
Proto opakované tvrdím, že:
