Článek
Když před dvěma lety zahájil Putin svoji válku proti Ukrajině, málokdo očekával, že celá věc bude trvat tak dlouho. Optimisté doufali, že válka skončí jednáním po pár týdnech, pesimisté očekávali, že po pár týdnech bude Putin sedět v Kyjevě v prezidentském paláci. Byla tady samozřejmě malá skupina superoptimistů, kteří doufali, že Ukrajinci vypráší orkům kožichy a poženou je až ke Kursku. Zmýlili se jedni, druzí i třetí, válka stále trvá a fronta víceméně zamrzla. Obě strany vyčkávají a doufají v nějaký zázrak, který zásadním způsobem změní situaci. Samozřejmě v jejich prospěch.
Války nemají moc dobrých vlastností. Snad jen jedinou a to, že každá jednou skončí. Západ (ale koneckonců i Ukrajina) by již nyní měli zvažovat, jak se postavit k Rusku, až bude po všem. Ať se nám to líbí, nebo ne, Rusko zůstane naším sousedem a budeme s ním muset nějak koexistovat. Tohle není válka ve Vietnamu, Afganistánu nebo Iráku, po jejímž konci se jedna ze stran sbalila a vrátila se zpět za oceán, bez potřeby nějak budovat poválečný vztah. Samozřejmě, je dobré mít s bývalým nepřítelem vztah alespoň korektní, když už ne přátelský a USA se toho pokusily dosáhnout dosazením vlád, které měly realizovat politiku dobrých vztahů s USA, ale víme, jak to dopadlo v Afganistánu a ani Irák není druhou Británií. Washington to ale nemusí zásadně trápit, tyto země jsou na opačné polokouli a jestli budou mít k USA vztah kladný, či záporný, bude většině Američanů jedno.
Evropa je na tom bohužel jinak. S Ruskem přímo sousedíme, nemůžeme se sbalit a vrátit se na svůj kontinent. Z pochopitelných důvodů to nemůže udělat ani Rusko. Západ navíc udělal věc, kterou někdo může považovat za hloupou a krátkozrakou, ve skutečnosti to byl jen logický ekonomický pragmatismus: navázal se na ruské energetické a surovinové zdroje, které Evropě dávaly určitou konkurenční výhodu. Tyto zdroje byly totiž levné, snadno dostupné (infrastruktura byla vybudována již dříve) a dodavatel byl spolehlivý. Tento vztah byl oboustranně prospěšný, obě strany bohatly a zdálo se, že hluboké ekonomické propojení snižuje riziko konfliktu. Vždyť přece kdo obchoduje, neválčí.
Rusko tento vztah pochopilo po svém. Putin pojal přesvědčení, že má Evropu v hrsti a prostřednictvím ventilů na plynovém potrubí dokáže kočírovat evropskou politiku vlastním směrem. Ne, opravdu neměl v plánu tak drtivě zničit obchodní vztahy s Evropou, naopak, chtěl je ještě posílit, vždyť plynovod Nord Stream, jehož druhá větev byla dokončena v předvečer války, stál desítky miliard a nikdo nebude investovat do projektu, který nehodlá spustit. Putin jen chtěl mít Evropu na háčku, natolik ji k sobě ekonomicky připoutat, že mu odkýveme vše, co dělá, maximálně s mírně pokrčeným obočím a lehce zdviženým prstem. A v případě anexe Krymu se mu to i potvrdilo. Sankce byly spíše kosmetického rázu a nepoškodily ani ruskou, ani evropskou ekonomiku. V případě útoku na Ukrajinu se ale hluboce přepočítal. Západní země se rozhodly pro tak hluboké a zásadní sankce, že poměrně masivně zasáhly i jejich ekonomiky. Ale bylo to zapotřebí, Putin musel pochopit, že tohle vážně přestřelil. A on to pochopil. Bolestínské kňourání a žádosti o zrušení sankcí, se pak staly jedním z nejčastějších témat jeho veřejných vystoupení.
Jakkoliv válka stojí na slepé koleji, Západ by již nyní měl minimálně vést debatu o tom, co bude, až válka skončí. A samozřejmě vytvářet i různé varianty podle výsledků války. Je možné, že konec války bude ve znamení vztyčení nové železné opony, která oddělí ruský svět od toho západního. Konec veškerým obchodním, kulturním a politickým vztahům, trvalé napětí, závody ve zbrojení, tedy všechno to, co starší generace pamatuje z dob minulého režimu. Ovšem mějme na paměti, že i Studená válka skončila jednáním, a to byly tehdejší systémy na obou stranách mnohem antagonističtější, než co vidíme dnes. Je tedy celkem jisté, že jednou dojde k uvolňování napětí a normalizaci vztahů. Je na to Západ připraven? Má vypracované scénáře, jak se třeba postavit k novému ruskému establishmentu, který nastoupí po Putinově odchodu? Začne konečně hrát aktivní roli v této politice, nebo se nechá jen dál pasivně unášet událostmi, aniž by se do nich snažil zasáhnout?
V jednom ze svých minulých článků jsem už pasivní vyčkávací roli Západu zmínil. Od té doby se nic nezměnilo a pokud ano, tak k horšímu. Prakticky jediné scénáře, které od západních politiků a médií slyšíme, jsou ty válečnické. Politici jakoby se shodli, že celoevropská válka je vlastně docela dobrý scénář, jen je třeba na ni veřejnost připravit. Škoda, že titíž politici neplánují, jak se připravit na mír s Ruskem. Jakou nastavit akceleraci normalizace vztahů, jak vybudovat bezpečnostní mechanismy, aby k tomu, co se děje nyní, už nemohlo dojít. Jak přebudovat celou bezpečnostní architekturu Evropy a vrátit se k systému kontrolovatelných odzbrojovacích smluv a celkově znovu k atmosféře důvěry. Tohle všechno jednou budou muset politici stejně řešit, tak proč s tím nezačít už teď?
Ale kdo ví, třeba je to skutečně zbytečné. Třeba jedna nebo druhá strana zmáčkne červené tlačítko a z Evropy zbydou jen rozžhavené rozvaliny s milióny vypálených stínů.
