Hlavní obsah
Názory a úvahy

Nechci vás děsit, ale začíná to smrdět

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované.

Pamatujete na začátek dvacátého století? Začalo pohodou, mírem, prosperitou – pak najednou světová válka a po ní pandemie španělské chřipky. To dvacáté první začalo stejně nadějně, pak najednou světová epidemie a…

Článek

„Vítejte v jednadvacátém století. Je stejné, jako to dvacáté, jen akcie hodně klesly a všichni mají strach.“

Myslím, že tato věta zazněla v animovaném seriálu Simpsonovi a ti mají - jak se už mnohokrát potvrdilo - patent na předvídání budoucnosti.

Ano, tohle století, jakkoliv mělo vypadat úplně jinak, než to předchozí a to klidně a harmonicky (ať už podle Fukuyamy nebo podle esoteriků čekajících už desítky let na příchod věku Vodnáře) se zatím až podezřele podobá tomu předchozímu. Začalo dobře, taková Belle Époque. Pak najednou ta nepříjemnost s coronou. Věc, kterou nikdo nečekal a už nikdo nepředpokládal, že by nás něco takového ještě mohlo potkat. Máme přece tak vyspělou vědu, zdravotnictví, farmaceutika…a vše bylo najednou k ničemu.

Zase jsme začali nosit roušky, jako lidé na sto let starých snímcích z období pandemie španělské chřipky, která zabila víc lidí než světová válka.

A ta světová válka - nezačala ta první taky tím, že si jedno impérium chtělo vyřídit účty s malým neposlušným sousedem? Jenže do té malé a speciální vojenské operace se zamíchali spojenci toho souseda, pak zase spojenci toho impéria a už se to řezalo. A nepřestalo to, dokud zem nenakrmilo deset miliónů těl.

A to prosím ani to impérium, ani jeho protivníci neměli jaderné zbraně, ale z dnešního pohledu archaické a směšně neúčinné zbraně. Kam se taková houfnice nebo kulomet hrabe na ty krásné, nablýskané rakety s různými emblémy (řečeno s Nohavicou), z nichž každá má takové svaly a schopnost se nezakecat, že by během vteřiny strčila celou první světovou do kapsy.

Jako starý muž, narozen za studené války, si ještě dobře vzpomínám na náladu oné doby. Na ten podvědomý, všudypřítomný strach, že se taky jednou proměníme jen ve stíny na zdi, jako lidé v Hirošimě. Narodil jsem se jen 27 let po svržení Chlapečka a Tlouštíka, tehdy lidé ještě dokázali nějak jinak vnímat, co jaderné zbraně dokážou.

Dnes jakoby je už nikdo nebral vážně. Na sociálních sítích pozoruju neuvěřitelně cynické výzvy k jejich použití - okamžitě, preventivně, dříve, než to udělá ten druhý. Tyto výzvy zní z obou stran - od těch „zlých“ i od těch „dobrých“.

Co se to s lidstvem stalo, že se tak ochotně žene k sebezničení? Tohle přece není žádná challenge, olizování oční bulvy, polykání skořice a podobné ptákoviny, tohle by byl konec. Definitivní a ultimátní. A fakt si ani nestihnete udělat selfíčko s atomovým hřibem.

Ta první světová sežrala deset miliónů životů, ta druhá padesát. Ta, do které se mnozí tak nadšeně ženou, by už vyžrala miliardy.

Ještě máme šanci tomu zabránit.

Chceme to vůbec?

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám