Článek
Však čas oponou trhnul a před pár týdny médii bleskla informace, že osvobozující rozsudek nad učitelkou Bednářovou byl po odvolání státního zástupce zrušen nejvyšším soudem. Ve svém přesvědčení, že jsou státní zástupci a obecně česká justice natolik vytíženi, že nebudou ztrácet čas natahováním banální kauzy, jsem se zjevně mýlil. Snaha vytvořit exemplární případ byla nejspíš silným hnacím motorem.
Pro ty, jenž nejsou s případem obeznámeni, zde vkládám odkaz na onu kauzu, kdy je dotyčná Bednářová souzena podle paragrafu 405 trestního zákoníku, tedy popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia, válečných zločinů, zločinů proti míru a zločinů proti lidskosti. Dopustit tohoto skutku se měla během vyučování svými výroky, ve kterých zpochybňovala ruskou agresi a relativizovala ruské zločiny na Ukrajině.
Jak již bylo výše zmíněno, dva předchozí soudy učitelka vyhrála, ovšem Nejvyšší soud osvobozují rozsudky zrušil. V tomto odkazu si mohou zájemci přečíst celé odůvodnění rozsudku, my se však věnujme hlavním bodům, kterými soud argumentoval. Upozorňuji, že jde o opravdu překvapivá tvrzení.
Nuže - Hlavní odůvodnění zrušení předchozích rozsudků najdeme v odstavci 8, kde soud konstatuje, že činy, jejichž popíráním či schvalováním vzniká trestně právní odpovědnost (tedy činy zmíněné v paragrafu 405) nemusí být definovány žádným rozsudkem našich či mezinárodních soudů, ale stačí k tomu konstatování ze strany mezinárodních institucí, např. ICC, Valného shromáždění OSN, RB OSN aj. Přeloženo to znamená, že stačí pouhé prohlášení o podezření z trestného činu.
Jako příklady jsou zde uvedeny například hlasování Valného shromáždění OSN, které ruskou agresi odsoudilo, nebo obvinění V. Putina a dalších osob u mezinárodního soudu v Haagu. Potíž je ovšem v tom, že hlasování Valného shromáždění OSN nemá žádnou právní závaznost pro jednotlivé země, nelze jej nijak vymáhat a je fakticky jen deklarací, kterou státy mohou či nemusejí respektovat. Tím spíše pak tato deklarace není nijak právně závazná pro občany členských států. Závaznou by se stala teprve v případě, že by byla včleněna do legislativy konkrétních zemí. K tomu ovšem u nás nedošlo, proto nelze po občanech ČR vymáhat, aby se touto deklarací nějak řídili. Dále pak je zmíněna obžaloba V. Putina u ICC v Haagu. K tomu lez říci prakticky totéž - soud neproběhl a proto je Putin zatím stále formálně nevinný. Argumentačně nestačí pouhá obžaloba, musí dojít i k rozsudku.
/V této souvislosti je třeba připomenout, že z genocidního chování byl jak u ICC, tak na půdě OSN obviněn i Izrael a premiér Netanjahu. Se stejnou logikou by tedy mohl být stíhán každý, kdo by řekl, že se Izrael žádné genocidy nedopustil./
Pojďme dál: V článku 9 se soud rozepisuje o spáchaných válečných zločinech, které byly mediálně prezentovány před tím, než se Bednářová výroků dopustila. Soud konstatuje, že o nich musela vědět, neboť o nich bylo informováno prakticky ve všech médiích, mainstreamových i alternativních. Jsem jen laik, avšak skutečnost, že Nejvyšší soud argumentuje tím, že „to přece ukazovali v televizi,“ se i mně jeví nezvykle.
V bodech 12 a 13 však najdeme ještě nezvyklejší argument, tady ovšem stojí za to jej přímo ocitovat: Podle státního zástupce obviněná v projednávané věci rovněž naplnila subjektivní stránku zmiňovaného přečinu, u kterého postačí prokázání úmyslu nepřímého ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tím je vyžadováno, že pachatel o nepravdivosti svých výroků musí vědět nebo s ní být minimálně srozuměn. Tyto předpoklady přitom budou naplněny i v případech, kdy je pachatel sice subjektivně přesvědčen, že jeho názor je pravdivý, avšak ví o tom, že se zásadně liší od většinového názoru současné demokratické společnosti.......Obviněná si většinového, dostatkem objektivních a odborných informací podloženého názoru byla velmi dobře vědoma, a pokud mu přesto vědomě veřejně odporovala, dopustila se trestného činu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku, a to nejméně v úmyslu nepřímém.
Napřed se zamysleme, co se skrývá za pojmem demokratická společnost. Soud tím implikuje, že je i nějaká nedemokratická, ovšem v takovém případě ji měl definovat. A zmínka o většině je minimálně stejně zmatečná: týká se to celé společnosti, nebo jen té demokratické části? Nakonec z toho plynou otázky: Je většinový názor automaticky demokratický? Mám se jako občan řídit tím, co se myslí většina? Mám formulovat své názory tak, abych náhodou nevyčníval? Vážně mě k tomu Nejvyšší soud vyzývá?
Na závěr se pak v textu několikrát objevuje oblíbená mantra všech bojovníků za pravdu, totiž , že LEŽ NENÍ NÁZOR. V internetových debatách to jistě zní efektně, ale že bych takovou zjednodušující zkratku čekal v rozsudku nejvyššího soudu, to opravdu ne. Lež nemusí být názorem, ale proč by měla být automaticky trestným činem? Pokud poškodí konkrétní osobu, uvede ji v omyl, nebo poškodí její pověst, máme tady tradiční trestní či občansko-právní nástroje, jak s věcí naložit. Při hodnocení politických, tím spíše světových událostí bychom však měli být hodně opatrní při konstatování, co je lež, co výklad, co pohled z druhé strany či v jiném kontextu. Emocionální vzplanutí veřejnosti a společenská poptávka do rozhodování soudů nepatří.
Jak už jsem se zmínil ve svém předchozím článku týkajícím se Bednářové, v žádném případě bych nechtěl, aby svými bludy dál ovlivňovala žáky a kdyby se to týkalo mých dětí, zakročil bych velice rázně, protože hloupé a jednostranné názory do škol nepatří.
Nepatří ale ani před soud. Alespoň v demokratické zemi. Pokud si soudy neví s paragrafem 405 rady, pak nadešel čas jej zásadně změnit či zcela zrušit. Žádná škoda by ho nebyla, ostatně sám Nejvyšší soud konstatuje, že obdobný paragraf nemají ani na Ukrajině. Svoboda slova je natolik ceněným demokratickým statkem, že každé její omezení by mělo být váženo na lékárnických váhách a při jejím omezování bychom neměli od soudů číst argument typu „dávali to v telce“ nebo “ většina si myslí." Pokud si stát přeje, aby určité výroky veřejně nezaznívaly, měl by je taxativně definovat a včlenit do naší legislativy, ale nelze od občanů očekávat, že svá slova budou dávat do kontextu s výroky různých zahraničních orgánů a institucí či je formulovat tak, aby zapadaly do mainstreamového mediálního obrazu. To už by nemělo se svobodou slova vůbec nic společného.
